BOHUMILA SARNOVÁ

Milá Jarunko,

to bylo oslovení, kterým jsem začínala všechny naše písemné kontakty. Stejně tak jsem ji oslovovala při hovorech přes mobil i při našich vzácných setkáváních na konferencích UČS v Praze. Stejně tak ji oslovím i dnes v tomto již vzpomínkovém článku – Milá Jarunko. Žel, už jen ve vzpomínkách. Jarunka už není. PhDr. Jaroslava Dvořáková odešla v tichosti, po opakujících se zdravotních potížích 18. prosince 2017, ve věku 87 let. Když jsme si těsně před tímto datem telefonovaly, netušila jsem, že se vlastně rozhovorem spolu navždycky loučíme. Hlas v mobilu slábl, ale vitalita a vnitřní síla, které dávaly naději, že vše bude zase dobré a v pořádku, se tentokrát nenaplnily.

Nechci zde uvádět její životopisná data, s výčtem vzdělání a profese. Proto jsem v rozpacích, za jaký konec uchopit pojednání o této drobné a věčně usměvavé ženě. Neboť záběr jejích zájmů o svět byl široký. Do posledních dnů svého života se zajímala o veškeré dění okolo nás. Ať už se jednalo o události v naší společnosti, ve světě, o politický vývoj, ekonomické otázky, kulturu. Samostatnou kapitolou bylo umění, které milovala. Byla pravidelnou návštěvnicí koncertů vážné hudby, divadla, výstav. Její každodenní kroky směřovaly do Vědecké knihovny v Olomouci, kde trávila u internetu spousty času, při psaní svých článků pro Obrys-Kmen, nyní LUK. Ve svých pojednáních se často dotýkala osobností našeho národního obrození. Psala o jejich vlivu na vývoj našich dějin a historii, i o jejich poselství pro život v současnosti. Psala o osobnostech dějin nedávných, na příklad o Bedřichu Václavkovi, jehož jméno nese i sdružení Václavkova Olomouc a pořádání každoročních konferencí této společnosti.

Dlouho do noci sedávala doma u televize při sledování relací z politického dění, z jednání vlády a podobných pořadů. Její zájem o vývoj v naší společnosti, který ji velmi znepokojoval, byl obrovský. Rovněž měla obavy o vývoj celosvětový. Naše vzájemné písemné kontakty se nesly často v tomto duchu.

Byla ve věku, kdy už valná většina seniorů sedí s rukama složenýma v klíně a odpočívá. To zdaleka, jak zde píšu, se nemůže o Jarunce říct. Do posledních dnů svého života byla plná obdivuhodného elánu a vitality.

Nelze zde opomenout ani fakt, že jako výborná gymnastka vedla i později (kdy už aktivně nemohla sportovat, téměř do současné doby) oddíl gymnastek a cvičenek v domovském oddíle Sigma Olomouc. Nezapřela v sobě pedagožku, což se odráželo v preciznosti jejích článků do LUKu. Říkala jim, při své skromnosti „příštipky“. Ve skutečnosti to byla často velmi dlouhá pojednání na daná témata.

Přes svou veškerou dobrotu, laskavost, skromnost, která z ní vyzařovala, se mnohdy dokázala rozčílit nad jednáním lidí, kteří si „nevidí na špičku nosu“. Nenáviděla pokrytectví, nespravedlnost, podlost a zášť. Už teď mi chybí naše vzájemné dopisování, kdy jsme si vyměňovaly názory na politické dění, kulturu, umění. Ale byla to i psaní o běžném životě, o radostech a strastech, o všem, co k obyčejnému lidskému životu náleží. Žel, k životu patří i ty neodvratné odchody. Odchody navždy.

Tímto kratičkým pojednáním se skláním před ženou, která ač tak drobná, nenápadná, zanechala na tomto světě svoji stopu. Otisk dobroty, lásky, smyslu pro spravedlivý řád a svět, o čemž často psala a v co doufala. Budu často vzpomínat. Čest její památce.