MILAN BLAHYNKA

Nadepisuju-li svých pár odstavců o knize BORDEL NA KVADRÁT (Futura, Praha 2017, 304 s.) slovy Každý den bez…, není to proto, abych na ni navnadil čtenáře, kteří pasou po sexu a pornu a mají za to, že Karel Sýs, nebezpečný to nemrava, je snad povodí po podnicích v Koruně české, kde klienty obsluhují holky nahoře, dole a vůbec bez, bez jakýchkoli svršků, rozpaků a zábran. Bez zábran je asi nejvýstižnější charakteristika způsobu, jak Sýs v knize komentuje, co mu připadlo v době od 1. ledna 2013 do 14. srpna 2017 – tedy z 1687 dní za nutné zaznamenat a komentovat; k čemu měl a chtěl co říci. Učinil tak 179 texty všeho druhu. Pomyslíme-li na tisíce veršů, které ve stejné době souběžně vychrlil a vydal (na jejich vyčíslení je má záliba v počtech krátká), nelze pochybovat o tom, že žije podle zásady, kterou rád jeho přítel, bystrý a moudrý novinář a redaktor psává místo pozdravu na konci svých dopisů, podle zásady „ani den bez čárky“.

Představuji si ho, jak den co den, než večer ulehne, píše a píše, jako se věřící právě modlí a modlí. Je to jeho způsob – v jeho případě (be)zbožného – přání přispět k tomu, aby svět – a píšící nebo se modlící člověk – byl lepší.

Zásada „nulla dies sine linea“ podle Gaia Plinia Staršího vyznačovala řeckého malíře Apella, dvorního malíře na makedonském a pak i ptolemaiovském dvoře, z jehož rozsáhlého výtvarného díla se sice nedochovalo vůbec nic, ale vzdělanci vědí z Lukianova důkladného popisu Apellova alegorického obrazu Pomluva, že zpodobil Nevědomost, Podezřívavost, Klam, Závist, Podlost a samu Pomluvu. Apellés byl nejen neuvěřitelně pilný, jako je po více než dvou tisíciletích Sýs, ale působivě postavil na pranýř právě to, co – inspirován popisem Apellovy Pomluvy – viděl a ztvárnil ve své době Dürer, co před ním viděl Dante, po Dürerovi Komenský, a co dnes v české a globální společnosti, politice, médiích pranýřuje, nebera si vůbec žádné servítky, Karel Sýs, Apokalypsou podle Joba a jinými verši, ale také publicisticky, často i v těch textech, kde připomíná jubilea nebo píše o knihách a dílech přátel, jimž rád mluví na vernisážích, píše do katalogů a doprovází slovem jejich publikace – a co spolutvoří knižní existenci jeho deníku.

Sýsovy komentáře k době, událostem a lidem, tu jízlivé, tu laskavé, jsou řazeny podle data, jejich souvislý prudký proud nepřerušují žádné údaje o tom, zda a kde byly publikovány nebo zda a které tiskne z rukopisu. Z médií všeho druhu Sýs opakovaně nabírá a komentuje „perly sviňské doby“, zavile nenávistné, pomlouvavé, pustě generalizující výroky prefíkaných stoupenců pravdy a lásky. V podobnou sérii možná v nějaké další knize sžíravých invektiv i věcných informací rozvine prozatím jedinou parodickou „hlídku centra terorismu a hybridních hrozeb“ Emana Bdělého.

Dennodenně mediálně šířené pomluvy a lži, sázející na nepaměť, produkovanou a garantovanou kolotočem zábavy až k ubavení, nevybíravé výlevy osočování, klamu, závisti a podlosti vypočítává Sýs při každé příležitosti dlouhými seznamy, tu na adresu dnešních režimních autorů, stýskajících si, že je jejich režim, jemuž přičinlivě slouží, nijak nehýčká (A bude hůř, páni spisovatelé!, 29. 1. 2014), tu na XVIII. brněnské česko-slovenské konferenci 10. 12. 2014 (Poezie mlčící a nemlčící) nebo ve svém příspěvku pro Kongres slovenských spisovatelů 2016 v Trenčianských Teplicích (Literatura na porážku). A ovšem v rozhovorech a odpovědích do anket (např. akademického Ústavu pro českou literaturu Spisovatelé a cenzura 2014). A právem si neodpouští zaznamenávat hyenismus, s jakým se kdejaká tvůrčí nula hbitě vrhala na „možná posledního šťastného básníka“ se záviděníhodným gargantuovským apetitem (to na festivalu Nezvalova Třebíč 2015).

Zatímco nepřátelé básníků trvale oddaných „socialistické naději,“ nepřátelé rekrutující se z jejích někdejších dočasných dogmatických vyznavačů, opírají se ve svých pomluvách doby a lidí o fámy, spekulace a podezírání z podobných špatností, v jakých vynikají sami, Karel Sýs si nemusí domýšlet a vymýšlet. Vybaven záviděníhodnou pamětí a neuvěřitelně bohatou znalostí dobových pramenů, novin, časopisů a knih prostě jen cituje. Aby ukázal, jaký vlastně byl Ferdinand Peroutka (jedna z režimních ikon) člověk a občan, což jasnozřivě věděl už Jiří Wolker a Peroutka to na sebe prozradil útoky proti devětsilské umělecké avantgardě, jež vyvrcholily jeho směšným pokusem zesměšnit Vladislava Vančuru, a naplno se to ukázalo v lavírování jeho Přítomnosti během druhé republiky a na začátku Protektorátu. Proč by se měl Sýs pachtit hledáním článku, jímž Peroutka údajně označil Hitlera za gentlemana, když pro plné pochopení, jaký Peroutka vlastně byl, stačí mu ocitovat Přítomnost z 26. dubna 1939, podle níž Vůdce „zajistil si právo“ (právo!) „pořádat střední a východní Evropu po svém“ a „stanul na onom významném rozcestí, kdy snad z vůdce národa se stává vůdcem národů“. Bordel na kvadrát by se dal nazvat knihou usvědčujících citátů; citátů jasně usvědčujících z podlosti, z pokrytectví, a z chameleónství včerejší i dnešní mravokárce.

Je však i knihou usvědčující dnešní majitele klíčů objevováním povážlivé podobnosti jejich jazyka jazyku nacistické a protektorátní propagandy. Tu je přímo mistrovským textem imaginární „exkluzivní rozhovor s Josephem Goebbelsem“ Prapor Evropy na stěžni říšské korouhve, v němž si „ministr lidové osvěty a propagandy třetí říše“ pochvaluje servilní projevy „státního prezidenta“ Háchy a svého „takříkajíc kolegy“ Emanuela Moravce. Ten přece „předpověděl existenci Evropské unie pod taktovkou Říše“ a „varoval před imperiálními choutkami“ Ruska. Choutky třetí Říše na Ukrajinu a Krym dává Sýs vyjevit Goebbelsovi citujícímu Hitlera, Himmlera a maršála Keitla. Nakonec se ho ptá na cestu prezidenta Zemana do Moskvy. Goebbels nezaváhá: „Konečné řešení (!) je v tomto případě velice snadné: dejte mu do pasu razítko Rückkehr unerwünscht (Návrat nežádoucí, pozn. red.) a bude po voglech.“ Nečetli jsme to velmi podobné přání českých režimních publicistů pak po vydání Bordelu na kvadrát?

Ať píše o (nyní už umně tajených) sudeťáckých záluscích, ať o otázce kolaborace (zvlášť důkladně v úvaze Kolaborovala-li či nekolaborovala-li Lída Baarová?) nebo o hrdinství, nebyl by to Sýs, kdyby nedal slovo svému daru humoru, který podle Vančury „není smáti se, ale lépe věděti“. Nad tvrzením Lídy Baarové, že v době svého uhranutí Goebbelsem a obdivu k němu nikdo netušil, „co přijde,“ Sýs připomíná, že Chamberlain „musel vědět“, „a vida, Chamberlaina nikdo po válce nezavřel! Ani vlasy mu neostříhali!“

I v tomto spíše esejistickém než publicistickém Bordelu na kvadrát Sýs zůstává básníkem, jehož jedinečnou předností je imaginace, invence a dar lapidárního slova a velkorysá empatie. Invence? Například v inovaci úsloví: „Jeho otec se musí otáčet v urně.“ Lapidární slovo? Když vypočetl vše, co v menší nebo větší míře páchali v době Protektorátu podobně jako Baarová mnohé další nejen herečky a herci z povolání, dokáže na osmi řádcích shrnout, proč říká, že kolaborovala. Musí to říci proto, že „nejen dnes je ona zástupně líčena coby zcela nevinná oběť a Protektorát je prezentován jako období, kdy ne všechno bylo špatné“, neboť „byl pořádek, nízká kriminalita – bodejť taky ne, když věznice a koncentráky praskaly ve švech!“ A co je hlavní: „Kdyby Hitler nešel po Židech, tak vlastně byl docela dobrej. Koneckonců předvídal dobu, stejně jako Eman Moravec. Evropa se sjednotila, a pod německým vedením, akorát že Berlín nevládne červenými vyhláškami, nýbrž povely z Bruselu…“ A velkorysá empatie? „Je mi líto bývalých disidentů, kteří snad věřili, že si snad restaurovaný kapitalismus nasadí lidskou tvář.“

Nakonec jsem si nechal poděkování. Ze 179 zastavení v knize je (počítal-li jsem dobře) 46 věnováno nejrůznějším knihám. Sýs umí vyzdvihnout jejich přednosti a také odhalit jejich slabiny. Některé staví právem na pranýř nebo na hanbu, u mnoha oceňuje jejich pečlivou faktografii, ale konstatuje její zbytečné nebo dokonce znehodnocující zalévání ideologickou omáčkou, tak jako je tomu i tam, kde „režimní publicistika je nakažena morem: kdokoli chce byť jen mírně a opatrně kritizovat současnou žumpu, musí se nejprve otřít o Husáka a spol.“. Děkuji Sýsovi za upozornění na řadu titulů, které jsem na nepřehledném knižním trhu nezaregistroval a nedostal do ruky. Když jsem si je po přečtení jeho referátu jako velezajímavé vypůjčil v knihovně, s úžasem jsem zjistil, že je už celé číst nemusím – to, co je v nich cenné nebo naopak donebevolající o trest, Sýs vyhmátl a přesně reprodukoval. Tím je s to uspořit čtenářům mnoho času a námahy. Nikdo nemůžem přečíst všechno a v tom je jedna důležitá, často a dnes zvláště zanedbávaná povinnost kritiky: obracet pozornost k hodnotám a odrazovat od často vlezlých pahodnot. Je dobré mít kritika, na tuto jehož schopnost, kritické umění a solidnost je spolehnutí. Takovou kritičkou byla mi vedle F. X. Šaldy, Otokara Fischera a Pavla Eisnera Marie Pujmanová, i Bedřich Václavek, Kurt Konrad, ale i básníci veršem i v próze, počínaje už Havlíčkem a Nerudou: Vančura, Čapek, Nezval, Seifert, Kunderové. A dnes právě Sýs.