NORBERT TOMÁŠ

Musíš uznat, řekli mi před časem známí, kteří si myslí, že moje výhrady proti trhu zvaného volný a jeho devastujícím účinkům na národní kulturu jsou projevem mého domněle totálního odmítání poměrů po vítězství poměrů nastolených pod sametovou vlajkou, musíš uznat, že i veřejnoprávní rozhlas, evidentně nadržující nespokojencům s výsledky voleb, vysílá i hodnotné netendenční pořady, například Meteor, Stopy-fakta-tajemství anebo Toulky českou minulostí, a neříkej, že tak činí jen proto, aby pozastřel, komu za peníze ode všech straní. Pravidelně sleduji jen Stopy-fakta-tajemství, a rád přitakám, že jednostranné nejsou a že jenom výjimečně mě nepřesvědčují (jako nedávno v pokusu o pochopení pro vynikajícího vynálezce a podnikatele, odsouzeného za spoluvinu na osudu Lidic; tam pravidelně jedinečný Stanislav Motl lehkou nohou přešel, co jinak úctyhodnému člověku po válce snad právem přitížilo).

A oficiálně i posluchačsky oceňované Toulky českou minulostí?

Občas jsou jistě zajímavé a cenné, to když se přidržují ověřených fakt a připomínají nespravedlivě zapomínané osobnosti českého národního obrození. Někdy však pílí plnou parou vstříc dnešním revizím českých dějin a „nasliní a jedou, jak se žádá“, řečeno parafrází verše z Kainarových Mých blues.

A to je případ trojice Toulek, které se v červnu zatoulaly do osudů ne české minulosti, ale trůnu habsburského. Celé tři díly Toulek uvozovala podmanivá Haydnova melodie císařské hymny, aby se nám připomněl její začátek „Zachovej nám, Hospodine, / císaře a naši zem“, a aby nás napadlo, jaká je to vlastně škoda, že nám Hospodin habsburský trůn nezachoval. Tvůrci pořadu se samozřejmě vyvarovali zmínky o tom, jak byla ta povinně pořád zpívaná hymna parodována, jak se ze začátku třetí sloky „Čeho nabyl občan pilný“ vyloupla směšná postavička Čehony, poslušného prorakouského Čecháčka. To by se do tklivé trilogie na památku dvou posledních císařů a monarchie nehodilo. Zato sebevědomému autoru pořadu se podařilo Frantu Pepu Jedničku (ani tato přezdívka z lepší minulosti Cimrmanů ovšem nezmíněna) domněle téměř vyvinit, a to tak, že „když propukly v Evropě projevy nepřátelství“ (jak v díle Zachovej nám Hospodine byl eufemisticky nazván začátek první světové války), „byla Františku Josefovi skoro 84 léta“. Že právě on vyhlásil Srbsku válku a rozpoutal tak celosvětový konflikt? To on podle Toulek utrpěl asi nejvíc, neb se tím „prakticky odsoudil, že se stal jen formálním vládcem monarchie“. A jen vinou přesvědčení, že „za vedení mužů do boje by měl odpovídat alespoň jeden příslušník“ (panovnického rodu), „padl tento úkol na arcivévodu Friedricha“, jehož český národ zná jako nelítostného „markýze Gera“.

Jaké „padl tento úkol na“? To šlechetný dobrotivý císař, údajně milovaný svými národy, jmenoval v červnu 1914 tohoto kruťase polním maršálkem a hlavním velitelem armády, která měla přísně potrestat Srby. Zajisté aby svět viděl, jak opravdově truchlí za následníkem trůnu, jehož nenáviděl a jehož se bál.

Posluchačovo ucho jistě nezůstalo suché, když slyšeli, jak císař „trpěl osamělostí“, ale i nevděkem Čechů, kteří ve Francii a na Rusi založili proti němu a jeho říši legie, ačkoli před půl stoletím roku 1866 ho vítali a „stáli před svými domy se srdcem na dlani a byli ochotni“ prý „za svého panovníka i zemřít“, a údajně „stačilo jen málo, aby si jejich lásku získal navždy.“

Podle Toulek „těžko říci, jestli si aspoň někdy uvědomil, jaký díl na tom“ (že volají po samostatnosti a dokonce bojují proti jeho říši) „má on sám, kamž až věci zašly…“ Asi vina byla víc na těch poddaných, vždyť „ještě relativně nedávno, v roce 1907, jej vůdce národa doktor Karel Kramář s nepředstíranou uctivostí při návštěvě Prahy provázel Moderní galerií a nyní je tento Kramář ve vídeňské cele a čeká na výkon trestu smrti. ‚Ja ja, die Tschechen,‘ pokýval stařičký mocnář hlavou zklamaně…“

Císař podle Toulek přímo oplýval jasnozřením a také soucitem. „Uvědomoval si poměry v říši samotné, růst hospodářských problémů, prohlubující se nedostatky v zásobování a stupňující se protirakouské a protidynastické smýšlení obyvatel, zejména Čechů…“ „Je to s námi špatné, možná horší, než sami tušíme,“ svěřil se pobočníkovi. „Hladovějící obyvatelstvo v týlu již též nemůže déle. Uvidíme, jak a zda přežijeme zimu. Příští jaro ale s touto válkou bezpodmínečně skončíme.“

Jaké neštěstí, že „čas, který mu byl pro jeho pozemskou pouť vyměřen, mu k tomu už nedal příležitost“. Toulky by ho nyní mohly velebit jako velkého mírotvorce.

Ač ho „ti Češi“ tak zklamali, byl předposlední císař přímo vzorem občanům své říše, „do poslední chvíle plnil své povinnosti“ a měl, jak říkal, „hodně práce“. Už z posledních sil si četl prosbu vražedkyně o milost, zeptal se pobočníka „lze to tedy schválit“, a když ten přitakal, „jako už tolikrát za svého života sáhl po peru, ale nedokázal ho uchopit. Pobočník mu podal tužku“ (že by stačila tužka?) „a on třesoucí se rukou podepsal milost“. Když pak následujícího dne „pracoval na dokumentech o odvodech“, zřejmě ani ho (a žel ani autora Toulek) nenapadlo, že by odváděným, tj. nikoli vrahům, mohl také udělit milost a neposílat je na smrt. Jak byl vzorný, doložily Toulky statečností, s níž už „na smrt nemocný panovník“ přijal kněze, přinášejícího mu papežovo požehnání, ve stoje „jako vždy vzpřímeně uprostřed místnosti“. Ještě tři hodiny před smrtí a s horečkou 39,5 „hnán vědomím povinnosti zase usedl k psacímu stolu, tentokrát výjimečně v křesle“, ale „nakonec mu upadla tužka z ruky a starý muž složil hlavu do dlaní a upadl do spánku“. Když se probral, prohlásil „nejsem se svou prací hotov“ (že by na těch odvodech na válečná jatka?), přikázal, aby ho ráno zas časně vzbudili a řekl svá poslední slova: „Ano, je to dobré.“

Nad jeho mrtvolou se nový slibný císař Karel I. projevil jako pokrokový džentlmen, nabídl rámě císařově „přítelkyni“ Schrattové a zavedl ji k rakvi „šlechetného panovníka“, ženu, kterou zkostnatělý protokol nepustil k umírajícímu, a ta „dala svému milenci na hruď dvě bílé růže ze své zahrady“. Nedopjaly se tu Toulky nebetyčných výšin Červené knihovny?

Podle druhého dílu Toulek o posledních vládcích z habsburské dynastie byl by Karel I. císař přímo ideální, i když řečnil nad svým mrtvým předchůdcem o tom, že jeho „moudrost, pochopení a otcovská péče vytvořily pevné základy mírového soužití a svobodného rozvoje a vyvedly dlouhou a požehnanou dobou míru říši na výšinu moci, kde dnes stojí spolu s věrnými spojenci v boji proti okolnímu nepříteli. Je třeba pokračovat v jeho díle a dovršit je“.

A i když snad opravdu usiloval o skončení války, dílo zkázy monarchie dovršil, ale to nezabránilo Toulkám ve třetím díle své víc než nostalgie po habsburské říši tvrdit, že „posledních dvacet let existence Rakousko-Uherska“ (tedy i čtyř hrozných válečných let) „lze považovat, tedy s odstupem času a znalostí pohrom dvacátého století, nejen za zlatý věk habsburské monarchie, ale také za zlatý věk českého národa. V myslích starších posluchačů teď možná blikne výstražný signál. Tak tak. Vzpomenou si na odsuzující hodnocení, jaké kdysi vnucovali kantoři a dějepisné učebnice. Což nebyla říše žalářem národů, v němž jsme tři sta roků úpěli? Zakořeněné představy, předsudky, demagogie vynikají strašnou setrvačností, zvláště jsou-li záměrně vštěpovány mládeži (…) Je dávno na čase, abychom se názoru na Rakousko-Uhersko jako na říši zla zbavili. Jistě, zdaleka ne vše bylo růžové…“

Co tak natřít na růžovo aspoň teď památníky padlých, nahnaných milovaným císařem do první světové? Jsou snad ve všech našich obcích a městech.

Balzamování císaře se nepovedlo, „důvěrně známé rysy obličeje se rozplynuly k nepoznání. Rakušané procházející kolem vystaveného císaře si ho však ponechávali v paměti jako starého pána s dobrotivou tváří, mírným pohledem a patriarchálním vousem“.

Co nedokázali nezkušení balzamovači v listopadu 1916, o to se v červnu 2018 pokusili Toulky, úslužně zatoulané nebo vlezlé až kamsi…