JAROSLAV ČEJKA

Srpnová elegie

Namísto slunce hořící barel.

Namísto větví dělové hlavně.

Pro slzy nevidím na akvarel,

kde mrtví klesají k zemi tak plavně.

 

Kolem nás jektají kovové zuby.

Krvácí nebe, nebo jenom mží?

Opilým tankům smrdí krev z huby.

Na dlažbě paří se podhoubí lží.

 

Nedonošená naděje

má sežehlou kůži i řasy.

Snad ještě někdy okřeje,

až skončí věčné časy.

 

Zářijová elegie

V německém kraji české slzy.

Nezvykle teplé babí léto.

Bůh se nám směje ve své tvrzi.

Budujeme si vlastní ghetto.

 

Pět dní trávíme v zajetí.

V sobotu přejedem Jordán.

Za cenu zápalných obětí

uniknem vlčím mordám.

 

Na padesátém kilometru

se poprvé zkusíme ohlédnout.

Svlékáme duši z teplých svetrů.

Srdce je žhavé. Jen ho kout.

 

Zaslíbená zem s Ještědem.

O tom je život – zlézat horu.

Smíme se vrátit? Ještě ne.

Sklízíme plody svého vzdoru.

 

Říjnová elegie

V oknech cihlové vitráže.

Nebe má průstřel břicha.

Chladná podzimní jitra, žel,

jsou tu až příliš tichá.

 

Ticho jak v čekárně u zubaře.

Ve vzduchu věčné napětí.

Nervozita ti sálá z tváře.

A úzkost. Úzkost na třetí.

 

Kolem bříz mokré bílé fáče.

Co chvíli se už rozední.

Beru si bundu ze sekáče.

Dnešní den bude bezedný.

 

Končí čas povinné říje.

Nemáme chuť se množit.

Láska má strnutí šíje.

V mlhách se chystá dožít.

 

Listopadová elegie

Zas je tu výročí Listopadu.

Klíče mi zvoní v uších.

Otáčíme se na ty vzadu.

Člověk už leccos tuší.

 

Rétorika nás nezahřeje.

Ani rozbitá karma.

Tma zvenku nalehla na veřeje.

Jsme k mání skoro zdarma.

 

Jedni zhřešili zbabělostí,

druzí pocitem viny.

Z beránka zbyly jenom kosti.

Lačným se sbíhají sliny.

 

Smrdí mi špinavé peníze.

Ať si je perou jiní.

Já patřím k oné většině,

co strachy sere v síni.

 

Prosincová elegie

Nouze naučila Dalibora housti.

A nás dva šetřit na každém kroku.

Kráčíme spolu tržní pouští

bez kapitálu a bez úroků.

 

Brzy už budou Vánoce.

Lucie noci upije.

Namísto lití olova

budeme pálit akcie.

 

Světla ubývá každým dnem.

V rejstříku trestů čisto.

Když v novém roce omládnem,

najdeme možná i místo.

 

V závějích hoří suchý líh.

Realita jak mlat.

Naděje umírá poslední.

Není nad jidášský plat.