MONIKA HOŘENÍ

Vzpomínka na Miroslava Kačora

Dvacátého března odešel z tohoto světa ve věku nedožitých 68 let skvělý dokumentarista, scenárista, dramaturg a režisér Miroslav Kačor. Náhodou jsem rovnala svá DVD, a co mi zůstalo v ruce – Kačorův film Zlato pro Elišku o československé gymnastce, jež na prvních poválečných olympijských hrách nemohla zasáhnout do sportovních soubojů, neboť vážně onemocněla, a v místě konání olympiády dokonce zemřela. Těžká nemoc se, žel, nevyhnula ani autorovi tohoto filmu. Bojoval s ní statečně.

K mému setkání s Miroslavem Kačorem došlo díky jeho filmu Svědomí hrdinů. Osmadvacet minut, což je prý ideální délka pro dokumenty, jak mi tehdy řekl, věnoval s dalšími svými kolegy (a pomáhal jim i Statis Prusalis) výpovědím pozůstalých po obětech řádění bratří Mašínů. Ukázal odvrácenou tvář činnosti této teroristické skupiny, která je v mediálním mainstreamu spíše glorifikována než odsuzována. Zde se jako tvůrce, občan a člověk projevil velmi odvážně.

V září 2008 byl tento film za účasti Kačora, a také místopředsedy Poslanecké sněmovny Vojtěcha Filipa, premiérově promítnut novinářům ve sněmovním kinosále. Asi tušíte, co se dělo po projekci. „Objektivní“ mainstreamová média nezůstala své pověsti nic dlužna: buď o filmu nenapsala nic, čili nastolila cenzuru mlčením, nebo film ztrhala, v nejlepším případě cosi neslyšně špitla. Škoda přeškoda, že dosud nebyl tento dokument v žádné televizi odvysílán. Je ostudou především veřejnoprávní televize, která má v popisu práce podle zákona „poskytování objektivních, ověřených, ve svém celku vyvážených a všestranných informací pro svobodné vytváření názorů“, že jej odmítla a dosud odmítá. A tak se fixuje ve vědomí zejména mladé generace, že jedinou správnou interpretací zločinů bratrů Josefa a Ctirada Mašínových a jejich kumpánů je jejich „spravedlivý boj proti komunismu“.

Když Česká televize zařadila v říjnu 2017 do vysílání onen ostudný díl seriálu Galerie elity národa věnovaný Mašínovým, tedy nejen otci, jenž byl skutečným hrdinou protifašistického odboje a má mou úctu, ale i jeho nepovedeným synkům, zatelefonovala jsem tehdy Mirku Kačorovi, co tomu říká, zdali GEN viděl a tak vůbec… Ačkoli byl jeho hlas jasný, už neměl tolik sil, aby cokoli podnikl. Tak jsem musela podniknout já. Stěžovala jsem si v ČT na to, že teroristé, probůh, nemohou patřit do elity národa! Ovšem je to jako když hrách na stěnu hází… Ale s touto kritikou nelze přestat, protože jde o princip.

Ačkoli Kačor spojil dlouhá profesní léta s veřejnoprávní televizí, zejména s ostravským studiem, neskrýval rozčarování z mnohých „žab na prameni“ v ČT, které rozhodovaly, co se bude točit. Naznačoval mi, že jako tvůrce navrhoval řadu témat, která by rád ztvárnil, ale nevyšlo to. Kladl si otázku, proč by například seriál Zašlapané projekty (o tom, „co minulý režim nekompromisně zastavil“) nemohl pokračovat do současnosti, tedy tím, co „zašlapal“ kapitalistický systém. Vždyť každá doba má fůru příkladů projektů, které se z těch či oněch důvodů neuskuteční.

Pilný a přemýšlivý tvůrce Miroslav Kačor se narodil 25. dubna 1950 v Šenově. Byl autorem více než 600 scénářů k animovaným, dokumentárním i hraným filmům a televizním pořadům. U více než 150 z nich je podepsán i jako režisér. Těmi nejznámějšími jsou Osudové okamžiky. Autorem námětu cyklu 14minutových filmů byl právě on, a podílel se i na realizaci scénářů a na režii několika desítek dílů (např. Škapová 1956, Ivanka 1977, Truhlářská 1928, Sokolov 1966, Košice 1941, Chabenec 1944, Kremnička a Německé 1945, Lověšice 1945, Krčmaň 1947, Magura 1947, Prace 1950, Bechyně 1992). Byl spoluautorem dalšího dokumentárního cyklu ČT Zapomenuté výpravy, který se na ploše 23 minut věnuje osudům méně známých českých cestovatelů. V Zatopených osudech scenáristicky či režijně připravoval díly o přehradách Slapy, Štěchovice, Švihov, Orlík, Lipno…

Bohatá byla i jeho další tvorba, z níž vybírám: Dana a Emil (1997), Pohádkový Péťa aneb život(a)běh Emila Zátopka (2002), Sémě slavkovského slunce (2005), Památky, pomníky a pamětníci (videoklipy o Ostravě k 60. výročí osvobození; 2005), Nenasytný národ (2007), Řemeslo má zlaté dno? (2007), již zmíněné Svědomí hrdinů (2008), Zlatý věk české loutkové animace (2009), Hledači osudů (2010), Dokud dýchám, žiju (2010), Účet jednoho dne (2012), Zlato pro Elišku (2012), Námořníci bez lodí (2013)…

Práce Miroslava Kačora neušla pozornosti odborníků z Klubu autorů literatury faktu udělujících Cenu Egona Erwina Kische. V roce 2006 KALF ocenil trojici M. Švihálek, M. Kačor a M. Hyža čestným uznáním za knižní zpracování seriálu Zapomenuté výpravy. Kačor totiž byl i zdatným spisovatelem a publicistou. Tuto svou profesní stránku rozvinul vícekrát – ostatně, jak mi řekl, mnohé poznatky, které získal při natáčení dokumentu o Mašínech a které se nevešly do filmu, zařadil do své knihy stejného názvu – Svědomí hrdinů s podtitulem Jiná tvář odbojové činnosti bratrů Mašínů (2009). V anotaci ke knize je uvedeno, že „na rozdíl od ostatních publikací zabývajících se touto tematikou Miroslav Kačor nabízí pohled z druhé strany. A i zde je poznámka, že stejnojmenný film neodvysílala dosud žádná televize…

Pro mne zůstane Miroslav Kačor přemýšlivým, vnímavým a společensky angažovaným tvůrcem, který se nikdy nezpronevěřil poslání dokumentaristiky. Trápila ho tendenčnost a jednostrannost České televize, která by nejlépe uctila jeho odkaz, kdyby zařadila do vysílání právě Svědomí hrdinů. Nestane-li se tak, bude to další důkaz toho, že straní jen jednomu názoru.

Miroslav Kačor byl čestný a statečný člověk a takový mi zůstane v mysli napořád. Neodešel zcela, protože nadále k nám bude promlouvat jeho dílo.