MILAN BLAHYNKA

Ať se namáhám sebevíc, nenapadá mi pro pár opožděných řádek k nepravděpodobné šedesátce Jana Poláčka přiléhavější název než přání Josefa Kainara, který ve svých Osudech prosil Boha o vyslyšení prosby „aby poznali mi / podle hřbetu mého, / co jsem zač.“ Ty verše tvoří závěr první básně Osudů, básně Knihovna, a potvrdí je každý knihovník a každý čtenář, jemuž se už rozrostla jeho knihovnička: kniha bez nápisu na hřbetě je k nenalezení, ztracena.

Ty Kainarovy verše se mi připomenou vždy, když mě dohřeje absence autorova jména na hřbetu knížky. Připomněly se mi, když naopak čtvrtletník Lípa po přechodu od brožurek s drátěnou sponkou a bez hřbetu přešel na lepené sešity s hřbetem a na hřbetu se brzy objevil nápis: Výbor národní kultury – Lípa 4/2013. To mi udělalo radost: tenhle sešit, vlastně knížečka o 88 stránkách formátu A4, na přední polotuhé desce s logem Výboru národní kultury, které navrhl Pavel Novák, s Mevaldovým fotoportrétem předsedkyně VNK docentky Věry Beranové a s třemi hlavními tématy čísla (VNK – 20 let, Ceny UČS pro rok 2013, Osobnosti VNK), v našich knihovničkách a knihovnách nezapadne. A potěšilo mě, že tento zdánlivý detail, ve skutečnosti důležitý krok k zviditelnění Lípy, prosadil hned v druhém čísle po svém jmenování do funkce šéfredaktora Jan Poláček.

Poezie vždy víc napovídá, než říká. Přání poznatelnosti básníka podle hřbetu jeho přesahuje daleko za knižní výpravu jeho veršů, citovaná sloka mluví jasně: „A mám-li tady utkvít / také kdy v své řádce, / stísněný, ač přímý…“ Kainar psal své přání v kruté tísni Protektorátu, stísněný, ale nehrbící svůj hřbet. Ať už Poláček pomyslel na Kainarovy verše, ať ne, vepsání VNK a názvu i roku a čísla na hřbet jeho čtvrtletníku napovídá program nehrbícího se VNK, program poslání pospolitosti na obranu ohrožené, ale nepoddávající se české národní kultury, tísněné a škrcené neviditelnou rukou trhu a jejích úslužných posluhů.

V červnu 2013, kdy byl Jan Poláček jmenován šéfredaktorem Lípy, už jsem o něm věděl, „co je zač“. Ačkoli jsem byl k pedagogické práci v několika ročnících kurzů tvůrčího psaní, které před deseti lety pořádala Unie českých spisovatelů, dost skeptický a dal se do ní s představou, že sotva může dát adeptům literární dráhy víc než hlubší porozumění poezii a tvůrčí slovesnosti, rád jsem četl a rozbíral, co kdo psal a jak ve svých dalších textech reagoval na poznámky nás svých čtenářů a posluchačů. A dost brzy se z několika desítek frekventantů začalo rýsovat pět šest talentovaných „psavců“, jak si sami říkali., a nejzřetelněji právě Jan Poláček.

Jak jinak, zaujal mě nejprve svými verši. Publicistická Zrada(r) z 26/1 mě upoutala už v názvu smyslem pro významuplnou funkční slovní hříčku, a ještě víc mě vzala báseň Mezi životem a literaturou z 27/1 téhož roku 2007. V ní Poláček doznává: „čím je literatura vlastně člověku / drogou, prokletím, nevíme, / proč vlastně vůbec píšeme / a nepsat nemůžeme (…) / každý z nás literaturou žije / srdce nám ale nalevo bije / to vše ještě komplikuje (…) / nám tak jen samizdat zbývá, / ani větším autorům / nic jiného nezbývá, / chabá útěcha, že? / každý tak lásku k psaní / lásku k literatuře prokáže.“ Toto vyznání, jakkoli v mnohém neumělé, přesvědčovalo svou opravdovostí, bez níž není dobrého díla.

Stalo se, že jednou jsem přijel do kurzu tvůrčího psaní a nějak selhala organizace, nebyly ani klíče od místnosti, kde se mělo pěstovat tvůrčí psaní, po časném ranním vstávání a dlouhé cestě do Prahy jsem zmalomyslněl a zbezradněl. Kdo si z nás čekatelů před zavřenými dveřmi věděl rady, byl Jan Poláček, dosáhl vydání klíče, ač nikdo odpovědný nebyl hned k sehnání, a musel i přitom trochu mystifikovat. A tvůrčí psaní se konalo. Vida, slibný talent má i organizační vynalézavost a smělost. A tak jsem si po jeho instalaci na post šéfredaktora chudého periodika (což není žádná sinekura, zato moře problémů a starostí), přirozeně sliboval nemálo.

A jsem rád, že Jan Poláček řídí Lípu už šestým rokem a udělal už mnoho pro to, aby nám nezbýval „jen samizdat“. Podařilo se mu neuvěřitelné. Čtvrtletník Lípa v jeho redakci připomíná slavný levicový čtvrtletník třicátých let, čtvrtletník U, který měl úlohu namnoze méně náročnou.

Jestliže Lípa byla od začátku své proměny ze „zpravodaje VNK“ revuálním protějškem týdeníku Obrys-Kmen a nyní LUK, čtvrtletník U byl protějškem nejen rozsáhlejšího týdeníku Tvorba, ale i měsíčníku Index a dalších levicových časopisů. A jestli čtvrtletník U mohl do jisté míry doplňovat nejen deníky Rudé právo, Haló noviny a v podstatě levicové Národní obrození, Lípa stejně jako LUK a předtím Obrys-Kmen, týdeník vycházející jen jako příloha Haló novin, je v karanténě, o to tvrdší, že o ní širší kulturní veřejnost (na rozdíl od LUKu, pro nějž si ve středu kupují Haló noviny i někteří jejich nečtenáři) není dostatečně informována.

Přitom Lípa čelí masivnímu náporu konzumní pakultury v televizi, rozhlase, tisku a ofenzivní stálé kampani degradace národní kultury na záležitost už jen víceméně folklorní.

Přestavitele české kultury, kteří nepošilhávají po evropské a světové slávě výměnou za bagatelizaci a pomluvy tvorby ve službě národní české identity, zahlédneme na obrazovkách a snímcích v časopisech a novinách málokdy. Proto je skvělé, že každé číslo Lípy má na přední polotuhé desce fotografický portrét té či oné velké osobnosti dnešní národní kultury a na zadní desce reprodukci význačných výtvarných verků umělců vzdorně oddaných svému národu. Tu Lípa překládá, co režimní média vytěsňují.

Tak je tomu i uvnitř čísel (od čísla 2/2016 už pravidelně 112 stran!), doslova našlapaných statěmi, verši, projevy, recenzemi, medailony, glosami, citáty a informacemi. Velká část textů bývá přetisk z týdeníku Unie českých spisovatelů, ale nejen z nich; jsou to tvůrčí činy, které by neměly zmizet s novinami, v nichž vyšly a které si málokdo ukládá.

Jan Poláček se mě nikdy neptal, co z mých textů má do Lípy vybrat, neomylnou rukou zařazuje obvykle to, co bych zařadil sám, co – řečeno proslulým výrokem velkého českého kritika – snad nezemřelo s dnem.

Přitom každé číslo vyniká promyšlenou a působivou skladbou, vyvážeností. A co nelze neocenit, ale možno snad i vytknout: Jan Poláček, který už před převzetím Lípy psal pozoruhodné verše i prózu, výsostně ironickou a hluboce lidskou (vzpomínám na jeho Bezdomovce), dává přednost jiným. A i jeho větší objevné autorské podíly na Lípě jsou k poctě tvůrčích lidí, o nichž bychom měli vědět, jako je tomu například u jeho čtyřstránkového velmi osobního rozhovoru s „hudebním klaunem ve fraku“ Vladimírem Pintou (Jak Vladimír ke štěstí přišel; Lípa 1/2016).

Pět ročníků Lípy představuje živou kroniku posledních pěti let rozmachu sebevědomí české národní kultury a doplňuje se výborně s osobitou kronikou téže právě uplynulé pětiletky, jakou je svazek Bordel na kvadrát, výbor z publicistiky Karla Sýse.

K jubileu patří přání. Co Janu Poláčkovi přát? Klid a pohodu k práci. Čas psát vlastní verše a prózu. A aby se Lípě podařilo vyjít z karantény a najít ne další stovky, ale tisíce čtenářů nejen na levici, ale i na pravici, kde je přece pořád dost lidí, jimž není český národ pominutelný nepohodlný přežitek.