MILAN BLAHYNKA

Škoda, že než tento minireferát o olomoucké výstavě SKŘÍŇKA LIBUŠE ŠLEZAROVÉ vyjde (byla zahájena 8. února), bude už 29. dubna uložena zas do nějaké skříňky. Kurátor výstavy David Voda, který ji a také splendidní katalog k ní spolu s Alexandrem Jeništou a Miroslavem Urbanem připravil, v úvodní studii k výstavě „veskrze intimního díla tělem tak nepatrného,“ a přece vyvolávajícího „významy až metafyzické“, napsal, že „Líba“ (1953-2015) „by jen lakonicky dodala: Mé ,dílo‘ se vejde do jediné skříňky.“

To dílo skládající se z kresebných náčrtů, při nichž nelze nemyslet na malé obrázky Josefa Šímy, z panenek z polychromovaných dřev, oblékaných do plátna, bavlny, koudele, hedvábí, gázy, krajek, výšivek, záclon, z loutek, inspirovaných jak loutkami Paula Kleea, tak také intenzivně studovanými loutkami orientálními, z maňásků s hlavami z papier-maché a s těly ze lnu a nití, z postav, jejichž hlavu tvoří kameny, lastury, ulity a tělo tu záclony, tu kosti, fascinuje svou fantazií, invencí a rudimentární prostotou.

„Žádná nová média, ale ruční práce, vlčí doupata, díla soustředěné energie srdce je to, co nás uchvacuje, zajímá, co milujeme a co vystavujeme,“ napsala Šlezarová.

Měla také pozoruhodný humor; ten učinil z jejího Loutkového karnevalu (Divadlo hudby v únoru 2012) událost. Filmový záznam tohoto přeludného karnevalu byl promítán na vernisáži a na dvou komentovaných prohlídkách výstavy; kéž by ho vydalo Muzeum umění Olomouc jako prodejné DVD.

Kdo výstavu nestihl, má možnost potěšit se aspoň katalogem s dvěma důkladnými studiemi, s životopisným kalendáriem, soupisem výstav, publikací a kurátorské činnosti – a hlavně s dokonalými barevnými snímky díla Libuše Šlezarové.