JAN VALNÝ
Předčasně pozdní rada
Už nikdy nepodlehnout
Plkům o svobodě
Ale prostě si ji brát
Jako si z darů země
Bereme borůvky či chléb
Jako si kočka bere
V divočině myš
Rozumíš…?!
Kdo o svobodě plká
A čepýří si brka
Chce tě jen vysát
Okrást zotročit
Odpověz „SHIT!“
A nakopni ho do rozkroku
Dřív než ti vezme
Dalších dvacet třicet… roků
Nikoli z nebe padá
Nikoli z nebe padá
Zářivá kdys hvězda
Rychle si něco přej
Ne pro sebe leč pro ni
Netřeba slzy ronit
Nýbrž spásné sítě tkát
Každý za sebe
Nekráčím trasou již mi vytyčili jiní
Vždyť v pekle skončí každý za sebe
A dobré rady vrhávají špatné stíny
Ohnivé slunce náhle zazebe
Až ‚operátor věčnosti‘ si zamne ruce
Že duše – klientka se k němu dostala
V očích druhých se jedenáct zdá přesný tucet
O tom se přesvědčuji vskutku odmala
Mé dožívání k závěru se chýlí
Zostřeným perem páchám harakiri
Co na mě mají raděj nechci znát
Vyčerpán na mrť ztěžka hnětu slova
Táži se proč bych v tom měl pokračovat
Šťasten že nebude mi nikdy šedesát
Zralý na blackout
Nepohnula se země jen zapraskaly ledy
Vrstvička citů zlehýnka se zachvěla
Odteď už ‚pokaždé‘ je možná ‚naposledy‘
Máme si tedy dávat pozor na těla?
Fabrikou ubit vysát veršováním
Selhávám v snahách tvoje mládí splout
A tak sám sebe jako Bureš daním
Vědomím že jsem zralý na blackout
Však odmítám už nyní propadnout mu
Ještě párkrát chci ztratit se v tvém rounu
A zlézat s tebou slastný Everest
Nakrátko zapomenout že už na to nemám
Abych po vzoru kapitána Nemá
Zpod moře tvého dotýkal se hvězd
Postavme…
Postavme z hloubi noci vzpěru pod úplněk
Aby ho nepřetížil jeho vlastní chlad
Červánků rej až chmury temnot shrne
Pak teprv s ňadry luny budeme si hrát
Pak teprve je… však my to přece víme…
A objevím spousty krásna za šedí
Jež nezachytil žádný ze sond snímek
Jenomže tahle metafora nesedí
Dopoledne už do okenic tluče
A dvorce otlačené o obruče
Se našim dlaním stále zpěčují
Nechce se vzorkům hornin do transportní truhly
Bradavky vpačují se místo aby ztuhly
Nabídni svoji – do úst vezmu ji
To ještě risknu
Pohrdám štvanicemi za účelem zisku
A netančím jak si kdo hvízdnout zamane
Než jazyk vyříznou mi rád to ještě risknu
Vrhat přes předprseň jak granáty svá NE!!!
NE!!! světu miliardářů a houmlesáků
Jenž místo básní prostor má jen pro věci
NE!!! světu dress codů a vašnostovských fraků
Kde kočky moudřejší jsou nežli člověci
Nehledám v realitě lživá pozitiva
Necítím potřebu ke svinstvům tupě kývat
Jen abych zařadil se do davu
Mám poslání být malým zrnkem vzdoru
Směrovat flusance své do fáborů
Svou vlastní reportovat popravu
Kluci si poměřují
„Kluci si poměřují, kdo má větší… ego.“
(Europoslankyně Kateřina Konečná o vládní krizi)
Kluci si poměřují kdo má větší… ego
Svorně však šlapou po nás robotězech
Na obrazovkách vystačí si s ‚rybou leklou‘
Zatímco my po šichtách sotva lezem
Jak v tržnici se handrkují o haléře
Ač mincí nejmenší je jediná káčé
Nám zbyla pane Kryle láska k nedůvěře
U zpráv si zanadáváme a popláčem
Má vlast je jejich vinou dávno v řiti
Jak číčám nad whiskasem očička jim svítí
Proč jsme my pitomci jim dali hlas?!
Bojištěm zpleněným už kochají se supi
Ostří svých básnidel si v katakombách tupím
Lůzři se stali ze mne z tebe z nás
To snad ne?!
Aféru rozpoutaly tajné odposlechy
Prý obsahují všechno podstatné
Varhanám „odklánění“ kdosi rozříz‘ měchy
Mše bude tichá? To snad ne?!
Z volebních slibů – zvratky na piánu
Naoko jako děvky dělaj‘ drahoty
Když kocovina udeřila k ránu
Půjdou snad grátis starostovat do Lhoty…?!
Politika je hobby mafiánů
Uklovala snad někdy vrána vránu?
S kým rozkrádals že taky posedíš?
Probuď se vole zde jsme přece v Česku!
Vyšlapuj jásej nebo ti ji plesknu
Pro tebe ukuje se Zlatá mříž
Velikánský závratě
Nahotou působíš mi velikánský závratě
Zahrnuješ mě neustálou inspirací
Co se to se mnou…? Že by…? Proklatě!
Mládí se se vším všudy byť jen letmo vrací
I s hloupostmi – těch jsem se napáchával!
I s iluzemi jež rozmetal čas
Před branou pekla hrozitánský nával
K vstupu do nebe mám se chystat zas?
Ach ne to ne! Nestojím o anděly
Popínavostí vzpomínky mé bělíš
Sdostatek Nechci svatouškovsky lhát
Dál prodírám se příhraničním pásmem
V naději že mě prudký záblesk zhasne
Nač asi může myslet sebekat?!…
Umdlévá srdce
Umdlévá srdce příliš přetažené
Hůř nežli tělo umlácené z roboty
však pro jednou se ještě spolu vzklenem
A libým děním kápneme si do noty
K čemu nám svoboda v níž lid si volí
Svá klíšťata jak vepři řezníky?
Rány se valí odvšad odkudkoli
S řevem i bez že „alláh veliký“…
Umdlévá srdce dlouhou beznadějí
Kopečky se ti pod tričkem však chvějí
Tak ještě jednou… raději teď hned?
Ze dnešních pastí není východiska
Co smíme je si ‚Marseillaisu‘ pískat
Neznáme totiž správný slovosled
V ponuré noci vzpomínek
Bylo to zjara Tenkrát ještě pšenka
S brambory vítězila nad řepkou
Tvá blůzka příliš bělostná a tenká
Zdála se jen co vítr začal dout
Předčasný leknín nad pozdními krami?
Nemohlas obstát bez mé pomoci
Má zaslepenost ovšem neřekla mi
Že brzy se z nás stanou otroci
Co včelka vlétlas do mé cely
A její zdi se rozbzučely
Přiznávám byl jsem tomu rád
Jak Kajínek ze střeženého hradu
Ponurou nocí na laně se kradu
Abych se zhroutil do tvých vnad
Až zítřek postaví nás…
Až zítřek postaví nás před rozhodnou volbu
Na každém bude jak se zachová
Když degenerát bije svého štolbu
Zůstane v poho koňská podkova?
Páni si hodují my s platy jedva vyjdem
A to ještě v těch lepších případech
V těch horších čelíš exekucím bídě… –
A Bureš řve: „Odteď se nekrade!“
Zkurvysyn jeden už má nakradýno
Sucháč nám hlásá sám popíjí víno
Vybírá si jen značky nejdražší
On či my dole – to je křižovatka
Nadvláda peněz zdá se dosti vratká
Je čas ji rozbít Kdo se odváží?!
Do latě
V zpuchřelých latích hryžou červotoči
Vichřice už se blíží ke plotu
A člověk neví kam dřív v práci skočit
Šéfstvo z nás chce mít stádo robotů
Do latě stavějí nás jak mladinké vojcly
Potrvá doživotně tenhle přijímač?
Mám z toho všeho roztodivný pocit
Proč dál to snášet? Pro koho a nač?
Aby se nakradené pánům rozmnožilo
Z kůže nás dřou a pouštějí nám žilou
Není snad lepší padnout ve vzpouře?!
Psa možno vychovávat karabáčem
Řvát na něj botu do boku mu vrážet –
Však jednou vzmuží se a pokouše
Za minutu dvanáct?
Mičuda co praprapravzor vědátorských hlav?
Kočka coby ombudswoman vyšších myších práv?
Ustanovte kozla šéfem zahradníků
Ze záhonů sotva dočkáte se díků
Místo do Strakovky měl by do Ruzyně
Dáš mu hlas? Pak neutečeš spoluvině
Ani ovce nevolí si za pastýře vlka
Roztomilou babišštinou byť by sliby plkal
Za minutu dvanáct? Spíš už čtyři po…!
„Tady nezůstanu!“ vzdychneš až se odkopou
Jenže emigrovat už není kam dnes
Jak Jehovův svědek volám „Probuďte se!“
Na vše vaše lítý nenasyta číhá v lese
Sebe samy polapíme do želez…??!
V Grand Prix šplhu
V Gran Prix šplhu bývá často blivo
Ne každý to totiž zvládá žaludek
Máš-li náturu až příliš snivou
Nic jiného než prohrát ti nezbude
Z datla nikdy nestane se orel
K červotočům ano k těm má blíž
Po spravedlnosti nahlas volej
Co se s tebou stane brzo uvidíš
V Gran Prix šplhu triumf patří sviním
Z úspěchu se nikdo nevyviní
Od áčka a béčka až po zet a žet
Pro pilné jen okoralá skýva
Umění v tom chodit vítězívá
Přeloženo do češtiny – přirážet
Zlom vaz!
Na prknech jež znamenají svět
Nejen herče též kate ZLOM VAZ!
Nemáte si navzájem co závidět
Říkám natvrdo a bez příkras
Popravy kdys patřívaly k showbyznysu
Dav si při nich s gustem dával do nosu
Ani dnes to není zcela mimo mísu
My přec máme války v přímém přenosu
Kulisáci flákačů jsou banda
Z provaziště cosi divně plandá
Dřív než po katarzi však nic nepraskne
Do louže se přecházívá z bláta
V roli kata do hospody chvátám
Ve hře o Horákové a o Slánském
Crazzy sonet
Nakopnut do koulí i čert se odkoulí
Nedaj-li medaili dají metál
Červíčci žerou-li pak kdoule za kdoulí
Bříška jim vypoulí… („To jsi přehnal“)
Nerýmuj okatě nemaj-li na skladě
Náhradní skleněné bezva oko
Vítr se přežene a zadky stažené
Povolí ne že ne… („Ty seš kokot!“)
Sám Krčín dodělá umělá jezera
Od cella do cella část smyčců prozřela
Zakoulet bohužel nemá čím
Voličstvo za plentou všechno si potento
Náprava potrvá iks roků na entou
Nahlas dím: S PRACHÁČI NETANČÍM!!!