JIŘÍ KNOPP

Rád jsem pozoroval Orlické hory, to nádherné panorama, když ho ráno osvítí slunce, ale také když za jeho obzor plují načechrané obláčky. Když je máte rád, jsou krásné v každou roční i denní dobu.

Když mě k nim přinášel táta s mámou, zřejmě jsem se jich bál. I máma se jich bála, jen táta dělal hrdinu, protože mu nic jiného nezbývalo. Slíbili mu práci na stavbě opevnění a pro rodinu bydlení ve vesnici. Ve vsi byly baráky se šindelovými střechami. Uvnitř se nacházel tkalcovský stav, pec, lavice a postel.

Nějak jsme se vtěsnali do jedné komůrky ve větším domě, kde byla vesnická prodejna. Prodávali tam všechno možné, dokonce biče a cukroví. Aby bylo něco pro chudé. Malí kluci tam pobíhali v kalhotách s jednou kšandou, hráli fotbal s hadrákem a holky skákaly panáka. V té době se přede mnou hory schovaly, neviděl jsem je. Byl jsem příliš malý. Maminka pro mě sháněla čerstvé mléko a vajíčka. Táta kamsi vozil dlouhé dráty do betonu. Stavělo se tam opevnění proti Hitlerovi, ale to mi tehdy bylo šumafuk.

Večer se scházeli chlapi, kteří stavěli Haničku, u hospody, hrávali tam kuželky a zpívali o tom, jak Ádovi dají na frak. Jenom Rusíni zpívali moc smutné písničky, kterým nikdo nerozuměl. Moje maminka tiše plakala a vzdychala – kam jsme se to jenom dostali, ale když se večer táta vrátil, tak se usmívala. Přes den mě často marně hledala po vesnici. Jednou přiběhla k rybníku, ve kterém jsem stál po krk ve vodě. Pamatuji se, že mě k sobě velmi silně tiskla k sobě. Asi také plakala radostí, že jsem živý.

Jednou k nám přijel na návštěvu strýc s tetou a ukazoval z jednoho návrší, na kterém jsme stáli, do údolí a říkal, že je tam Německo a my že tady v těch horách dlouho nezůstaneme. To tedy strýcovi vyšlo a do školy už jsem chodil v Praze a na vysvědčení jsem měl vytištěno německy Čechy a Morava, nebo tak nějak. Místo Divoké Orlice tekla kousek od dědečkovy zahrady Vltava a místo Velké Deštné jsem se díval na Barrandov, který byl zastavěný bílými vilami prvorepublikových zbohatlíků.

Do Orlických hor jsem se vrátil po druhé světové válce a prohlížel jsem si Haničku, kterou si koupil Hitler i s našimi horami. Teď jsem však ty hory a vesnice střežil já se svými kamarády a Haničku už jsme k tomu nepotřebovali. Nedostávalo se nám však nejen Haniček, ale také Janiček a Věrušek. Ba, na tancovačce v Rokytnici se o hezké děvče často strhla bitka. Jednou jsem si vítězoslavně vedl do vedlejší vesnice děvče a věděl jsem, že druhý den dostanu od toho desátníka, kterému jsem ji přebral, úklid záchodů navíc. Dmul jsem se pýchou a ještě před vesnicí jsem Haničku políbil. Potom řekla, že už musí domu a vklouzla rychle za vrata statku. Už jsem začal utíkat do kasáren, ty tři kilometry zdolám hravě za čtvrt hodiny. Přesto jsem se ještě zastavil a obrátil se ke dveřím statku. Můj děda by jistě řekl, že koukám jako tele na nová vrata. Nápis vyvedený štětkou a vápnem svítil do měsíční noci. „ZDE BYDLÍ KULAK NEPŘÍTEL JZD.“

Přetáhl jsem si čepici přes uši, aby mi neomrzly při mrazivém větru vanoucím z Polska a uháněl jsem pod hvězdnatým nebem do kasáren. Bral jsem to pole nepole, možná, že kopu do rodné hroudy krásné Haničky. Já, který jsem byl nedávno přijat za kandidáta strany, se tahám s kulačkou! Já, který chodím na brigádu s kamarády z roty na pomoc začínajícímu JZD, bych byl schopen vzít si dceru kulaka?

Když jsem se druhý den svěřil svému kamarádovi, rubači z Ostravy o svém problému, řekl mi, že jsem cip. „Buchty od kulaka budou dobré i pro nás kamarády. Musíme s nimi bojovat na všech frontách. Jenom jí neslibuj, že si ji vezmeš.“

Od té doby uplynula pěkná řádka let. Kde jsem já, kde jsou kulakova vrata, kde je jeho Hanička? Jenom ta betonová příšera, na kterou vozil ocelové pruty můj táta, na jejíž stavbě potili krev dělníci z Čech, Moravy, Slovenska, ale i Rusíni, ta tam stojí jako němá výstraha lidské blbosti poblíž pásma nádherných Orlických hor, na které se tak rád dívám, ať jsou ozářeny sluncem, nebo se k nim stahují mraky.