IVANA BLAHUTOVÁ
Kdepak, s urozeným pánem Hynkem Bočkem z Kunštátu a na Polné nebyly žádné žerty!
Hrdý a panovačný, urputný a nezdolný, nebojácný a neúprosný. – Zarytý utrakvista ze slavného rodu krále Jiříka. Vychovaný mocným „ujcem“ Vilémem z Pernštejna, nejbohatším velmožem v království. Oženěný s Annou z Hradce, rovněž z proslulé krve Jiříkovy. Spřátelený s knížetem Bartolomějem Minsterberským, s nímž roku 1514 táhl do Uher za strašné války kurucké! Neochvějný stoupenec silné moci královské. (Ryba smrdí od hlavy, páni stavové!)
Vždy a všude muž přísných zásad. Oddaný a laskavý. Mstivý a krutý. Věrný přítel, lítý nepřítel. Nikomu nic nezapomněl. Dobré, zlé… Jak se do lesa volá… A oko za oko, pane Buriane! – Božího Bohu a Bočkovo Bočkovi!
Ne nadarmo mu všichni přezdívali Suchý čert!
Rušný a složitý byl pro pana Hynka Bočka rok 1517. Napjatá a neklidná celá doba. Vítr před bouří. Blesky na obzoru. Plíživé hromobití…
Stále pyšnější šlechta, jdoucí všem po krku – poddaným, panovníkovi, měšťanům i sama sobě. Rostoucí dávky, reptání a nepokoje. V Uhrách ještě nevyschlá krev Dóžových povstalců. Selské rebelie v Rakousích a tajný spolek Selský střevíc v zemích německých. Duch vzpoury a odboje! Změna, změna, změna!
Ve Švýcarech jakýsi Huldreich Zwingli, horlivě brojící proti žoldákům, poddanství a katolické církvi! A další rebelant, jistý Martin Luther, právě onoho léta 1517 přitluče na chrámové dveře ve Wittenbergu svých 95 kacířských tezí.
Všude jen hrozby, spory, zápasy. A na českém trůně nezletilý Ludvík Jagellonský, slabý syn slabého otce.
Rušný a složitý byl pro pana Hynka Bočka rok 1517. V létě dokonce ze svého kunštátského hradu vypověděl válku panu Burianu Trčkovi do Čech! Přesně desátého srpna! Kvůli tomu nešťastnému dluhu po Mikuláši Trčkovi.
Smůla na smůlu! Pan Mikuláš koupil Bočkovu Polnou a krátce poté si klidně zemřel. Zapeklitá situace! – Panství prodané, dlužník v pánu a věřitel Boček marně vymáhající nedoplatek od nebožtíkova bratra a dědice Buriana. Setsakramentský nedoplatek! Celých 10 050 kop grošů českých!
Cesty, audience, rozhovory, tahanice. Sněm v Benešově sice uzná Bočkovy nároky, avšak, pane Hynku, jednej s panem Burianem po dobrém, klidně, přátelsky…
Po dobrém. Klidně. Přátelsky. – U všech rohatých! Sněm nesněm, právo neprávo, klidně neklidně, Burian Trčka se k vyrovnání závazku stejně nemá. A na věřitele dlouhý nos!
Boček stále zuřivější. – Na kolika místech už se jen pokoušel prosadit své nároky! U krále, u moravských stavů, ba i u českých měst! Bez úspěchu.
Rozezlený na nejvyšší míru stanoví ještě lhůtu do sv. Vavřince L. P. 1517, ale pak ten prohnaný Burian něco zažije! – A mine sv. Vavřince… A prohnaný Burian opět ani groš!
Pohár trpělivosti páně Bočkovy přeteče. Utrum! Když to nejde po dobrém, půjde to po zlém!
A spojí se s Hynkem a Albrechtem Pětipěstími z Krásného Dvora, se Zikmundem Kaufunkem z Chlumu a s Herkulem Trčkou, s Petrem Janovským ze Soutic a s dalšími a vyhlásí tomu nestydatému dlužníku Burianovi Trčkovi válku!
Cože?! To je přece rušení pořádku a zemského míru! To nesmí Suchému čertovi projít! rozhořčí se okamžitě moravští stavové a pod vedením svého hejtmana Jana z Pernštejna pro změnu vypovědí vojnu panu Bočkovi. Markrabství moravské rázem na nohou. A vzápětí i Království české.
Do zbraněéé! zavelí rovněž pan Lev z Rožmitálu, nejvyšší purkrabí. Celé Čechy do zbraněéé!
Válečné bubnování ze všech stran. Horečnaté přípravy v plném proudu. Hradní posádky v pohotovosti, muži ve zbroji, čeleď ve střehu. Opravování hradeb, broušení mečů, svážení zásob. Koně, kopí, přilbice a zástupy dychtivých válečníků, na dálku větřících pach krve a kořisti. Žoldnéři z Uher, Rakous, Čech a Slezska. Pěšáci, rejtaři… Jen jen vytáhnout do pole! Bojovat, obléhat, dobývat, drancovat!
V poslední chvíli přichvátá do Kunštátu pan Ondřej Trepka, dvořan Jeho Milosti krále Ludvíka.
Dlouhé a ožehavé vyjednávání. Pan Trepka obratný, pan Boček zaťatý. – Nakonec přece jenom králův emisar zdárně vyplní své nelehké poslání.
Dzięki Bogu, oddychne si pan Trepka, dzięki Bogu, z tego nic nie będzie!
Vojna zažehnána, klid v zemi obnoven. Rozhádaní šlechticové pozváni do Bydžova. Další rokování. Další dohadování. A pak smíření.
Oněch 10 050 kop grošů českých slíbil Burian Trčka vyrovnat v domluvených splátkách.
Božího Bohu a Bočkovo Bočkovi.
Ne, kdepak, se Suchým čertem nebyly žádné žerty!
Ještě cosi narušilo onoho roku 1517 důstojný život pana Bočka. Neuvěřitelně jedovatá a neuvěřitelně urážlivá pomluva. Zlolajnost, jež se tím nejhanebnějším způsobem dotkla přímo podstaty jeho cti.
Jeden ze strýčků, jistý Zikmund Kuna, prý kdesi prohlásil, že Hynek Boček není vůbec „pravej Kunstát“, nýbrž se do slavného rodu „po bábě vpletl“!
Do pekel! Ten odporný tchoř!, zařval pan Boček, když se mu ona zákeřnost donesla. A bleskem do sedla a hurá za příbuznými.
Objel celou rodinu! – Prokopa Zajímače, Heralta Kunu, Jana Kunu, Smila Kunu, Viléma Kunu a Ludvíka Zajímače, všechny urozené pány z Kunštátu. A nakonec i toho nejurozenějšího z nich, samotného Karla, „z božie milosti“ knížete Minsterberského v Slezi Olešnické a hraběte kladského, pána z Kunštátu a z Poděbrad.
A potom to šlo raz dva. Cestou úřední vystavena listina, ve které výše jmenovaní se vší vážností potvrzují „před panem hajtmanem a před pány v plném soudu markrabstvie moravského“, že Hynek Boček z Kunštátu a z Polné je „pravým Bočkem“, neboť „král Jiří slavnej paměti… předky jeho za pravé Bočky a krevní strýce i jiní předkové naši držali a za pravého strýce měli, kdež se to v klášteře našem Žďáru okázati muože od tří set let“.
Co je psáno, to je dáno!, přečte pravý pan Boček své choti veledůležité lejstro. – Teď už bude muset být Zikmund Kuna zticha! Tchoř smrdutý! Mimochodem, drahá Anno, nechal jsem ti upsat na Kunštátě pět tisíc kop grošů. Jsme jenom lidé, neznáme dne ani hodiny…
Jak řečeno, rušný a složitý byl pro pana Bočka rok 1517. – Majetek, vojna, čest… Ale nejvíce se v Kunštátě přetřásala ta hostina, již dal tehdy vystrojit na svém hradě. Ba, dlouho se o oné trachtaci povídalo. A dodnes není úplně zapomenuta…
Kteréhosi lednového dne L. P. 1517 přispěchal na kunštátskou faru posel od hradního pána s nečekaným vzkazem.
Pan Hynek Boček z Kunštátu a na Polné zve všechny faráře a kaplany k velkolepé hostině. Ano, ano, dneska večer! Žádné upejpání, žádné vymlouvání, a hybaj na hrad! – Lov prý se mimořádně vydařil, v kuchyni právě dělají, co mohou, a starý sklepník už vybírá nejrubínovější vína. Přijďte včas, ať vám ty vzácné krmě nevychladnou!
Nejistí a popletení vcházejí faráři a kaplani v určenou hodinu do hodovní síně. Rozpačití a ve střehu. Copak může asi ta náhlá panská laskavost znamenat?
Pan Boček přece jak známo podobojí, nenapravitelný kališník. A kněží zase vesměs podjednou, věrní synové Říma! Kdo ví, co za nepříjemnosti z takové divné večeře mohou pojít!
Ano, neklidně a s obavami vstoupí duchovní do sálu. Vstoupí a strnou! – Dobrotivý bože! Jaký to pohled! Kolik úžasných darů nebeských! Málem se jim zachce pokleknout. A zvolat hosanááá!
Před jejich oslněnými zraky rozprostírá se zde skvostná tabule. Osvětlená planoucími voskovicemi, zaplněná nevídanými pochoutkami, tabule vpravdě královská. Nemohou uvěřit svým očím. Jiskřící poháry, zářivé mísy, pokrm vedle pokrmu a nade vším – cítíte? – mohutná oblaka libých vůní, ááách, rajských vůní! Mračna divukrásných pachů! Snad přímo mana pohanská!
Stojí a zírají.
Pečínky, omáčky, paštičky, nápoje… Roh hojnosti! Roh hojnosti!
A v jeho čele už čekající hostitel. – Temně oděný, nezbytný mečík po boku, sám pan Hynek Boček se svým obvyklým ironickým úsměvem. Náznakem vstříc omámeným návštěvníkům. Stěží půl kroku. Ani půl kroku ne.
Právě včas! Vítejte! – Pyšně vzpřímený. Pronikavý pohled a vladařský hlas. – Jsem potěšen, že jste přijali mé pozvání. Jezte, pijte, vážení hosté, na nic nečekejte a dejte se do toho!
I dají se tedy do toho.
Zpočátku váhavě, ale pak stále směleji a směleji, chtivá ústa a hbité prsty. Uchopit, přidržet, utrhnout. Ždibec onoho, kousínek tamtoho… A po chvíli již se všichni bezostyšně ládují. Chňapnout, urvat, zhltnout! Kus tady, kusisko tam, mňam mňam mňam! – A šmakuje jim náramně!
Na jazycích rozplývající se lahůdky, jedno sousto lepší než druhé! Tu jemné plátky podivuhodně kořeněné, tu šťavnaté řezy bohatě zdobené, tu křehké roládky, mozaiky jakési, masíčka špikovaná, nadívaná, rožněná i dušená, chutě zvláštní a neznámé, avšak lahodné převelice, všechna čest tvým kuchařům, pane Hynku, hody zrovna lukulské! A vína co hrdlo ráčí, kalichy plné a džbány bezedné, na tvé zdraví, nejurozenější pane, buď dlouho živ!
A kunštátští faráři a kaplani se rozpalují čím dál víc a víc, zruměněné tváře a lesklé brady, oči rozsvícené, juchéééj, přípitky a volání… A pan Boček pouze spokojeně přikyvuje, číši co chvíli zvednutou – ne, přátelé, nejím, nemohu, bohužel ani kousek, ještě mi od včerejška nevytrávilo, nejsem už nejmladší, ale vy si nechte chutnat, moji vzácní hosté…
A houkavě se rozesměje, až svíce divě zaplápolají a síní to ostře zafičí. Chachááchááá!
A dovnitř jako na povel vtrhnou lovečtí psi, haf haf haf, štěkot a skákání, vrčení a lísání, rozkmitané ohony, žadonící čumáky, vyceněná zubiska, huby mlsné…
Hrom do toho, Vojtěchu, ven s nimi!, zařve vztekle pan Boček, co jsem ti rozkázal, hňupe tupý! Dneska žádná psiska!
A polekaný Vojtěch šupem táhne smečku pryč, kosti nebudou, alou, potvory! A hluboká úklona k panu Bočkovi: Odpusť, Milosti, už se to nestane!
A pan Boček znovu pozvedne svůj pohár, krátký lok a dlouhý pohled zpod přimhouřených řas, pokynutí rukou, sotva špičkami prstů, a sluhové hned cupity dupity s dalšími chody. – Těch delikates a dobrot! Kůrčičky propečené, štědře maštěné. Mlaskání, žvýkání, hltání a rudofialové stružky crčící z chlemstajících úst. Hlučné řeči a bujarý smích… A z jednoho kouta tichá hudba, dva potulní muzikanti, loutna a píšťala, lkavě a pomalu, táhle a plačtivě, jako když mňouká kočka, takhle že se hraje při veselé trachtaci?! Nemehla nějaká hloupá…
Přecpaná panděra a sladký oheň v krvi, rozvalují se kunštátští faráři a kaplani kolem vypleněné tabule, nálada přenáramná a řeči rozverné, příběhy a vzpomínky, obžerné říhání, vida, jak se vše pěkně srovnalo, to bylo strachu, to bylo obav, k smíchu! Prý Suchý čert! – Pohleďte jen! Zde nejmilostivější panstvo podobojí! A zde zase duchovenstvo podjednou, pěkně u společného stolu, v nejupřímnější shodě, bok po boku, ten i onen, utrakvista pan Hynek Boček i katolický kněz mistr Jan.
Mistr Jan, jenž navzdory kacířské vrchnosti přec „neopouští stádce svého“ a „věrně při něm trvá, chráně ho od další nákazy a vystříhaje ho těch, kteří obcházejí sice v rouše ovčím, uvnitř jsou však vlci hltaví…“
Zábava v plném proudu! Ohlodané kosti, ztuhlý tuk, rozlité víno, kaluže temně rudé, kaluže krvavé, pijte, chlastejte, hlasy a výkřiky, hudba a zpěv, muzika truchlivá a zoufalá, loutnista s pištcem, nemehla nějaká hloupá, tralaláá, a všichni do dna, na tvé zdraví, Urozenosti, řeči, řeči, řeči… Pořád dokola, pořád totéž! – Neposlušní farníci, mezkovití poddaní… A pan Trčka panu Bočkovi dluh stále splatit nechce… A všude neklid, sváry, války… To selské povstání v Uhrách před třemi roky, pověz, pane Hynku… Zeman Dóža na rozžhaveném trůnu, nebezpečný rebel, prý „selský král“, fujtajbl, vzpoura proti božímu řádu! Oko za oko. Hádky, vojny, nepokoje… A nebožtík král Vladislav, panovník špatný a bezmocný, budiž mu země lehká… A což syn jeho, náš mladičký král Ludvík, sotva jedenáctiletý… Nemoci, Turci, mrazy, povodně, řeči, řeči, řeči…
Vzpomínáš si ještě, mistře Jene, zaduní pojednou sálem vladařský hlas a všichni ihned uctivě zmlknou. Jako když utne. Ticho.
Vzpomínáš si, jak jsme tenkrát před léty u pánů z Boskovic, Dobeše a Tasa Černohorských, pili?, zahřmí hradní pán a zabodne zlověstný zrak do faráře.
A mistr Jan jenom zalapá po dechu.
Bujará to tehdy byla pitka!
Venku sychravý podzim, ale uvnitř teploučko a příjemně. Vítaný odpočinek po namáhavé cestě. Sálající oheň, jídla kopy, hostů mnoho. A každý tenkrát spěchal blahopřát panu Hynku Bočkovi k nově nabytému jmění.
Právě dorazil z Brna, kde si dal zapsat do zemských desek dědictví statků Kvasic na Hané po Kateřině z Bobolušsk, vdově po Arnoštu Kuželovi ze Žeravic. – Pěkný majetek, pane Hynku, užij si ho ve zdraví!
Bujará to tehdy byla pitka v Černé Hoře. Rozjařená společnost – pan Tas, pan Dobeš, pan Hynek a další a další, též mistr Jan, kunštátský farář, a jeho věrný druh Burian, kunštátský rychtář, samí dobří známí, samí přátelé, samí podobojí, pouze mistr Jan jednuška, katolík jako řemen, chachacha! A všichni pěkně pospolu kol jednoho stolu, bok po boku, přípitky, vtípky, nálada výborná, hlahol a smích, hned ten, hned zase onen, kdo s koho, nejčerstvější novinky, vzpomínky z mládí… A víno proudem. Vyprávění stále odvážnější, příběhy laškovnější, prohlášení ohnivější, jablka lásky, jizvy válečníků, rekovné skutky, řeči, řeči, řeči…
Toliko mistr Jan jaksi nemluvný a zasmušený. Mistr Jan, jediný úctyhodný katolík mezi nimi, jediný pravověrný! – A přesto zde jeho souseda Buriana, českého bratra, utrakvistu kacířského, nějak lépe obsluhují, ano, hojněji mu moku nalévají, větší kusy předkládají, vlídněji se naň usmívají! Jak vidno, výše si tady cení toho heretika zatraceného… Ba, vrána k vráně!
A mistr Jan čím dál zamračenější, víno a vztek pomalu stoupající do hlavy, vztek a víno, rmut a kal, zlost zaplavující farářovu mysl jako páchnoucí bahno… Sedí, nemluví, naslouchá, žvásty, pindy, kecy, a Burianovi teď znovu lepší sousto, však mistr Jan není slepý, takhle oni, poťouchlíci, že je katolík…
Sám, úplně sám! Obklíčen potměšilými nepřáteli… Kališníci, rouhači, neznabozi! Obcházejí sice v rouše ovčím, uvnitř jsou však vlci hltaví!
A tu Dobeš z Boskovic, pán na Černé Hoře, pozvedne svůj pohár: Připijme slavnostně na památku drahého Jana Husa, mučedníka našeho, antikristy a papeženci podle a hanebně pro svatou pravdu upáleného!
Na Jana Husa!, křičí všichni nadšeně, oči blýskající a tváře rozpálené. Na Jana Husa!, burácejí sborem.
Jenom kunštátský farář sevře pěsti i čelisti, svraštěné čelo a zkřivený ret, v okamžení tak zošklivělý a pln odporu, až pan Boček na něho prudce ukáže a rozlíceně zařve: „To je jeden z těch, kteří husu pekli, aniž by ji mohli stráviti!“
Rázem ticho. Strašlivé ticho. Znehybněné postavy. Zkamenělé obličeje. Dravčí pohledy… Čekají…
„Takové maso,“ zasípe farář do hrozivého mlčení, „takové maso není pro křesťany, nýbrž jen pro psy!“
Bujará to byla tehdy pitka u pánů Dobeše a Tasa z Boskovic a na Černé Hoře!
Ryk, pozdvižení, mela.
Rozběsněný Hynek Boček prudce tasí svůj meč! Hrrr na faráře! Zabít! Na místě rozčtvrtit! Hada papeženského, pohůnka římského, za urážku čistého jména Jana Husa!
Držet Suchého čerta museli! Silou mocí. Chlácholit. Uklidňovat. Přemlouvat. – Vzpamatuj se, pane Hynku, nedávej průchod hněvu, ať neobtížíš vlastní svědomí!
Buď velkorysý, pane Hynku, volal rychtář Burian, a neposlouchej štěkot prašivého psiska!
Jedovaté lání a výsměšné nadávky. Napomínání a prosby. Těžkopádné smiřování, ale páni, přátelé, hosté milí!
Posléze přece jenom návrat ke stolu, váhavě zpět na svá místa. A služebnictvo zase nalévající panstvu ostošest. Korbele a džbány. Pomalé vyhasínání zjitřených vášní. Zábava dokonávající v napjatých odmlkách. Ještě pár snaživých žertů, pár pokusů začít z jiného konce, ochablá uchechtnutí, několik vtípků rychtáře Buriana, víno, zívání, únava… a šlo se spát.
Ráno moudřejší večera. – Ano, ráno po zuřivé hádce ani stopy. Vyhlazené líce, bodré úsměvy. Prospaná společnost znovu v té nejlepší shodě! – Dobré jitro, pane Hynku. – Dobré jitro, mistře Jene… Vše zapomenuto. Vše jako dříve…
Pouze rychtář Burian a mistr Jan se spolu nadobro přestali stýkat. Konec starého přátelství.
Vzpomínáš si ještě, mistře Jene, jak jsme kdysi před léty u pánů z Boskovic, Dobeše a Tasa Černohorských, pili?, zahřmí pan Boček, až svíce divě zaplápolají a síní ostře zafičí.
A pamatuješ, jak tam vedle tebe tenkrát seděl rychtář Burian?!
Hodovníci zděšeně zafuní – Burian! Burian!
Závan hrůzy, mrazivé sevření, Bože, jenž jsi na nebesích, Burian… Už je to tady! A mistr Jan se tápavě pokřižuje. Burian! – Na pokraji mrákot.
Připijme tedy nyní na památku našeho rychtáře Buriana!, zavelí pan Boček.
Pokyn špičkami prstů a sluhové ihned v letu plní číše. To nejrubínovější víno. To víno temně krvavé.
Na smrt zbledlí duchovní poslušně zvedají kalichy. Ruce roztřesené a těla v zimnici, Matko Boží, oroduj za nás, a všichni svatí, prý pozvání na večeři, buď vůle Tvá, co teď s nimi asi udělá…
Připijme na památku rychtáře Buriana, zvolá kunštátský pán. Na památku rychtáře Buriana, poctivého českého bratra! Na rychtáře Buriana, který před třemi dny skonal a kterému jste, že ano, mistře Jene, odmítli poskytnout křesťanský pohřeb do posvěcené země!
A do dna! zaryčí Suchý čert. Všichni!
Kyselý hnus. Sevřená hrdla marně polykají ten odporný truňk. Patok rudější než krev. Bezmocné stružky na bradách. Ochromené rty. Sliny. Slzy. Škleb. Bože Všemohoucí, co ještě? Co ještě?! Zalykání, dušení, křeč.
A Suchý čert hřímá dál, vztyčený a strašný, tvář zdivočelou, pekelník, ďábel, Belzebub, Lucifer, Satanáš!
Kacíř, pravili jste Burianově vdově, kacíř! A kacíř prý „má pohřben býti pod šibenicí nebo u stínadel“. To jste pravili!, zavyje Suchý čert a vztekle švihne rukou směrem ke dveřím. – Napřažená paže a rozlícený zrak!
„Jste sami kacíři zvyvedení! Nechtěli jste ho pohřbíti na krchově, i pohřbili jste jej ve svých břiších!“
Pokyn špičkami prstů. Ruka. Ukazovák. Dveře.
A jeden ze sloužících ty dveře otevře.
Dokořán!
Dobrotivý Bože! Jaký to pohled! Kolik příšernosti!
Kanoucí voskovice. Kříž. Máry. A na nich nebožtík Burian.
Kriste Ježíši! Padají na kolena. Křižují se. Kácejí. Nebožtík Burian! Hlava uťatá. Trup na kusy. Ruce, nohy… Mrtvola rozčtvrcená. Smiluj se nad námi… Jako od řezníka… Osekané kosti. Šlachy. Vnitřnosti. Zbytky svaloviny… A nade vším – cítíte? – smrtelný puch! Dávivá vůně rozkladu a zmaru…
„Zde vizte, že maso z těla utrakvisty hodí se nejen pro psy, ale též i pro lidi!“ naposledy zvolá pan Boček vladařským hlasem a milostivě propustí své omdlévající a zvracející hosty.
Druhého dne konal se slavný pohřeb. Modlitby a vyzvánění. Zpěv a kadidlo. A těch lidí! Snad celičký Kunštát!
Rychtář Burian obřadně a dojemně pochován na čestném místě hřbitova, přímo u kostela.
Děkuji co nejpokorněji, Vaše Urozenosti, ukláněla se plačící vdova panu Bočkovi, konečně můj drahý muž spočine v posvěcené půdě jako řádný křesťan! Pán Bůh ti to zaplať tisíckrát, Milosti.
Poznámka – uvozovkami jsou označeny citace z použité literatury: Hosák, L. Přehled dějin Kunštátu do doby bělohorské. In: Příspěvky k dějinám Kunštátu na Moravě. Kunštát na Moravě, 1970. Pilnáček, J. Paměti městyse Černé Hory. Černá Hora, 1926. Skutil, J. Listiny někdejšího kunštátského archivu. In: Příspěvky k dějinám Kunštátu na Moravě. Kunštát na Moravě, 1970, s. 12–29. Tenora, J. Dějiny městečka Kunštátu. Brno, 1885.