VLADIMÍR KOLÁR

Režisér ANTONÍN KACHLÍK, zakládající člen Unie českých spisovatelů, nedávno oslavil 95. narozeniny. Srdečně blahopřejeme!

S filmovým režisérem, divadelníkem, scenáristou a spisovatelem Antonínem Kachlíkem jsem se poprvé setkal v lednu 1981 na schůzi redakční rady měsíčníku Film a doba, do jehož redakce jsem tehdy nastoupil. Ještě před jednáním rady jsem vyslechl několik „upřímných varování“ o jeho údajném dogmatismu, černobílém vidění, sektářství a podobně. Přitom jsem si dobře pamatoval Kachlíkovy filmy z počátku šedesátých let, třeba Pršelo jim štěstí nebo Třiatřicet stříbrných křepelek podle povídek Jana Trefulky, které se prolínaly s uměleckým úsilím tehdejší nové vlny. Snad každému pamětníkovi se z prvního filmu vybaví Jiřina Bohdalová v nezvyklé vážné roli, i její milenec, tehdy ve filmu začínající Jiří Krampol. A chce to připomenout i Kachlíkovu komedii ze stejného roku 1963 Bylo nás deset, pro niž objevil sexy hvězdu Olgu Schoberovou a také dvojici Jiřího Suchého s Jiřím Šlitrem, a to ještě před Formanovým Konkursem či Roháčovým a Svitáčkovým filmem Kdyby tisíc klarinetů. A Kachlík měl za sebou i velice úspěšný film z roku 1969 Já, truchlivý Bůh, jehož scénář napsal s Milanem Kunderou na motivy povídky ze Směšných lásek.

Za osm let spolupráce jsem Antonína Kachlíka poznal jako člověka otevřeného jiným názorům, člověka, který neznal žádna tabu, stál si za svými postoji za všech peripetií svého dramatického života. Jeho původ v proletářském prostředí Kladna i sdílené ideály sociální spravedlnosti ho ještě jako studenta přivedly do komunistické strany a o pár let později, po útěku z nucených prací v Německu, do komunistického ilegálního odboje.

Po válce vystudoval FAMU, prvním jeho útočištěm však nebyl film, ale Divadlo pracujících ve Zlíně, kde jako dramaturg a režisér pracoval do poloviny padesátých let. Zde se oženil s herečkou Květoslavou Houdlovou, která, mladší než on, zemřela už před více než čtvrtstoletím. Z manželství je dcera Kateřina Kachlíková, sólová pěvkyně.

Život poznal v celé jeho košatosti i rozporuplnosti, i ve složitějších obdobích historie dokázal najít umělecká témata, do kterých mohl promítnout svou občanskou volbu, jak o tom svědčí pěkná řádka filmů ze sedmdesátých a osmdesátých let.

K jeho divácky nejúspěšnějším projektům vedle dětských filmů Princ Bajaja a O zatoulané princezně patří také snímek My ztracený holky podle scénáře Karla Štorkána nebo komedie Náš dědek Josef, inspirovaná románem Jaroslava Matějky. S Josefem Vaculíkem napsal scénář filmu O moravské zemi z vesnického prostředí, kde hlavní roli vytvořil Radoslav Brzobohatý. A Kachlík se několikrát pokusil i o zmapování historických událostí a také o silné současné téma, při jehož přiblížení spolupracoval s Vladimírem Páralem nebo s Jiřím Švejdou.

Toužil i po dalších námětech, snažil se přesvědčovat filmovou dramaturgii a vedoucí představitele československého filmu, ale nemálo záměrů se mu nikdy nepodařilo prosadit; nejvíce ho však hnětlo, že neměl možnost natočit vysněný komediální film o Jaroslavu Haškovi a jeho Švejkovi. O tom a o mnohém jiném se rozepsal ve svých půvabných vzpomínkách Nepovedené lásky aneb Mé zakázané scénáře.

Antonín Kachlík vždy byl člověk nekonvenční a nekonformní, někdy i nemálo kacířský. Když šlo o jeho práci, tvůrčí nápady, ale i tehdy, když rozpoznal, že se i někomu jinému děje křivda. Sám jsem se několikrát v roli šéfredaktora Filmu a doby dostal do soukolí mocenských a nástupnických hrátek. Režisér Kachlík, který už mockrát něco podobného ve svém životě zakusil, mi tehdy pomohl svými praktickými radami proplout úskalími. A dokázal se ozvat i před deseti lety, když se obětí pomlouvačné kampaně v našem tisku stal spisovatel Milan Kundera. Kachlík se tehdy za svého přítele postavil s přesvědčivým osobním svědectvím. A musím dodat, že Kundera byl pro něj velikán stejně v šedesátých, sedmdesátých jako osmdesátých letech.

Kachlík nemusel nikdy převlékat kabát. V těchto dnech se dožil devadesáti pěti let. Coby nejstaršímu českému filmovému režisérovi mu přeji zdraví a nové šťastné chvíle.