BOHUMILA SARNOVÁ

Zcela náhodně se propojily navzájem dvě úplně odlišné události. Jedna se odehrála nedávno, na Vysočině v Muzeu Vysočiny v Jihlavě. Druhá dávno, a díky bohu, hodně dávno. Obě události se vztahuji k osobě malíře a grafika Františka Sarny. Je zde docela dost věcí k vysvětlení. A tak začnu, jak se říká hezky česky od Adama, od začátku.

František Sarna, čerstvý jubilant, oslavil v loňském roce sedmdesátku. K tomuto životnímu výročí mu byla uspořádána v Muzeu Vysočiny v Jihlavě rozsáhlá retrospektivní výstava. Vernisáž proběhla za značného zájmu milovníků výtvarného umění 12. dubna 2018. Kunsthistorička doktorka Věra Beranová přiblížila ve svém úvodním slově k výstavě osobnost malíře, s podrobným rozborem jeho díla malířského a grafického. Shrnu-li výčet všech faktů a poznatků do opravdu pouhé zkratky, nastíním zde malířův výtvarný život do stručného konstatování, aby se čtenář ocitl v obraze. Na studiích se František Sarna věnoval realistické, akademické, precizní kresbě, posléze přešel do abstraktních rovin. Později se z nich vymaňuje a oslovuje ho krajina. Doménou se mu stávají měkké pastely, suchá křída. Krajina je sice zachycena v podstatě reálná, i když hodně náznaková. Postupně se přetavuje tento způsob vyjádření k maximálnímu využití barevných skvrn. Podstatný je přechod od olejomalby k používání akrylových barev, které skýtají úplně jiné možnosti ve výsledné fázi malby.

Jak uvedla v úvodu k výstavě Věra Beranová, malíř svou tvorbou daleko překročil rámec regionu. A právě retrospektivní výstava je průvodcem celým malířovým výtvarným životopisem. Na výstavě jsou postupně nainstalovány obrazy z let období šedesátých až sedmdesátých, až po současné práce malíře. Tolik k vlastní výstavě, která byla zahájena 12. dubna.

Kulturní veřejnosti je již několik let znám fakt, že se v červnu konají slavnosti téměř ve všech městech naší republiky nazvané „Noc muzeí a galerií“. Jelikož se výstava malíře Františka Sarny tak říkajíc strefila do termínu, bylo nasnadě, že vedení jihlavského muzea využilo této příležitosti a oslovilo nás, zda bychom se nezúčastnili tohoto projektu. Rozhodla jsem se, že malíře v našem pořadu přiblížím návštěvníkům ještě i z další stránky jeho života, nežli skýtá životopis výtvarný. Zkomponovala jsem recitál s názvem 3x s „S“. Hlavní aktér tohoto setkání nebyl v nádherných prostorách arkád muzea sám. Přítomen byl syn Jakub, který zhudebnil některé texty mých básní, a v průběhu recitálu je zazpíval a přednesl na kytaru. Částečně baladický tón jednotlivých skladeb příznačně dokreslil texty básní. Průvodkyní celým recitálem jsem byla já, Bohumila Sarnová, manželka malíře. Proto 3x s „S“. Obsahem recitálu bylo přiblížit osobnost malíře z doby jeho studií, prvního působení v jihlavské Oblastní galerii, a především seznámení návštěvníků i s jeho povídkovou tvorbou. Právě z ní jsem v rámci recitálu přečetla některé z nich.

Vyprávění v povídce „Pro začátek“ pojednává o otázce vzniku vcelku vzácného jména Sarna, které se vyskytuje v názvech měst v různých končinách světa, jeho původu a v závěru konstatování a zjištění autora: „Takže jsem pravděpodobně Slovan jako poleno.“ Další z přečtených povídek byla „Můj bráška Jiřík“ a do třetice povídka „Jak moje maminka vyhrála válku“. Právě o třetí povídce zde bude ještě zmínka.

Lehce jsem tu upozornila na překrásné prostory, ve kterých byla instalovaná výstava a kde byl uveden i recitál. Zmíním se zde o architektonických skvostech, kterými je řada historických budov v Jihlavě. Snoubí se v nich gotický, barokní a renesanční sloh. Když udělám pomyslný skok do dávných dob, představme si město Jihlavu, které zachvátily v průběhu 16. století ničivé požáry. Po nich, při obnově města, byly stavěny domy, v nichž vznikají tak zvané jihlavské kryté dvory, ve kterých soukeníci kontrolovali a nabízeli své zboží obchodníkům. Právě v prostorách zmiňovaných arkád probíhal tehdejší soukenický obchod. Tyto budovy se staly pro současný kulturní život města reprezentační vizitkou. Nemohu opomenout také úžasné prostory v budově Oblastní galerie Vysočiny vyzdobené barevnými freskami. Tolik na vysvětlenou i s malou historickou odbočkou.

Jak jsem uvedla, chtěla jsem malíře představit i z trochu jiné stránky. František Sarna sepsal před časem pár vzpomínkových povídek, které se dotýkají snad jednoho z nejkrásnějších období lidského života, jímž je pro drtivou většinu z nás dětství. Právě do povídek své vzpomínky vložil. A zde se dostávám k poznámce z úvodu článku. K propojení s událostmi, které se staly, díky bohu, hodně, hodně dávno. Shodou okolností mi „přistály“ v tento den, kdy píši tyto řádky, v počítači na internetu černobílé fotografie města Krnova. Ale jaké! Až zamrazilo. 7. říjen 1938, triumfální vjezd Adolfa Hitlera do města s celou generalitou. Adolf Hitler, Hermann Göring, Konrad Henlein, generál Rundstedt na balkónu krnovské radnice zvěčnění fotografem. Město mělo v tom roce celkem 21 129 obyvatel, z toho 18 635 Němců. 1062 Čechů a 120 Židů. Z krnovské radnice vlají fangle s hákovými kříži, v ulicích lidé s napřaženou pravicí hajlují. To byl jiný Krnov nežli ten, který jsem si já zamilovala na první pohled v roce 1965, město na úpatí Nízkého Jeseníku, s téměř panenskou přírodou. Krnov, kde už zněla jenom řeč s půvabným slezským dialektem. S válečnou příchutí jsem se i tak tehdy setkala při poznání mohutných bunkrů v oblasti Jeseníků budovaných naší armádou těsně před okupací. Bunkrů, které už byly dávno po skončení války v objetí bujné zeleně lesů. Přesto jsme do nich vlezli a úzkými střílnami jsme sledovali okolí. I Hitler na dávných fotografiích z října 1938 tyto monolity obrany obcházel a snad i obdivoval. Byly by tenkrát skutečně dobře při obraně země posloužily.

V mírových dobách některé posloužily k daleko lepším, i když paradoxním potřebám. Františkovi rodiče měli na úpatí Velkého Tetřeva u vesničky Milotice včelín a chatu. Chovateli byli i na jiném poli nežli včelařském. Přes léto, od jara do podzimu, chovali u chaty králíky. A kam s nimi na zimu? No přece do bunkru, kde jim bylo mnohem lépe než v promrzající králíkárně. A že v Jeseníkách dokáže pěkně mrznout, o tom není pochyb! V blízkosti chaty byly tyto bunkry hned tři, jeden těsně nad ní.

Ale zpět ke Krnovu. Zde se František po skončení války v roce 1947 narodil. Jak město po válce vypadalo, to si lze v současné době jen stěží představit. Zbořeniště, kam se člověk podíval. Němci si v závěru války udělali z Krnova pevnost a podařilo se jim vzdorovat Rudé armádě celých 14 dní. Když cítili svůj konec, tak co nebylo rozbito dobýváním města, to rozsekali sami před svou kapitulací. Františka proto děsně rozčílil pořad „Šumná města“ architekta Davida Vávry o Krnově, v němž uvedl, že historické náměstí bylo komunisty zbořeno a zničeno. Malá desinformace sloužící jako plivnutí sliny na minulý režim. Domy musely být strženy, když z nich zůstaly po válce jen okousané zbytky, hluboké díry po bombách, nebezpečná zbořeniště, která se nedala opravit. V současné době je Krnov skvostným šperkem mezi městy, zasazeným do pěstěné zeleně parků. Zrekonstruované budovy převážně secesního slohu město zdobí a Krnované jsou na své město právem pyšní. Právě do poválečného období se František ve vzpomínkách navrací, aby čtenářům přiblížil, jak si coby malý kluk v těchto rozvalinách hrával a co všechno zažil. Jedna z povídek se jmenuje „Jak moje maminka vyhrála válku“. Píše v ní nejen o tom, jak jeho rodiče přišli do Krnova „doosídlovat“ po válce pohraničí, ale i jak nebezpečné hry dokázali kluci v rozvalinách provádět. O takových hrách nemají dnešní děti, sedící u svých mobilů, počítačů a tabletů, ani ponětí. Něco jiného je sledování příběhů a různých akčních reality show, a něco jiného je, tyto hry prožít na vlastní kůži. V rozbořených domech „válčili“ znepřátelené klukovské party. Při „ukrutných“ bojích, vedených z jednoho zbořeniště v ulici na druhé, za pomoci kamenů, cihel a prachu balených v papíru, někdy i se vzácnou vzduchovkou, docházelo k nejednomu úrazu. To podrobně popisuje autor ve své povídce. Ale úsměvný konec povídky vyústí v ryze člověčí resumé – když se maminka dozvěděla, co se v ulici děje, vzala jednoduše, co měla po ruce, klacek. Kluky vyfackovala, bojovníky rozehnala a válku tím vyhrála. Kdyby se tak daly řešit vážné válečné konflikty, to by bylo něco! Tak se propojily dvě události. Pohled na staré archivní fotografie Hitlera a jeho rozesmáté suity na krnovském náměstí, mrazivý pocit ze vzpomínek, co následovalo po roce 1938. A retrospektivní výstava malíře a grafika Františka Sarny, rodáka z Krnova, jeho povídková tvorba o dětství, které sice, díky poválečné době, nebylo až tak radostné co do rámce zasazení. Ale co do vzpomínek na rodinu, mámu, tátu, sourozence bylo skutečně tím nejkrásnějším obdobím v životě.

Z Vysočiny, s přáním pohodového léta, srdečně zdraví BOHUMILA SARNOVÁ