EVA FRANTINOVÁ

V Moravské ulici na Vinohradech jsem chodila do – dnes už zrušené – prodejny levných cédéček s vážnou hudbou. Prodávala tu sympatická starší paní. Jednou se mi svěřila: „Už mne to tady nebaví, jsem v invalidním důchodu a vařit nudle stokrát jinak…“

Asi za měsíc od tohoto rozhovoru jsem se dozvěděla o jejím (dobrovolném) odchodu tam, kde se možná vaří z nejdražších surovin, samý kaviár a lososi nejen pro vinohradskou smetánku (bydlím ve čtvrti, kterou současná mapa tak opravdu označuje), nebo tam budeme šťastně žít ze světelného nektaru, z básní, duchovních rozhovorů a hudby…

Žít levně – umění kouzelníků. Nadání bývá dědičné. Mí předkové z rodu kaufmanů, pošťáků i čímanů to uměli. Takže i já obíhám trhy s levnými banány i pomeranči, povánoční výprodeje, kde se co šustne… Nelituji cesty autobusem, skly autobusu přece vidím i kus „tatínkova kopce“ Bohdalce a cípek zbourané chudé čtvrti Rafandy, cípek třešňové aleje, kde táta lezl na stromy…

Přítel mi vyprávěl o jednom obědě v restauraci, kde seděl u stolu malý chlapec s tatínkem. Chlapec se ptal: „A kde mám maťo?“ A servírka mu vysvětlovala: „To máš přece pod omáčkou!“ Vážilo maso 10 deka nebo jen 7, jen tolik že se mohlo schovat pod omáčku? „Okrádají nás, všude kde mohou, já už mám u postele připravené vidle, v pekle je všechny budu napichovat,“ říká paní Garinová, které ve vinohradské sámošce někdy dají zadarmo včerejší donuty. Donut je sladké pečivo, kolečko posypané barevným zdobením.

Žít bez peněz je ale také móda. Nedávno jsem četla, že na to „najel“ pár mladých lidí, že to jde, že peníze vůbec a na nic nepotřebují, jenom si snad plácnou s vedoucím supermarketu, který jim každý den daruje zboží, které by jinak skončilo v kontejneru.

Žádná novinka! Ve Šťastném domově z roku 1912 je vyfotografovaný „mladík 22 letý (zahradnický pomocník), jenž ve smyslu soustavy Dr. Hindhedea stravuje se za 30 h denně.“ Dr. Hindhede začal zkoušet stravu chudou na bílkoviny – jahody, mléko, máslo, chleba, brambory. Zkoušel to sám na sobě a pozoroval, že je lehčí a veselejší. Pekl si vlastní bílý chléb. Spokojil se s margarínem. Ovoce nahradil stonky rebarbory. Podnikal cyklistické výlety, na kterých překonával pahorky – jedl při jízdě krupičnou kaši s rebarborou. Tělocvičil a vzdal se piva. Psal kuchařskou knihu. Pak to zkoušel na rodině. Dokázal, že je možné žít za 30, 25, ani za 21 haléřů denně. Jezte rýži, cukr, ječné krupky, ovesné vločky, levné ovoce, jablka v županu, hubené sýry a sbírané mléko! Vařte bez vody!

„I jahody, sýry, mléko, ovoce a česká jablka, voda, župany, domácí chléb a pekárna, proud, i to je dneska pořád drahé,“ našeptává mi paní Garinová…

Jezte tedy papírové květiny! Cpěte se vzdušnými zámky 2017! Nadívaným sluncem! Duhou narychlo! Deštěm! Budete veselí! Jenže vám oči tak nezasvítí, jako když se pečeně z trouby vyndává. Jenže si nezazpíváte písničku ani árii (jako si nezazpíval pěvec Stanislav Muž – po večeři s přítelem, která se často skládala jen z krajíce chleba, k němuž si na papír namalovali párky…)

A určitě vás nenapadne báseň. Pěkně maštěná a s křupavým rýmem. Báseň, která na konci zatají dech.