ALENA VOLKOVÁ

Zamyšlení nad publikací Tripolis Praga – Trojměstí Praha

Praha, alespoň tak se jevila německým spisovatelům a umělcům, kupř. Paulu Leppinovi, byla město, které člověk musí opustit. Mohli odjet do Vídně, Berlína či do jiných německých měst. Ještě v r. 1922 připadalo časopisům Prager Tagblatt a Deutsche Zeitung Bohemia smysluplné položit některým německy mluvícím autorům, kupř. F. Werfelovi, G. Meyrinkovi či E. Weiβovi, následující otázku: Proč jsem Prahu opustil? E. E. Kisch k tomu napsal: „Nesmírně rád bych do Vídně nebo Berlína, ale příliš dobře vím, že tam na mě nikdo nečeká.

Alternativou pro Pražany se staly hlavně Vídeň nebo Berlín. Jeden z pražských „nespokojenců“ Max Steiner napsal už v r. 1905 ve článku pro časopis Die Fackel: „Vídeň a Berlín. Dva ostré protiklady /…/ Je to podivuhodné. Rakušané dokážou být v nacionálním vztahu tak nejednotní, v nesoudnosti jsou dojemně spříznění /…/ V Rakousku je všechno liberální /…/ Tady je každý názor módní nemocí a každá pošetilost trpěným principem.“

Na druhé straně se objevily negativní názory na Berlín. E. E. Kisch ho považoval za „příšerný“ a P. Leppin napsal r. 1907 s rozčarováním své paní: „Berlín mě miluje. Ale já nemiluji Berlín.

Přesto zůstávala tato dvě města místem emigrace Čechů, zde se cítili jako doma. Také volili někdy Mnichov, Paříž nebo USA. Příslušníci mladšího německo-židovského kruhu z kavárny Arco si budovali literární kariéru také v Lipsku, městě expresionismu, zatímco příslušníci užšího Pražského kruhu zůstávali Praze věrni. Kafka ji chápal jako vnucenou okolnostmi, mající drápy, Berlín byl jeho „medicínou“ proti Praze. Kromě jmenovaných měst udržovali Pražané kontakty s Innsbruckem, Heidelbergem aj.

Berlín byl kolem r. 1900 metropolí moderny v tzv. německém prostoru, ideálem kultury budoucnosti. Walter Rathenau napsal v r. 1902: „Spreeathen ist tot und Spreechikago wächst heran.“ (Athény na Sprévě jsou mrtvé a Chicago na Sprévě dospívá).

V dalším hesle H. Mottel uvádí, jaký vztah měl k Berlínu F. Kafka. Vedle Paříže ho znal z vlastní zkušenosti, ovlivnil jeho intimní biografii i jeho život jako spisovatele. Poprvé ho poznal díky zasnoubení s Felice Bauerovou a byl okouzlen jeho vitalitou, mediální revolucí, informační technikou, politickou angažovaností i sionismem. I když se s ní r. 1914 rozešel, r. 1923 se sem přestěhoval a zkusil se tu etablovat jako svobodný spisovatel. V souvislosti s událostmi r. 1914, ať válečnými či „berlínskými“, začal vznikat rukopis Procesu.

V Berlíně žil od r. 1911 i Paul Adler, vyhledával kontakty s expresionistickými kruhy a M. Buberem. Byl pověřen vedením časopisu Neue Blätter (Nové listy); sice brzy město opustil, ale odehrávají se zde jeho poetické a esejistické texty, odtud pramení i uznání P. Adlera jako radikálně moderního autora. Měl velmi blízko ke kruhu expresionistického časopisu Aktion, který ocenil jeho veškeré dílo r. 1916 zvláštním sešitem; představuje ho také jako pacifistu.

Mnozí emigranti se stahovali do Hellerau, založeného r. 1909 na severu Drážďan. Je to první německé „zahradní město“ založené podle vzoru anglických „garden cities“. Byl tu prováděn experiment sloučit reformu života s reformou umění. Uměleckou událostí tu byla inscenace představení Mariä Verkündigung (Zvěstování Marie) Paula Claudela v překladu Jakoba Hegnera. Mezi diváky byli i F. Werfel, Willy Haas, M. Buber. Hellerau bylo především místem setkávání: F. Kafka sem byl pozván P. Adlerem, potkal tu mj. K. Wollfa a W. Haase. Mnozí Pražané tu našli druhou vlast. Jmenovaný P. Adler tu žil dvacet let.

C. Hoffmann byl během první světové války redaktorem Dresdner Neuesten Nachrichten (Nejnovější drážďanské zprávy). V zahradním městě vznikla „pražská kolonie“, se kterou udržoval dobré styky. Byl jedním z ceněných a vážených zprostředkovatelů „nejmladší literatury“, která měla v Hellerau své domovské sídlo. V slavnostním sále „zahradního města“ se konal v r. 1917 recitační večer Melitty Leithnerové, herečky drážďanského divadla, během něhož recitovala mj. verše C. Brentana, F. Werfela; v závěru vystoupení přednesla i proslov Antigony z neuvedené tragédie W. Hasenclevera. Idea antické tragédie souzněla s dobovou náladou.

V Lipsku – třetím největším městě německé říše – se rozvíjel obchod s knihami a hudebninami, své sídlo tu mělo kupř. nakladatelství Ernsta Rowohlta (od r. 1909/10), později Kurta Wolffa (od r. 1912). Existovala tu expresionistická skupina. Lipsko bylo ovšem vždy spíše produkční než literární centrum. Sem cestovali Kafka a Brod kvůli vydavatelským kontaktům. Lektory nakladatelství byli Kurt Pinthus i F. Werfel. Pro nakladatelství pracovali také W. Haas a W. Hasenclever. Kafka Werfelovi poněkud záviděl, že má ve svých 24 letech jako lektor Rowohltova nakladatelství plnou svobodu psaní. Werflovou největší zásluhou je vydání knižní řady Der jüngste Tag (Nejmladší den). Setkalo se s velkou odezvou. V řadě bylo vydáno nemálo sešitů pražských autorů: Werfela, Kafky, O. Bauma, O. Březiny (Hymny), K. Čapka (Boží muka), J. Urzidila. Praha byla v nakladatelském programu prezentována jako literární a intelektuální centrum různými způsoby, kupř. vydáním Meyrinkova Golema, dále jako centrum židovské sebereflexe, reprezentována Bar-Kochbou a jeho sborníkem O židovství, ovšem také jako centrum „nejmladší“ literatury. Vycházely také sborníky a edice českých i židovských autorů, tiskli tu i překlady Šrámka nebo Bezruče. Ještě r. 1926, kdy se K. Wolff už edičně soustředil na výtvarné umění, tu R. Fuchs vydal antologii Ein Erntekranz aus hundert Jahren tschechischer Dichtung (Věnec ze století české poezie). Sbírka básní Paula Scheerbara Kater-Poesie z r. 1909 byla jedinou publikací, kterou nakladatel Rowohlt pyšně opatřil mezinárodně znějící tiráží Paříž-Lipsko – Londýn a New York byly doplňkem K. Pinthuse.

Paříž byla „hlavním městem“ evropské kultury, mezi lety 1789 až 1914 propadli jejímu kouzlu básníci, umělci a intelektuálové: znovu a znovu se pokoušeli ducha města zachytit v jedinečném okamžiku. R. M. Rilke byl zde poprvé v srpnu 1902 a stále se sem vracel. Na naléhání břeclavského profesora Richarda Muthera se rozhodl napsat monografickou studii o Augustu Rodinovi, u kterého pracoval jako tajemník. Soustředil se především na jeho plastiky. Touto monografií si určil priority své pracovní koncepce, jimž se později sám podřizoval: pokora, služba, obětování se a poslušnost vůči vlastnímu dílu.

V letech 1910 a 1911 podnikli Kafka a Brod dvě cesty do Paříže a průběh druhé cesty zachytili v paralelně vedených denících. Kafka musel r. 1910 odcestovat po 8 dnech pobytu v Paříži kvůli zhoršující se furunkulóze, město na něj ovšem velmi zapůsobilo, jeho atmosféru „si psal na tělo“ jako rozsudky delikventů v povídce V kárném táboře. Poslal z Prahy Brodům tři pohlednice, ve kterých popisoval svůj zdravotní stav – podle doktora trpí vyrážkou kůže která je horší než všechny otoky. Dále se rozepisoval o svém snu během první pražské noci, kdy byl ubytován ve velkém domě, který se skládal z pařížských drožek, automobilů, omnibusů aj., jež jezdily tam a zpátky, nahoru, dolů a o ničem jiném nebyla řeč než o tarifech, spropitném, spojích aj. V duchu nadával, že on, který po cestě potřebuje odpočinek, musel být ubytován v takovém domě.

V dalších heslech uvádějí autoři podrobnosti o osobnostech, které navštívily USA, i o vystěhovalectví Čechů tam (viz V. Náprstek; J. V. Sládek; A. Dvořák, v letech 1892 až 1895 ředitel Národní konservatoře v New Yorku, autor mj. symfonie Z Nového světa, představené s velkým úspěchem r. 1893 v Carnegie Hall; T. G. Masaryk).

V dalším hesle L. Udoplh ještě připomíná oblíbenost Berlína u „Pražanů“, cituje mj. F. Langera, který oceňoval, že je to z Prahy kousek cesty, že se tam jezdilo na výstavy a na inscenace. Cesta stála „pár“ korun, studovali tu např. Vilém Václav Štech, K. Čapek, u někoho se dalo spát (i na židlích) a stravovat se mohlo v automatech. Oba jmenovaní spolu bydleli v jedné levné čtvrti, mluvili spolu německy, aby se pocvičili, Čapek chodil na přednášky a četl německou literaturu, především Heineho. Jednou seděli v baru, popíjeli a Čapek řekl: „Chci mít moc /…/ Ale protože neumím nic jiného než psát, dosáhnu moci literaturou.“ Langer vzpomínal, že byl otrávený, mrzutý, protože mu chyběl jeho bratr. V r. 1911 za ním přijel.

I. Olbracht také studoval v Berlíně, navštěvoval přednášky právnické fakulty a v dopisech otci referoval o svém studentském životě, chlubivých Prusech, klerikalismu, ortodoxním židovství, ale také „hurápatriotismu“ svých krajanů. Navštěvoval také přednášky etiky, filozofie a polskou literaturu, po dvou semestrech se stěhoval zpět do Prahy.

Fotografie Karla Nováka z r. 1911 připomíná orientaci Čechů na Rusko, projevující se po celé 19. století. Také tam se stěhovali Češi ve snaze zajistit si lepší živobytí.

Dnes je již dosti známo o působení J. Haška v městě Bugulma, jež popsal v některých svých povídkách. Méně známo je, že napsal r. 1919 německou báseň na oslavu Rosy Luxemburgové a Kurta Liebknechta. V r. 1920 vydával jako velitel organizačního oddělení páté armády noviny v několika jazycích, mj. v burjato-mongolském.

Méně známo je bezpochyby i to, že F. Gellner pomýšlel na to opustit Čechy na delší dobu nebo dokonce navždy. Zvažoval spolupráci s menšinovými novinami v „Americe“ nebo vycestování do Afriky, nakonec začal studovat malířství nejprve v Mnichově, potom v Paříži. Žil tu tři roky v dosti nuzných podmínkách, „živily“ ho ilustrace pro satirické časopisy, kupř. Le temps nouveau. R. 1908 se kvůli těžké chorobě svého otce vrátil do Prahy, potom znovu do Drážďan, poté žil opět v Paříži, nakonec se vrátil do Brna. O lákavé atmosféře Paříže napsal báseň V Paříži, kde vyjadřuje přesvědčení, že se tu dá koupit všechno – i láska a polibky.

S Paříží je samozřejmě spojeno proslavení se Alfonse Muchy, který po vytvoření Československé republiky navrhl státní insignie, první poštovní známky stejně jako bankovky.

Další kapitola knihy mapuje situaci během první světové války. 11. 6. 1918 poznamenal ironicky Richard Katz v Prager Tagblatt, že došlo k „mobilizování literátů“: Werfel musel narukovat, slouží na ministerstvu války, Kafka si koupil někde v německých Čechách zahradu, na které hledá návrat k přírodě, další tucty jsou v poli, někteří se pohřešují, literární kroužek v kavárně Arco by zpustl, kdyby se neobjevila nová literární generace, kupř. Karl Brand, Hans Demetz, Otto Rosenfeld, Johannes Urzidil. Pražští autoři se rozprchli po frontách celé Evropy: E. E. Kisch bojoval v Srbsku, v Haliči J. Hašek, F. Gellner, F. Šrámek, P. Křička, F. Werfel, W. Haas, R. Weltsch. V jedné glose v Prager Tagblatt napsal už v r. 1914 Ernst von Wolzogen otevřeně: „Nejděsivější na této válce je tajemnost, s níž je vedena. Naši synové, bratři, manželé a otcové nastupují do vlaku – nevíme, kam je odveze. Naši příbuzní nám nesmějí psát, kde jsou, a když čteme jejich jméno v listině pohřešovaných, ani netušíme, kde jsou pohřbeni, v jaké bitvě získali svá zranění.

F. Werfel – jak již bylo uvedeno – bojoval na východohaličské frontě, pracoval v armádě jako telefonista a zpravodaj, podle svých slov pracoval jako nikdy předtím.

M. Brod o svém postoji k válce a jejím významu napsal v r. 1931: „Nálada, ve které mne překvapil výbuch světové války, je těžko k popsání. Byl jsem tehdy plně apolitický člověk (sionismus jsem chápal výhradně jako mravní snahu ve službách lidstva). Žádné období není tak nepřipraveno pro velkou válku jako svět roku 1914. Příští světová válka (a není žádné pochybnosti, že k ní dojde, jestliže vedoucí státníci nezmění plně své stanovisko, především jestliže nebudou přemýšlet nad prostředky a nenajdou je, aby zastavili žalostné zchudnutí Německa – a kdo by mohl doufat, že to nastane!), příští světová válka se vrhne na lidi, kteří na ni nejsou připraveni /…/ ať už jako ničemní obhájci války, či jako pacifisté. V r. 1914 se považoval pacifismus beztak za utopický a myšlenkově hravý jako evropská válka mezi skutečně kulturními státy.“ Dále psal o „vině nevinných“, kteří roky nechávali bez povšimnutí „politické věci, potom byli při čtení novin nesmírně udiveni tím, jak se ten či onen, jehož považovali za přinejmenším slušného autora, bez zábran připojil k „válečnému křiku“. S ohromením registrovali všeobecný úpadek pokrokových listů, satirických časopisů, od jejichž duchovní nezávislosti očekávali kdoví co. „Náš základní pocit byl, otevřeně vyjádřeno, hrozný strach.

Češi se vojenské povinnosti vyhýbali, jak jen mohli. Požadovali propuštění z armády, hlásili, že jsou nemocní, že zchromli. Jan Křen to shrnul do slov: „Tato směsice odporu, sabotáží a fatalistického vyčkávání plně odpovídala stanovisku českého národa v oné době.

Docházelo k perzekuci Čechů ze strany rakouských úřadů, kvůli sympatiím k Rusku bylo odsouzeno 130 osob, 14 k trestu smrti. Mezi 5000 Čechy, kteří během války seděli ve vězení, byli také J. S. Machar, Petr Bezruč (kvůli dvěma antirakouským básním, které ovšem nenapsal on), V. Dyk. Ten napsal ve vídeňské samotce proslulou báseň Země mluví. Čeští literáti během války upevňovali národní sebevědomí. Vyšlo např. Jiráskovo Temno. K významným kulturním událostem s politickým podtextem patřily také inscenace shakespearovského cyklu v Národním divadle u příležitosti 300. výročí narození autora, což bylo chápáno jako projev sympatií k Anglii.

Pražští židovští autoři se také angažovali ve válečné tvorbě, např. Otto Pick nabízel k tisku, ovšem bezplatně, válečné písně.

Válka působila všeobecně jako katalyzátor v několika ohledech: mnozí si znovu ujasnili své stanovisko k židovství, např. Broda setkáním s prchajícími východními židy v Praze. Tím se znovu dostala na přetřes otázka role malých národů: v literatuře formou utopie jako v Idee Österreich (Idea Rakouska) H. v. Hofmannsthala, který začal r. 1914 tvořit obrazovou publikaci „památných míst Rakouska“. (Tato kniha nakonec nevyšla.)

Většina pražských německých autorů válku přežila; smrtelně zraněn byl Franz Janowitz.