BOHUMILA SARNOVÁ
Dne 30. 12. 2017 odvysílala stanice ČR II. v dopoledním čase zajímavý záznam. Nebyl z rozhlasového archívu. Byl zachycen jedním pracovníkem rozhlasu, při jeho odvysílání, a to osobně, tedy z vlastní iniciativy. Jednalo se o jednu z relací Vánočního mikrofóra z roku 1967. Pozvání do pořadu tehdy přijal Jan Werich. Pořad byl poskládán především z telefonických dotazů posluchačů, Werichových odpovědí, proložen písničkami z dílny Jaroslava Ježka, Jana Wericha a Jiřího Voskovce.
Právě jsme si s manželem dopřávali ranní kávu, seděli jsme v kuchyni u roztopené pece a poslouchali. Pořad nás přikoval na celou hodinu k židlím. Krásně přikoval. Poslouchali jsme filosofické pohledy Jana Wericha na tehdejší dobu, názory na mládež, na divadlo, kulturu, noviny, na svět obecně. Uvědomili jsme si, že Werich byl skutečně mistrem slova, uvažování, dokonalého formování myšlenek a to vše při improvizovaném projevu. Stejně tak, jak brilantně dokázal reagovat a improvizovat na „forbínách“ ve svém domovském Osvobozeném divadle. Stejně tak si lehce pohrával s odpověďmi a otázkami v pořadu, kde byl vzácným a vítaným hostem. Odpovídal na otázky, týkajících se jeho hereckého působení v Americe, peripetií okolo uvádění některých her, jmenovitě hovořil o hercích, se kterými se na jevišti setkával a k nimž měl vztah i uznání – Horníček, Kopecký, o Janě Brejchové a jejich spolupráci při filmování, o hereckých zážitcích s Jiřím Voskovcem, ale také o amatérismu některých herců, byť vystudovaných atd. (Domnívám se, že v dnešní době by jen hleděl nechápavě a s pusou dokořán na některé herecké výkony VIP celebrit v různých seriálech a tzv. zábavných pořadech). Naprosto obyčejnými slovy dokázal vyjádřit podstatu řečeného, i ukrytého mezi řádky. To vše bez použití jediného hrubého a vulgárního výrazu, při tom úsměvně a trefně.
Uvědomila jsem si po odvysílání pořadu, že bych poslouchala ještě dál, s chutí, a s obdivem k vyřčeným názorům, nadhledu a výstižnosti věcí, na něž bychom mohli aplikovat i naši žitou současnost.
V souvislosti s pocitem z Werichovy řeči a reakcí mne napadla jedna myšlenka. Jestli se dá v současné době najít mezi umělci tohoto ranku, především z oblasti múz divadelního a filmového prostředí, taková osobnost, která by byla Werichovi rovna, nebo alespoň částečně dosahovala jeho kvalit a byla by schopna s ním vést rovnocenný dialog. Vlastně jsem nemusela ani dlouho přemýšlet. Když někdy poslouchám režiséra Zdeňka Trošku při jeho hostování v některém z pořadů v rozhlase nebo v televizi, mívám podobné pocity a se zájmem poslouchám jeho, přestože někdy docela jadrné, vyjadřování. Ale vždy ví, o čem a o kom mluví, co chce říct a kam je jeho řeč namířena. To, co vyzařuje z jeho osobnosti, to se zrcadlí v jeho tvorbě. Troškovo výrazivo neodpuzuje vulgaritou, laciným a podbízivým tónem, aby se posluchač nebo divák smál za každou cenu. Jak trefně už kdysi kdosi řekl, že aby se divák smál, tak si komik kvůli tomu bude utírat nos i židlí.
Nemusíte mne, milí čtenáři, okamžitě odkazovat do patřičných mezí a namítat, že takových kvalitních osobností, vhodných pro rozhovory s Janem Werichem, by se přece jen v historii divadelnictví, estrád apod. podniků našlo docela dost. Už zmiňovaný Miroslav Horníček, Miloš Kopecký, Jiří Suchý, Jiří Sovák a další osobnosti. Ale to už je docela dávno. Mám na mysli současnost. Myslím si, že by si Zdeněk Troška s Janem Werichem docela dobře, po sousedsku, po česku, a s patřičnou dávkou humoru poklábosili. A že by se nám jejich vzájemný duel velmi líbil.
Shodou náhod, a to mne také k této dnešní úvaze vyprovokovalo, byl 29. 12. 2017 film vysílaný na ČT II. Film Jana Hřebejka – Pupendo. Kdysi jsem tento snímek shlédla, byl natočen v roce 2003. Nyní, po náhodném přepnutí na tuto stanici, jsem sledovala část z filmu a zhruba po 20 minutách jsem televizor vypnula. Tato práce Jana Hřebejka (Hřebejk je skutečně příkladným propagátorem a slouhou sametového režimu až do morku kostí) je přímo typickým učebnicovým příkladem, jak se dá nakydat na bývalou, předlistopadovou dobu, před rokem 1989, co největší kopec hnoje a špíny, za účasti slovní hrubosti, malosti a vulgarity. Kde nestačily argumenty, tam Hřebejk přitlačil slovními výpady.
Jen si musím odmyslet postavu hlavního protagonisty, kterého ztvárnil Bolek Polívka. Odjakživa jsem ho obdivovala jako mima i výborného herce. Některým jeho rolím, které přijímá, ale prostě a jednoduše nemohu věřit. Ani nechci. Mnozí z obsazovaných herců v Hřebejkových filmech předvádějí skvělé výkony, ale to, co je postavám díla vkládáno do úst, je velmi tendenčně kontroverzní.
A režisér Hřebejk? Tak ten mne nepřekvapuje ani v nejmenším. Stačí si někdy přečíst jeho výlevy sprostot a hrubostí, které rozsívá po internetu. Jeho tvorba a vyjadřování veřejné jsou tak říkajíc jedno tělo a jedna duše. Jak by asi obstál v duelu s Janem Werichem on? To by mne zajímalo. Inteligence, vtip, um, nápaditost, míra slušnosti, versus nízkost, neumělost, diletantismus, hrubost a vulgarita. To by asi nebyl příliš dlouhý rozhovor. Myslím, že by si pan Werich neodpustil poznámku: Panáčku, musíte se ještě hodně učit! I když v tomto případě by asi bylo veškeré doučování marné a pendrek platné.
Režisér Antonín Kachlík při jednom sezení s přáteli hovořil o svých žácích, studujících na FAMU. Jediný, kdo se z tehdejších jeho studentů hodně vydařil, byl Zdeněk Troška, nad Hřebejkem jen mávl rukou, což hovořilo za vše. Jan Werich by možná jen tak pod vousy dodal: nejhorší je srážka s blbcem. Jo, komu holt není shůry dáno, v apatyce nekoupí.
Toto zamyšlení jsem napsala v poslední den roku 2017. Do Nového roku 2018 přeji nám všem, abychom se setkávali na vlnách rozhlasu, televize, v divadlech, kinech, v tisku s laskavým a vtipným humorem, skvělou tvorbou, s větší mírou lidskosti, kultivovanosti, zdravou mírou noblesy a aby ubylo barbarských a krutých činů. Vždyť jsme národem, který to vše kdysi uměl. Tak přátelé hodně zdraví – tělesného i duševního.
Z Vysočiny srdečně zdraví Vaše BOHUMILA SARNOVÁ