JAROSLAV VÁŇA

Když jsem ho četl poprvé, bylo mi pouhých dvacet pět let. Tedy dosti málo na pochopení hluboké filozofické podstaty díla, které navíc svým skromným stránkovým rozsahem vypovídalo spíše něco o propagandistické příručce. Tehdy (1962) Mladá fronta Praha vydala Václavem Sivkem bohatě ilustrovaný Manifest K. Marxe a B. Engelse.

Dnes vím, že všechno je jinak, že se jedná o nesmrtelné dílo hluboké filozofické reflexe, které má jedinou vadu, a sice že není vydáváno a šířeno stále dokola, protože v diskusi o významu práce pro člověka by došel dech i těm, jejichž myšlení neumí ani nechce být jiné než pravicové, tedy takové, kde se bohem stává za všech okolností jen zisk, nejlépe ve formě peněz.

Platí to i ve světě literatury. I ta má v myšlení měšťáka význam jen tehdy, je-li bohatě zpeněžena. O takové literatuře autoři Manifestu uvádějí, že „filozofové, polofilozofové a estéti po ní chtivě sáhli a zapomněli jen, že v takových poměrech ztratila literatura jakýkoliv bezprostřední praktický význam a nabyla ryze literární tvářnosti. Ukázala se nutně neplodným přemítáním o skutečnosti lidské podstaty.“

Karel Čapek, kterého rozhodně nelze podezírat ze vstřícnosti k dílu M. a E., uvádí: „Nemohu si pomoci, ale literatura, která se nestará o skutečnost a o to, co se opravdu děje se světem písemnictví, která na to nechce reagovat tak silně, jak jen je dáno slovu a myšlence, taková literatura není můj případ“ (Na břehu dnů).

Hledači nových významů v literatuře nemohou najít sobě vstřícnou dokonalost proto, že jsou pouze neúnavnými hledači a již nic víc. Již samotný význam slova „hledat“ v sobě obsahuje nejistoty, které jsou předchůdcem okamžiku, v němž hledané nebude nikdy nalezeno, je tedy významově bez záruk. Takové myšlenky napovídají, že jde pouze o sebevyjádření obsahu vstřícného dnešním dnům. Není sporu o tom, že bez ryze autorského přístupu ke světu, v němž nám je souzeno žít, o postavení v něm, se neobejde žádná náročnější literatura, obzvláště ne ta, ve které hraje důležitou roli pravda a nestrannost. Podobala by se houslím, jež nemají struny a takovým autorům, kteří si nedělají starosti s člověčenstvím svých bližních.

A tak se zdá, že dílo světového významu, které jsme ještě přednedávnem chápali jako anachronismus, nabývá opět na významu, a to nejen ve světě literatury, jíž je věnováno toto zamyšlení. Důležité je, uvědomit si to.