MILAN BLAHYNKA

Svou nejnovější básnickou sbírku SPALENÉ ŠATY LÉTA (Práh, Praha 2016; přeložil Jiří Josek, grafická úprava a výbava Báry Solperové) Američan v Praze Michael March, prezident zakladatel PWF, Festivalu spisovatelů Praha, na který už po více než čtvrt století přijíždějí do české metropole nositelé Nobelových cen za literaturu a mnohé další hvězdy světového písemnictví, uzavírá básní o třech verších: „Jak by to mělo být / Jak to nikdy být nemělo / Jak to je.“

Závěr Marchovy básnické sbírky je stejně výmluvný jako její název a potvrzuje ho. Ve světové i české poezii jsou díla podobně významuplných názvů, že už titulní stránka vzrušuje a zaručuje jí místo v čtenářské paměti. V básni Řekni mi se cituje „Jarmark spadaného listí“. V titulním oddílu je tázání: „Líbí se ti mé nové šaty?“ – ale také povzdech: „Ty nenasytné lži – / k nimž se zlehka utíkáme.“ A také tam „dojde na nejasné prozření“, „dojde na posměch a pomstu“ a „dojde na zpustlý sad“.

To když šaty léta, našich letících let, jsou spáleny?

Titulní báseň celé sbírky začíná verši: „V srdci to věděl / ale časy učí tichu / každým dechem to znal / ale jak dlouhá je cesta k očím – ?“ Zástupkou, zájmenem čeho je „to“ (věděl a znal) dávno dřív („dlouhá cesta k očím“) než to uviděl? To = série tvrdých poznání: „Minulost spálí minulost / Bohatství chudoby / Život změněný v archeologii‘.“ A dokonce: „Šel vstříc smrti – své tiché družce / co nestačil ukrást, mu ukradli / Umění zrady umlčelo generace / Smrt umí kousky, co nejsou ani pro psa.“

Až potud se to zdá jako básníkovo vyznání trpké osobní zkušenosti a asi to tak i je. Ale nebyl by to Michael March, kdyby neviděl, že podobnou tvrdou zkušeností prošli i jiní, ale otřepali se z ní cynicky a brutálně po svém a jdou přes mrtvoly bezohledně i k nejbližším: „Kráčel po hlavě / v transu / Tančil na rubáši / svého bratra. / Ó, červíčku / Ó, červíčku / Zítra zasedne / v parlamentu.“ Jakže zní poslední dva verše v pointě sbírky? „Jak to nikdy být nemělo / Jak to je.“

Jak to být nemělo a přece je? Lakonickému závěru sbírky předchází báseň Co říkají trhy – ? Cože říkají? Postupně: „zmizely ideály“; „ten hloupý italský číšník – Plato – se smrtelně spletl“; „A stejně tak – ten nanicovatý Aristoteles – je pro svět mrtvý“; „Všichni jsme dlužníci smrti – a účty se musí platit. / Jistě, vlastníme smrt – budoucnost všeho, co bude – a smrtí se platí. / Náš velký vůdce – náš velký spotřebitel – věčná kapačka válek.“

„Existuje pouze budoucnost“ je básníkova nemilosrdná odpověď na otázku položenou názvem oddílu Kam všechno směřuje. Jak by tomu mohlo být jinak, když „minulost spálila minulost“ a „voda / dál / stoupá“ a „odcizení / sladké / jak melasa / kazí / chuť /na sladkost“. Už v úvodní skladbě Cesta zpátky tzv. lyrický hrdina (básník?), „cizinec / dalšího dne“, vstoupil do chudobince „nadšený / ‚potrava pro další válku‘“. Tedy čirá beznaděje?

Ani náhodou. Marchova sbírka není skličující rekviem za svět v rukou „purpurových obchodníků“, z jejichž chtění „‚vše vyrostlo naráz‘ / A pak odlétlo do nicoty / Celá ta politická vize / prázdná jako hrob matky“. Už zde citovanému finále sbírky, iluzí zbavenému poznání „jak to je“, bezprostředně předchází básníkova rázná odpověď: „Pryč s tím – Spoléhám na Tebe.“ Spálené šaty léta jsou naštěstí i velkým, nabubřelých slov prostým milostným vyznáním, jak naznačuje dedikace Vlastě.

V básni „Přišel jsem od Tebe“ si básník nepřipouští možnou ztrátu lásky, když není falešná a lež.

Marchova sbírka dosahuje až tam, až „tam kam / zdobná řeč / nesahá“. Nemilosrdné oproštění od iluzí nadiktovalo její poetiku, jejímž nejnápadnějším znakem je naprostá nezdobnost. Ve většině básní co slovo nebo dvě tři slova, to verš. Za časů, kdy se básníkům platíval honorář (ano, i takové časy byly a byli honorováni i básníci nekoryfejové) a honorář se vypočítával podle počtu veršů, byli i skuteční básníci, kteří si občas dovolili psát systémem „co slovo, to verš“, neprávem podezříváni z trapné ziskuchtivosti.

Dnes, když se vypočítává honorář (pokud se vůbec nějaký vyplácí) jinak, ne podle počtu veršů, ale podle tržby z prodaných výtisků, báseň, v níž „co slovo (nebo dvě tři slova), to verš“, nedá se odbýt takto hrubě a jistě si žádá zdůvodnění. Je prosté. Takto se píší básně, jejichž každý verš má znít jako úder na burcující buben. Majakovský, po něm Nezval v jedné básni za začátku třicátých let a po válce Kainar psali podobně burcující básně roztrháním delšího verše na „stupínky“.

Michael March v některých básních (např. Ořezávám si tužku, dedikované Günteru Grassovi) „trhá“ verš pomlčkami („Ořezávám si tužku – Neproniknutelné – chladné“), aby přiměl čtenáře vnímat varovné poselství přemýšlivě, ne v melodicky uspávavých plynulých verších. Avšak v básních, v nichž a jimiž „láska se nerada vzdává“, píše sloky a verše nerozsekané, nerozčilující, neboť tam naštěstí „není dost sil rozvést se s minulostí“, s „milou vzpomínkou na den“ a dny milostné pohody.

Sečteno a podtrženo: fascinující kniha poezie, zřejmě i díky překladateli.