EVA FRANTINOVÁ

Už kdysi mne zaujalo jméno – jméno, v kterém to trochu drncalo, jméno, které se někdy kolem roku 1975 proplétalo kolem redakcí. Redakce většinou poctivě odpovídaly na dopisy začátečníků i ostřílených a ani jinak příliš nestahovaly závory před nově příchozími autory. Ani před milovníky poezie největšího kalibru, kalibru, jakým byl – a stále je – Oldřich Antonín Hostaša.

Kdyby měl Oldřich Antonín Hostaša vinohrad, pěstoval by na něm Amatérské ryzí a já bych mu ho záviděla…

Jenže ho osud zavál mezi průvodčí vlaků na Masarykově nádraží. Přiznávám se – nikdy dřív jsem nečetla jedinou báseň Oldřicha Antonína Hostaši, spíš jsem autora vnímala jako jednoho z mnoha čekatelů na vydání. Oldřich Hostaša byl nezaměnitelnou postavou a patřil k literatuře!

Nevím proč, vždy jsem si myslela, že píše rýmované básně, básně s rýmem přesným jak podle pravítka. A ono ne! Držím v ruce jeho sbírku básní ŽITÍ PO ŽIVOTĚ, kterou vydalo nakladatelství Nová Forma z Týna nad Vltavou s ilustracemi Stanislava Čajky. Jsou tu básně nerýmované, nepovedené, povedenější i povedené, básně, v kterých se cestuje – nejen vlakem – v kupé okolního světa.

„Dobrý večer touho, smutek odchází…“ píše Hostaša v básni Okamžik. A jinde obraz jako malovaný na stěnu letošního podzimu: „Město si zívlo od východu k západu.“ A ještě jinde: „Houkání vlaku nás někam odváží, / hvězdný výpravčí, / zažehl mlhovinu vteřiny, / našeho okamžiku.“

Někdy se sama sebe ptám: kam se poděly ty okamžiky, kdy vstupoval do dveří redakce se svými básněmi Hostaša, kam se propadl den, který – třebaže nebyl výjimečný – byl jiný už tím, že „tu byl Hostaša?“

Kde je můj tehdejší lehký smutek z toho, že jsem se s Hostašou zase a zase minula – netušíc, že ho poprvé uvidím až v roce 2017 náhodou na nádraží…

A dere se ještě dnes někdo – ať to dopadne, jak to dopadne – jako Oldřich Hostaša s takovou touhou a pílí k cíli – „býti básníkem?“

Sápe se ještě dnes někdo po metafoře jako o život?

„Strýc čas nám dal vteřinu, / vteřinu, / která nikdy nekončí“, odpovídá mi verši své sbírky autor.

A sám sobě prorokuje: „Já stojím na Karlově mostě, / racek křídly oblétá nový den, / a ve vlnách / třpytí se nové příběhy.“

Tak na ty nové příběhy, Oldřichu!