aneb

Velký návrat Václava Honse

neboli

Jak se básník popasoval s dobou

MILAN BLAHYNKA

Před pár dny jsem zjistil, že se zatraceně blíží výročí básníka ze znamení Blíženců Václava Honse (narodil se 14. června 1938) a já jsem ještě pořád nenapsal recenzi hned na tři jeho překvapení z roku 2015. Neomlouvá mě, že mi do jednoho z nich vepsal příliš lichotivé – tedy ochromující – rukopisné věnování MB, který mě má přečteného. Taková důvěra potěší, ale i pěkně zavazuje.

Všecky Honsovy knížky jsem sice četl, některé i jako lektor a recenzent, ale i kdyby mi lépe sloužila paměť, nemohl bych říci, že ho a jeho dílo pořádně znám. Pravda, přihodilo se nám, že jsme kdysi jeli spolu jednu spanilou jízdu z Ostravy do Litovle, ale nikdy jsme popravdě nebyli blízcí kamarádi. A nebyl jsem kritik a zvláště lektor jeho rukopisů vždy zrovna laskavý a nakloněný všemu, co napsal. Něčemu jsem prostě nerozuměl, ale někdy si básník možná nerozuměl sám. Sloužilo mu a slouží ke cti, že za můj občasný nesouhlas na mne nezanevíral. A snad mi promine, že v zajetí splácením jiného svého velkého dluhu jsem recenzi na tři jeho překvapení stále odkládal; pří prvním kurzorickém čtení mi totiž došlo, že si budu muset zopakovat, co kdy Hons napsal. A na to nestačí den…

Patnáct let 1990–2014 mu nevyšla žádná knížka, jen tu a tam kratičké verše v Obrysu-Kmeni a v LUKu, glosující současné dění, a když jsme se potkali, oba vytěsnění – jak se zdálo: už nadobro – z knižního publikování, vůbec jsem se neodvažoval optat, píše-li do zásuvky; já tak psát neumím. A najednou roku 2015 od něho hned 11 + 68 + 256 stran veršů, a nových, z menší části „jenom“ jako nových, ne však ze šuplíku!

Překvapení 1: 11 stran formátu A5, vlastně samizdat POPASUJ SE, strojopis bez tiráže, zato s dedikací Milanu Blahynkovi dodatečně.

Proč dodatečně? Starý nebo nový dodatek k půvabnému i bodavému lyrickému smetí (jak takovým svým malým skvostům říkal v Sépii Halas) sbírek Za kloboukem déšť (1978) a také Zkapalnělá křídla (1988), kterou Jiří Trávníček uvítal (v Brněnském večerníku 1988) recenzí Hons živou vodou pokropený? V ní nazval knížku „živou nápaditou poezií malých vyznání a chvilkových vpichů (…); jeho básnický svět dostává rozměry, barvy, chutě a šťávy (…); dobrému zdraví se tu začíná těšit paradox, nonsens, špílec, hříčka…“ To je jako přímo ušité na nové verše v Popasuj se. „Vši jsou / režimu vším / všimné / můžete vy mě.“ „Tak říkám / že nevím / otvírají se / nové chlévy // jen kastráti / se neztratí…“ Říkal jsem Honsovi o tom, co pro mne kdysi znamenal Krnov? Anebo má z toho hnízda chytrých maturantek pod Cvilínem podobnou zkušenost, že píše: „slovo hledá / slovo / nachází plevy // prodané zrno / padá na krnov“? Jako po celý život je ovšem Hons nepolepšitelný gamin a satyr: „dutě duní u ní / cizí bůh / vysokých sklenic // po barpultě / poslední sud / kulte // ráda by / nahmátla v hlíně / chlupatý zenit.“ Ještě se k té básničce K ránu rána vrátím.

Překvapení 2: Poema na motivy života a díla Georga Friedricha Händla VODNÍ HUDBA (Radix, Praha 2015, 68 stran).

To mi roku 2015 zaznělo povědomě, zapátral jsem proč – a nikde nic. Však na to přijdu, až budu mít čas. Ani teď ho nemám, ale musel jsem si ho udělat, a vida: Zápisník, čtení do kapsy a kabelky, představil v polovině listopadu1982 Honse rozhovorem s ním a na jeho konci básník prozradil, že po své mozartovské Malé noční hudbě pracuje „na větší básni na motivy života a díla G. F. Händla“. Že by na ní pracoval víc než třicet let? Kdeže, v týdeníku Květy 33/1989 vyšla s ilustracemi Karla Hrušky Vodní hudba, totiž osm jejích částí, bez jakékoli informace, že jde o ukázky z básníkovy připravované nebo tehdy už dokončené knihy, čekající na vydání.

K vydání ani už tehdy nemohlo dojít, po listopadu 1989 autor poem Únor (1973), Byl tenkrát v zemi máj (1975) a Lenin (1977), shrnutých pak do Revoluční trilogie (1978), neměl ve smršti slavení nabyté svobody paradoxně nárok a šanci na publikování.

A tak Vodní hudba, jež tvoří s poemami Malá noční hudba (1976) a Picasso (1981) trilogii poem věnovaných velkým tvůrčím osobnostem, uvízla ve stadiu rukopisu.

Tlela? Vůbec ne. Ze srovnání osmi ukázek v Květech 1989 s knížkou vydanou v roce 2015 vyplývá, že básník na ní dále pracoval. Zachoval podmanivě mélické znění jejích kantilén i dvojí prolínající se pásmo epiky (verše evokující skladatelův dramatický život, např. pět slok „Právní věda tě málo zajímá“ s pointou „Dějinám sloužit jen za mima / Neskončíš přece v téhle jámě“) a lyriky (verše básníkova ztotožnění s fascinujícím tvůrcem, například kantilény „Lnout pevně k údělu Udělenému…“ nebo „Naše sny zná jen starý spinet“).

Básník však zřejmě některé kantilény i zavrhl („Srdce Mé hledající srdce“, ve Květech čtvrtá) a pozměnil jejich sled (ukázky ve Květech se nyní čtou na s. 8, 9, 59, 0, 14, 27, 48, 31).

Nikde v knižním vydání poemy sebemenší zmínka, že jde o definitivní verzi básně napsané už v 80. letech. A nemyslím, že důvod je (jen?) v básníkově nechuti k ublíženeckému naříkačství na utrpěné křivdy. Rozhodlo asi sebevědomí básníka, který si je jist, že jeho verše z 80. let nevyčichly, ale naopak souzní s návratem k Händlovi posledních desetiletí vůbec a k jeho Vodní hudbě po objevu původního rukopisu, dokazujícího, že to není slepenec příležitostně složených suit, jak se dlouho mělo za to, ale „jedna dlouhá sekvence hudebních vět“, jak konstatuje Christopher Hogwood ve své monografii o Händlovi (česky 2015) a jak věděl český básník Hons už dávno (zas jeden doklad básnické jasnozřivosti).

Díky tomu jeho Vodní hudba, pocta velkému baroknímu skladateli, působí jako napsaná právě nyní. „Nevzdávat se Nebýt na kolenou / Den co den počítat s jitřní změnou / I když tma tmoucí bubnuje před vámi.“ „Aby v kupoli chrámu lidských snů / už navždy byly přítomny / mlčenlivé ryby naděje.“ „Běží čarodějnické procesy / A tobě je bílých osmnáct let / Už nikdy nebýt v tomto procesí / když lidskou naději jdou zabíjet.“ „Do mých stop chcete vstoupit / ve svých služebných střevících / Jděte už jděte. A neotáčejte se / Nebo hudba která vichří nebe / vás promění v mrtvý kámen.“ Ale i méně osudově, rozverně uličnicky: „Křivka tvé šíje / se mnou / šíleně šije // Stojíš na jehlách / já ležím / v jehelníčku // jen ještě chvíli / být přivřen / ve tvém víčku…“ Neboť „Naděje nadějička Svoboda svoboděnka / Sestřičky sestřičky moje.“ Honsova stejně jako Händlova Vodní hudba je hudba zázračné pohádkové vody živé.

Hons už v prvotině Co je před očima (1962) byl nesvůj Na koncertě ve Vídni mezi smetánkou poslouchající Beethovena, byla mu bližší Muzika ve vesnické půlnoci („v sále je muzika podpatky točí se a ňadra bodají“) a „půl vesnice“ na cestě od muziky si zpívající z plných plic, což nebylo nic proti Beethovenovi.

Ve své druhé knížce Chodec (1965) šel „pln štíhlé a nevyřčené hudby“, a tak dál v jeho dalších knihách přes mozartovskou poemu Malá noční hudba (1976) a verše jen v novinách (jako roku 1979 Hudba, kde básník obhlíží svoje slabé chvilky „otevřen měsíčnímu svitu / Beethovenovy sonáty) až po Vodní hudbu. V ní prozatím jeho uhranutí hudbou kulminuje.

Překvapení 3: rozměrná básnická sbírka NU CO (Radix, Praha 2015, 1500 výtisků, 256 stran). V minimedailonku na s. 255 mj. sdělení: Sbírka Nu co obsahuje verše z posledních tří let. Je to 214 většinou kratičkých básní jako v rukopise Popasuj se, kde bylo devět čísel; z nich pět přešlo – ne beze změn v názvech i v textu do sbírky Nu co, kde však tvoří čísel sedm, titulní báseň Popasuj se básník rozdělil ve tři.

Už srovnání textů z rukopisného Popasuj se s texty ve sbírce Nu co rázně boří nabízející se dojem, že se Hons se svými verši nepárá, že hází nápady na papír říkaje si jen nu co, jak tím provokuje v názvu sbírky, tedy lehkovážně, ležérně, bezstarostně. Nehází je jako hrách na stěnu – rozsévá je jako perly, tu i tam i sviním z přísloví a ze života.

Lehkost jeho veršů není toliko vrozený dar, jeť to dar dále opečovávaný, pěstěný; výsledné lehkosti by nebylo bez těžké tvůrčí básnické práce.

V odstavci o strojopisu Popasuj se jsem ocitoval celou básničku K ránu rána. Ta prošla do sbírky Nu co tvrdou očistnou sprchou pod novým názvem Upila se a bez prostřední sloky, básnicky vůbec ne marné, ale už jen překážející proměně veršů teskné lítosti nad ubohou holkou v její smutný básnický nekrolog. Tady se Václav Hons popasoval s pokušením zůstat u první docela efektní verze, zamířiv hloub.

„Popasoval se“. To sloveso není u Váši-Trávníčka, ani ve Slovníku nespisovné češtiny, dokonce ani v devítisvazkovém Příručním slovníku jazyka českého. Tam se najde – jako až třetí význam – u nedokonavého slovesa pasovat v jeho zvratném modu a ještě jen jako z nářečí, byť s doklady z díla Němcové a Herbena: pasovati se = zápasiti. A jsme doma: svým popasuj se se Hons na první pohled obrací ke čtenáři, ale na pohled druhý, pronikavější, je to jeho konfese. To je v lyrice běžný způsob. Nezvalova báseň Jsi v srdci napolo už tam… je přece básníkovo vyznání se sugestivním posláním, je to víc, než kdyby jednoduše napsal: Jsem v srdci napolo už tam / v tom kraji který dobře znám…

Jak se Hons tedy v Nu co popasoval s dobou?

Vtipně a srozumitelně pro prosťáčky (navíc na stříbrném podnose pro vzdělance) v básničce bez názvu a jen o třech verších, z nichž by se přidáním dvouslabičného slova do druhého verše (například trapným nebo směšným) stalo dneska u nás módní haiku: „celé dějiny / jsou jen čekáním / na idiota.“ Každému dojde, že Hons tu odhaluje hořkou dějinnou zkušenost: stále se opakující čekání na spasitele dláždí cestu charismatickým a někdy nebezpečným blouznivcům. Vzdělance navíc potěší jasná (i rýmem jištěná) aluze na Beckettovo Čekání na Godota a na Idiota Fjodora Michajloviče.

S dobou se Hons popasoval ve sbírce Nu co rozmarně sebekriticky hned jejím prvním číslem: „neexistující bože / ty víš / že já jsem // nu co nejásej // pasu / tu tvou holku / nízko pod pasem // s malým ohlasem.“ A fanfarónsky bez sebelítosti v nápise Na pomník, kde nezůstává při první strofě předpisově smířlivé: „co život dal / to zase / vzal“, ale pokračuje se slokou závěrečnou: „nakonec / jsem se / se smrtkou / parádně udělal.“ Sám Gellner by tenhle epitaf Honsovi zazáviděl. A jakoby s aluzí na verš z Vodní hudby, na verš „neskončíš přece v téhle jámě“: „ležím v jámě / veselá hlína / padá na mě“. Hons slavné de profundis, žalmické pohřební volání z hlubin ponížení přepisuje Vesele a úplně: „doba je dost přitažená / za vlasy / pracháči dál kupují / bezradné picassy“ (no ano, Hons je přece básníkem poemy Picasso, o níž Ladislav Fuks napsal, že v ní nalézáme Honse celého). // „vládnoucí lebkouni / u hřbitovní zdi / okouní // šťastný chudák / ve sběrném kontejneru / chválí / postsociální éru // jenom já / přehlédnutelná havěť / na váš koupený úplněk / vesele a úplně.“

Jak je vidět z poslední citované strofy, Hons se umí popasovat s dobou i bez zbytečných vulgarismů, jichž se jindy neleká; výpustka (elipsa) je přitom jenom jedním z mnoha součinitelů přesvědčivosti jeho maximálně lakonické poezie, která počítá se čtenářem jako spolutvůrcem díla. Vším, co čtenář bezpečně zná, od Šrámkova Chtěl bych tě potkati v lukách až po stupnici z první hodiny hudební výuky doremilasolasido si Hons získává čtenáře a hraje na jeho sociální zkušenost stejně jako na dobovou normu ve všem hledat erotiku: „doremilasolasido / přijď mi ho zahřát / ty kurvo bído // a zahraj na skřipky / ty úžasné / kapitalistické / vyhlídky.“

A nakonec překvapení plus: když jsem chtěl uzavřít recenzi na troje Honsovo překvapení poznámkou, že sbírkou Nu co Hons rozvinul a dovršil, čím vynikly už jeho sbírky Za kloboukem déšť (1978) a Zkapalnělá křídla (1988; Honsovy šťastné osmičky), podíval jsem se pro pořádek do katalogu olomoucké Vědecké knihovny a zjistil, jaký že jsem bloud.

Po sbírce Nu co básníkovi vyšly už čtyři bytelné knihy veršů: Leda že a Tak jo (obě 2016 a se sbírkou Nu co tvoří trilogii, jak je psáno v Leda že), Vyženeš dveřmi stěhovavého ptáka vrátí se oknem okřídlený šakal a Hodinová věž (obě 2017). Půjčil jsem si je (básník mi je už neposlal, co by je taky házel perly svini recenzentovi, který dlouho nenapsal o Popasuj se, Vodní hudbě a Nu co ani řádku) a užasl: sbírkou Nu co Hons zdaleka nevyčerpal, s čím se rozhodl se popasovat. Podoben úžasné italské sopce Stromboli vychrlil ještě dalších 989 (!) stran veršů, a jak se při prvním listování zdá, ještě neunavených a neunavujících. Snad budu mít možnost se jimi potěšit a čtenáře LUKu na ně upozornit.

V titulní básní sbírky Nu co básník vzpomíná, jak v bláznivém dešti hnal své verše k biblické arše, ale „starý noe / už se v sobě našel // ani jedno slovo / nevzal / na palubu // a rozbil mi / nu co“. Zřejmě věděl, že Honsovy podivuhodně vylehčené verše se v potopě neutopí a přežijí ji i bez něho.