PETR BURDA

Když se v sobotu 17. března uzavřela životní dráha Zdeňka Mahlera, spisovatele, scénáristy, historika a muzikologa, uvědomil jsem si, že je třetím v řadě, který mi nemohl autorizovat rozhovor. Zařadil se tak po bok Jana Wericha a Čestmíra Císaře.

Se Zdeňkem Mahlerem se dalo fundovaně hovořit nejen o českých klasických hudebních skladatelích, ale také o Boženě Němcové, Karlu Havlíčku Borovském, Tomáši Garriqueu Masarykovi, Janu Amosi Komenském a Janu Husovi.

Zajímavý byl i tím jak dokázal, mnohdy i s humorem, prezentovat souvislosti. A nebylo to jenom tehdy, když se zastával například Arnošta Lustiga. Dokázal fundovaně dokládat, proč si tento národ zaslouží katedrálu svatého Víta, Václava a Vojtěcha a z jakého titulu má na ni větší nárok než katolická církev.

Několik setkání s ním, ale také dlouhé telefonáty v den jeho svátku a narozenin patřily k mým světlým chvilkám na současném kulturním úhoru.

Bylo to před křtem knihy Arnošta Lustiga, netypické knihy, protože obsahovala osmnáct rozhovorů se zajímavými lidmi, a ne klasickou prózu, jejímž byl kmotrem právě Zdeněk Mahler. Překvapil mě hned první větou. Přiznáním, že tu knihu celou nepřečetl, ale to mu nevadí, protože ví, co je v Arnoštu Lustigovi, s nímž začal pracovat od roku 1951 v Československém rozhlasu ve hvězdné redakci s Ludvíkem Aškenazym, Otou Pavlem a Karlem Kynclem. A protože jsem na křest přišel s mikrofonem jako jediný, Arnošt Lustig mi prozradil, že za několik týdnů převezme v New Yorku prestižní literární cenu, která se dá srovnat s českou Cenou Karla Čapka. A novináře vždy potěší, když získá exkluzivní informaci, kterou jeho posluchači ocení.

Zdeněk Mahler dokázal zaplnit největší zasedací síň v budově Politických vězňů číslo 9 více než hodinovou přednáškou o životě a díle Boženy Němcové. Pozorným posluchačům předkládal zdánlivě rozporuplné argumenty, nutil je k přemýšlení a nezapomněl zmínit ty, kteří o Boženě Němcové psali. Jsem rád, že mi dovolil přednášku natočit a několikrát odvysílat ve dvou internetových rádiích. Budu se k ní vracet i po smrti autora, protože ukazuje velký přesah, který Zdeněk Mahler měl a jeho odvahu vyslovit kritické soudy na adresu dneška.

Zaujal mě při odhalení sochy Julia Fučíka na Olšanských hřbitovech. Více než stovce účastníků se přiznal, že už v roce 1952 na Filozofické fakultě, kde studoval češtinu a angličtinu, obhájil doktorát prací Boj Julia Fučíka za pravdu o Sovětském svazu. A na závěr si vysloužil potlesk za prorockou větu, že není tak daleko čas, kdy socha Julia Fučíka najde své nové místo v centru metropole.

Překvapil mě svou účastí na jedné z výstav pořádaných Jazzovou sekcí ve Valdštejnské ulici. Byla složena z aktuálních politických vtipů a karikatur a on se nejen nebránil smíchu, ale u pátého výstavního panelu, s Marčákovými vtipy, svou typickou dikcí položil otázku:

„Poslyšte, nezdá se vám, že oni ve zkratce řeknou to, o čem komentátoři popíší tři listy papíru?“

V tom neautorizovaném rozhovoru se zmínil i o tom, že v letech 1953 až 1955 učil na Akademii múzických umění marxismus-leninismus a nepokládal to ani za ztrátu času, ani za odklon od práce spisovatele, scénáristy, historika a muzikologa. Zavzpomínal i na to, jak byl vyzdvihován za svůj podíl na památném Expu 58 v Bruselu, ale neskrýval ani to, že prakticky stejní lidé jej v roce 1969 vyhodili z Komunistické strany Československa. S poukazem, že jeho jméno se objevilo v titulcích takových filmů, jakými byly Svatba jako řemen a Nebeští jezdci. Nemohli překousnout, že v té době šlo náznakově kritizovat poměry pouze v detektivce, zatímco Zdeněk Mahler si to dovolil i ve veselohře.

Jeho další hvězdná chvíle přišla, když Miloš Forman prosadil projekt Amadea. Ale i v českých poměrech dokázal napsat scénář k filmu, kde po závěrečných titulcích obecenstvo demonstrativně tleskalo, stejně jako u filmu Všichni dobří rodáci.

Mahlerova Božská Ema byla předělem v bohaté tradici životopisných filmů československé kinematografie.

Ještě o jednom scénáři jsme se dlouze bavili. O Lidicích. Trnitá cesta látky s jiným pohledem na lidickou tragédii prošla peripetií od ceny za nerealizovaný scénář až po dotáčky pro zahraničního producenta, který viděl ve snímku kandidáta na dalšího Oskara v kategorii zahraničního filmu pro Českou republiku. Nestalo se tak, do soutěže byl vyslán jiný film, který mohl být zařazen hned do dvou kategorií, ale ani v jedné se neumístil.

Rozhovor se Zdeňkem Mahlerem vznikal pro Lípu, čtvrtletník Výboru národní kultury, kterým byl čestným předsedou, a potěšilo jej, že se jeho barevný portrét objevil na jedné z obálek Lípy. Byl mým kandidátem na Cenu Arnošta Lustiga, která se každoročně uděluje a potěšilo nejen mně, když 28. října roku 2013 byl na Pražském hradě vyznamenán medailí za zásluhy.

Pokud někdo přijde s návrhem založit Cenu Zdeňka Mahlera, budu všemi deseti pro. Dokázal srozumitelně oslovit všechny věkové kategorie, věděl, že mluví k posluchačům z celého širokého politického spektra. Svým renesančním přístupem těm mladým připomínal živoucí Wikipedii a svým skorovrstevníkům toho, kdo si do vysokého věku uchoval úctyhodnou šíři znalostí z několika oborů umělecké činnosti.