FRANTIŠEK UHER

Některé knihy postrádají kladného hrdinu. Další nemají žádného, což je ještě horší, jako kdyby život byl pouhým muzeem voskových figurín a běh událostí abstraktní fikcí rozmarného počasí před okny. O to víc zaujme kniha, která je doslova napěchovaná životaschopnými a věrohodnými postavami a postavičkami, příběhy tak všedními, až jejich zpracování budí údiv. Není ovšem vhodné označit je jednoznačně za hrdiny, ačkoli žít obyčejný prostý život někdy vyžaduje pevnou vůli i odvahu. Zejména tam, kde jsou autorem postaveny do absurdních situací, jejichž vysvětlení přesahuje hranice chápání, ale setrvává na reálném, byť tajemném půdorysu. Rozsahem drobnější povídky neskýtají dostatečný prostor k rozvinutější charakteristice, jsou však záznamy (ne)všedního dění, myšlení a jednání, potěšení i zklamání postav, jaké v různorodých modifikacích každodenně potkáváme. Vlastní je jim převážně úsměvná nadsázka. Postav kladných i méně sympatických, jen ojediněle záporných (příkladně v ostře satiricky vyhrocené povídce Vysvědčení), ale postav plně současných, strádajících běžnými chybičkami, trýzněmi, rozpaky, ztracenými iluzemi i drobnými nezdary. Čtenáře se zmocňuje intenzivní pocit, že některé postavy zná, že takoví lidé žijí v jeho okolí. Ta zevšeobecňující imaginace je autorovou předností.

To vše platí o vkusně vypravené knize Václava France POVÍDKY Z DĚRAVÉ KAPSY (vydal Tribun EU s.r.o., 2018, doslov Vladimír Píša, 261 str.)

Francovi je vlastní sklon ke zdravé, úsměvné absurditě, předností většiny zdánlivě přímočarých povídek s pointou připomínající vystřelený šíp je vlastní účelné vidění mentality postav a postaviček. Už samotný název knihy prozrazuje autorův vřelý vztah k povídkové tvorbě Karla Čapka, uvádí ji Čapkův citát a hned v první povídce vystupuje lehce mysteriózní policejní komisař Mejzlík, který se objeví a záhadně zmizí, Čapkova inspirace však knihou prolíná do poslední stránky. Nutno předeslat, že v kladném smyslu. Snad pouze Případ z babyboxu rozpačitě evokuje vzpomínky na film Což takhle dát si špenát.

Povídková tvorba má lepší i horší období. Štěpán Vlašín kdysi konstatoval, že povídka je přehlíženým žánrem prozaické tvorby. A není divu. Jiný moudrý muž označil povídku za nejtěžší literární útvar. Čím kratší, tím náročnější a ošidnější.

Ohlédnutí za současnou povídkovou produkcí – nelze ji znát kompletně, proto případná přehlédnutí kvalitní tvorby budiž prominuto – naznačuje, že povídka neprožívá nejšťastnější období. Kámen úrazu spočívá především v tom, že se většina autorů stále ohlíží daleko za obzor, propírají vybledlé, vypelichané náměty.

Václav Franc je syrově současný, jeho protagonisté jsou takoví, jakými je stvořila doba, po svém vzdorují potížím a pokud snad rezignují (povídka Normálně kvůli Jaromírovi), je to jen projevem okamžitého rozladění, postesknutí, klopýtnutí, zklamání z vlastní neprozřetelnosti. Václavu Francovi by Povídky z děravé kapsy neměly zůstat pouhým tvůrčím experimentem. Mají všechny předpoklady stát se pevnými stavebními kameny.