JIŘÍ JÍROVEC
Nominace Karla Sýse na státní vyznamenání rozbouřila zatuchlé vody spisovatelského rybníku. Tedy toho, v němž plavou ti, kteří považují svůj názor za jediný správný.
Protože jsou hloupí, nepostavili se za spisovatele, který má v české literatuře svoje pevné místo. Zmíněná vlastnost jim brání, aby chránili právo mít vlastní názor.
Troufá si podporovat KSČM, zmetek jeden. Jenže to je politická strana, která je, podle rozhodnutí MV, přijatelná pro ústavní hru zvané volná soutěž politických stran.
Karel Sýs prý nemá žádné zásluhy na budování demokratické společnosti. Tak pravila ČT ve svém pomlouvačném programu. (http://www.ceskatelevize.cz/ct24/2499292-historik-basnik-sys-nema-zadne-zasluhy-na-budovani-demokraticke-spolecnosti)
To není pravda, porovnáme-li jeho činnost se sekerníky, kteří otesali Svaz československých spisovatelů na ještě totalitnější spolek.
Obec spisovatelů České republiky (dále Obec) (https://www.obecspisovatelu.cz/o-obci-spisovatelu-cr/) vznikla již 3. 12. 1989. Samotný název je zmatečný. Tehdy přece ještě existovalo Československo.
Její založení [prý] „bylo přirozenou konkrétní reakcí na zásadní zvrat v politické situaci po 17. listopadu 1989, jenž vracel českou literaturu a celou českou kulturu do klimatu demokracie a tvůrčí svobody a osvobodil ji z pout totality“.
Vybraní spisovatelé jednali tak rychle, že k nim nedorazilo Havlovo heslo „Nejsme jako oni“. Touha po ovládnutí Literárního fondu, edičních plánů a vyřízení si účtů s komouši byla silnější než otevření prostoru pro diskusi.
Zajímavé je, že po očistění původního Svazu československých spisovatelů od nežádoucích živlů stále zbylo nějakých 1100 spisovatelů.
Z hlediska Masarykova výroku označujícího demokracii za diskusi, bylo ustavení spolku těch, kteří nemluví s nikým jiným než sami se sebou, nedemokratické. Nešlo o výměnu moderátora, ale o odstranění lidí s nežádoucími názory. A možná i těch, kteří si již dost vydělali.
Časem se podařilo prošustrovat Literární fond, byl ztracen zámek v Dobříši a trh vyřešil blaho jen pro několik vyvolených. Webové stránky Obce to popisují poměrně decentně:
„V roce 2011 prošla Obec existenční krizí, která měla ekonomické důvody vyplývající z neblahých manažerských selhání. Nyní je však zcela konsolidována a pokračuje ve svém poslání. Registruje více než 1100 českých literárních tvůrců, jejichž databáze se v současné době aktualizuje, neboť neúprosný čas přináší mnoho změny.“
Spisovatelé, nehodící se Obci, ustavili v roce 2001 Unii českých spisovatelů.
Její jméno uniklo pozornosti spisovatelů, kteří původně v Obci byli, ale odešli kvůli „neblahému selhání manažerů“, aby ustavili vlastní organizaci. Zalíbilo se jim jméno Unie. K jejich velkému překvapení se jim přece jenom doneslo, že toto jméno je již 13 let zabráno. A tak v roce 2014 vznikla Asociace českých spisovatelů.
Pak ještě existuje Pražský PEN klub, který je Obcí tak nějak tolerován.
Unie je nepopiratelně příspěvkem k rozvoji demokratické společnosti. Její předseda, Karel Sýs, byl v roce 1989 šéfredaktorem časopisu Kmen. Dostal padáka, tedy výpověď, či ještě jinak, vyhodili ho.
Bohatost českého jazyka umožňuje akt vykopnutí popsat k nepoznání. Michael Třeštík, který Kmen převzal, v dokumentu ČT o Sýsovi říká: „Jeho politická a lidská pověst byla dost příšerná a tak jsem ho potřeboval v redakci nemít.“
Naproti tomu Sýsův životopis (http://www.slovnikceskeliteratury.cz/showContent.jsp?docId=1130) se omezuje na konstatování: „Jako zastánce politiky komunistické strany z redakce Kmene v listopadu 1989 odešel.“
Spisovatelé by měli chránit svobodu slova jako oko v hlavě. Jinak se mohou dočkat, že jim nedovzdělaní Pikalové začnou určovat, kdo a co smí. A nenechají se tak snadno ukecat jako kdysi komunisti.