MILAN BLAHYNKA
Zatím poslední sbírka Lydie Romanské svým pojmenováním slibuje PRÁZDNINY S HENRIM (Pavel Mervart, Červený Kostelec 2017, kupodivu mimo jeho parádní Edici současné české poezie stejně jako i autorčina minulá sbírka).
Jsem rád, když knížka klade svému potenciálnímu čtenáři otázku už svým titulem; když jím provokuje. Bývá tomu tak často právě u verků nejcennějších, zatímco názvy kýčů jsou pravidelně jen plané sliby.
Napřed aspoň pár slov o Henrim z nadpisu a titulní básně sbírky. Jde o Henriho Bremonda, jemuž bylo podle Šaldy „souzeno, aby se stal obhájcem poezie a mystiky v dobách koženého racionalismu a diskursivního rozumaření“. Bremond byl vzděláním teolog, původem i působením na jezuitském učilišti v Aix Provensálec s velkým porozuměním pro antiku. Z jeho Kouzla Athén mluví – řečeno zase s FXŠ – „intelektuál zvídavý, pružný, empirický, plný zájmu historického, přístupný poučení“. Během práce na svém hlavním devítisvazkovém díle o dějinách náboženského citu ve Francii Bremond roku 1925 svou přednáškou na veřejném plenárním zasedání Francouzské akademie pobouřil francouzský literární svět a vyvolal spory probíhající celý rok. Tato jeho přednáška Čistá poezie vyšla roku 1935 i česky jako – což je k nevíře – dosud jediná Bremondova kniha. Pro Sbírku rozprav o umění ARS, redigované Bohumilem Markalousem, ji přeložil Ladislav Kratochvíl (mj. autor malé monografie o Nezvalovi) a Šalda ji opatřil úvodní studií.
Právě k této knize odkazují verše Romanské, která má Henriho (ráda jmenuje lidi, jež má ráda, poněkud dovoleně jen křestním jménem) „pořád za zadkem“. To jeho oslovuje („mohla bych tě milovat“), jeho se pak trochu nadrzle ptá („ještě podáváš svátosti?“) a jemu říká: „jsi brožovaný skoro bezdomovec.“ To jeho v podobě hodně už očteného brožovaného výtisku si přivedla do své básnické domácnosti a žije s ním: „holíš si předložky myšlenky obrazy? / neříkej / co nezní průramkem verše /…/ tomu ty rozumíš / a mně? / jenom když podám k snídani / čerstvě upečený sníh / nestačí? / tedy ho zašiju / do korunních plátků / našeho výletního autobusu.“
To je v kostce „čistá poezie“ v provokativně kuchyňském všednodenním pojetí Lydie Romanské.
Co by tomu řekl abbé Bremond? Při svém neortodoxním přístupu k lidem, světu, poezii by spíš nebyl proti, zvlášť kdyby si mohl přečíst, jak Prázdniny s Henrim napověděla nejenom předešlá sbírka Sirka Henriho Bremonda (2016), na jejíž zadní stránce obálky se velmi primitivně tvrdí, že „manifestuje příklon autorky k teorii tzv. čisté poezie“, ale už její Dopolední poetiku (1985), kde „v rybnících kastrůlků / znovu napuštěných / plavou připálené metafory“.
Kdybych dostal možnost nabídnout čtenářům nové vydání své Pozemské poezie, byla by tam nutně kapitola o Lydii Romanské. Její pojetí čisté poezie se mi jeví jako krystalicky čistá poezie, kterou tvrdohlavě nazývám pozemskou, pozemšťanskou. Aby se posměváčci mé knihy z roku 1977 obraceli v hrobě a dnešní strážci poezie zaručeně nepozemské uspořádali na mne zas jednou parforsní hon.
Jen povrchní čtenář může Prázdniny s Henrim mít toliko za zdůraznění autorčina „manifestačního příklonu“ k Bremondovu pojetí poezie. Protože skutečný básník umí ze slova vytěžit maximum, je třeba se podívat slovu prázdniny na zub. Co vše pozornému čtenáři říká? Je z počtu sedmnácti (!) odvozenin od adjektiva prázdný (uváděných v pátém z devíti svazků Příručního slovníku jazyka českého) a patří spolu s dalšími odvozeninami k významově nejobojetnějším českým slovům. U prázdnin se jistě přímo vnucuje sladké nicnedělání, dolce far niente, a i to ukazuje k Bremondovi, který měl (zase cituju FXŠ) jako autor studie Dítě a život „zvláštní pochopení pro dětství a jeho svět obraznosti a intuice“. Takové pochopení měl i český básník, který napsal nejenom Aničku skřítka a Slaměného Huberta, hříčku Jak se z klubíčka ježek vyklubal, pojednání Infantilní kořeny absurdních básnických příměrů a také nejlepší svou knihu prózy Dolce far niente. Pro netvořivé lidi mohou být prázdniny ovšem časem duchaprázdné nudy nebo znechucení z celodenního bytí s dávno nemilovaným partnerem, časem soukromého horroru vacui, děsu z prázdna.
Což samozřejmě není případ Prázdnin s Henrim, které nejsou ani náhodou časem nicnedělání. Zato v podvědomém či nevědomém podnájmu je v prázdninách sloveso prázdnit; to znamená jednak trávit čas bez práce, ale i vyprazdňovat; citovaný slovník uvádí k tomu významu jako příklad obrat z Jana Nerudy prázdnit kapsy. Podle kontextu to může být synonymum pro umění kapesních zlodějů, ale naopak rovněž synonymum pro vyhazování krámů, zbytečností kapsy zatěžujících. Karel Sýs svou velebásní v próze Kapsa podnikl její vyprazdňování jako fascinující těžbu ze všech pokladů své paměti. Lydie Romanská s Bremondem, z něhož si udělala svého Henriho, o prázdninách, během nichž sbírku napsala, prázdnila svou básnickou domácí dílnu, vyhazujíc z ní vše, v čem (zřejmě žel i v rýmech a pravidelných slokách) neviděla (právem? neprávem?) čistou poezii. Však také ve svých básních shazuje kůru, vytěsňuje hluk, stojíc o ticho, ze zavazadla zřejmě vyhodila vše a ponechala jen podstatné, deštník mobil a lubrikant, její kuchyně vymetla všechny žaludky a do koše odhazujeme ruce, až je básnířka jako básník Bezruč a také Wolker; ten Hostem do domu vyzýval básníka zahoď vše, básní Žebráci se přiznal, že měl mnoho zlých věcí, které dech úží: / černé šaty, límec, knihy vázané v kůži, až jednoho dne ho otevřené dveře, když od něho odešel Pánbůh s prázdnou, vytáhly bez límce a knih ven a raduje se, že nemá už žádných zlých věcí.
Prázdniny v činném dělném významu vyprazdňování jsou u Romanské osvobozováním od všeho co tíží, škrtí, svazuje; v čem není poezie. Díky tomu je sbírka knihou poezie čisté, jakou je poezie Wolkerova a Bezručova.
Sbírka vyšla s tak decentní nenápadnou obálkou, že na knihkupeckých pultech, pokud se na ně dostane, neupoutá pozornost. Jméno autorky (a nevybíráme si knížky podle osvědčených jmen?) splývá s něžnou barvou přebalu a není téměř k přečtení, na zadní straně přebalu je právě tak téměř nečitelné laudatio Jána Tazberíka, což naštěstí není žádné neštěstí, protože objevuje, co je zcela zjevné: že sbírka Prázdniny s Henrim je sbírka čisté poezie v intencích Bremondových, aniž dodává, jak Romanská tvořivě a šíře než otec Henri ony intence chápe.