MILAN BLAHYNKA

Škodolibou souhrou náhod jsem se nikdy nedostal do Háje ve Slezsku na každoroční Rozmarné léto Vladislava Vančury (první bylo už v roce 1991), ač jsem o autoru Rozmarného léta, ale i Pekaře Jana Marhoula, Polí orných a válečných, Učitele a žáka, Alchymisty, Posledního soudu, Markéty Lazarové, Josefiny a Obrazů z dějin národa českého napsal dvě knihy. Součástí setkání obdivovatelů Vančurova mistrného díla bývá rovněž zajímavá výstava v místním infocentru a knihovně, otevřená pak ještě pár týdnů. Výstavu plakátů k filmům natočeným Vančurou nebo podle Vančurových knih (2014) a ani pak výstavu knižních překladů Vančurova díla (2016) jsem nepromeškal, o první z nich jsem napsal referátek Vančura stále živý (LUK 30/2014). Náročného pořádání Rozmarného léta se roku 2004 ujalo nadmíru agilní Sdružení, nyní Spolek Vladislava Vančury, založený rok předtím a letos slavící patnáct let úspěšné práce, kterou až příliš skromně bilancuje brožurka Slavnosti Rozmarného léta, kalendárium 2003-2018. Sešitek připravil a graficky upravil spiritus agens Spolku VV, kurátor výstav a spoluorganizátor až neuvěřitelně pestrých a spontánních slavností Ladislav Ludvík.

Co míním tím „až příliš skromně“? Na zadní obálce už zmíněného kalendária jsou zmenšené reprodukce obálek čtyř z pozoruhodných publikací vydaných vždy právě k Rozmarnému létu. Jednu další bych rád připomněl po zážitku rozverné folklorní veselice a už předtím důstojného holdu u pomníku Vladislava Vančury, kde o jeho živém odkazu zazněla jasná, lidsky hřejivá, nefrázovitá slova jak pořadatelů, tak europoslankyně Kateřiny Konečné. K pomníku spíš karnevalově připluly ladné polské mažoretky s nosíky mírně nahoru i přirozeně spanilé dívky a hoši ze Srbska, snad až příliš po vojensku k němu připochodovali ryčně válečnicky bubnující ukrajinští chlapci, naštěstí spolu s pestře vyšňořenými půvabnými mladičkými Ukrajinkami, a dorazila tam také rozpustilá nevelká skvadra bujarých Italek a Italů trojího věku. Jestlipak ti mladí i starší účinkující ze zahraničí vědí, kdo to vlastně byl Vladislav Vančura, a četli z něho něco?

A mohli. Mažoretky ze souboru Zara 1 mohly právě Kapryšne lato číst v polštině, vyšlo dávno před jejich narozením už 1964 v Katovicích. Gioppini di Bergamo si mohli Un‘estate capricciosa také opatřit ve své mateřštině (asi ne bez námahy, italský překlad vyšel r. 2013 v Praze). Nevím, zda Rozmarné léto vyšlo už i ukrajinsky, ale z ukrajinských knihoven snad ještě pomýleně horlivý vlastenec nevyhodil ruský výbor z Vančury (v němž je i Rozmarné léto), vydaný roku 1982 v Moskvě. Ukrajinci přece čtou rusky právě tak snadno jako my slovensky.

Při vančurovsky rozmarném festivalu folklorních souborů z Racibórze, z Vinnice, z Bergama, ze Srbska (soubor Kolo Melenci) i domácí ostravské havířské Hlubiny se mi v Dohnálkově parku vybavila dvouarchová knížečka Rozmarné léto v uměleckých překladech. Tu před dvěma roky vydal (v redakci a grafické úpravě Ladislava Ludvíka) Spolek VV. V ní se čtou čtyři klíčové odstavečky z asi nejznámější Vančurovy knížky, v nichž zazněla poprvé dnes už slavná věta „Tento způsob léta (…) zdá se mi poněkud nešťastným“, a to v deseti jazycích, do nichž bylo Rozmarné léto doposud přeloženo. Ta stránečka z Rozmarného léta je výborný úvod do Vančurova díla, a když už je k dispozici v deseti překladech, mohla by zahraniční (a vlastně i domácí účastníky) festivalu navnadit k četbě celé knihy a pak i dalších Vančurových knížek, kdyby se jim, rozmnožena v jejich jazyce, dávala na památku vystoupení v Háji ve Slezsku; byl by to inspirativní dáreček, který pořadatele by téměř nic nestál. Co já vím, třeba se už tak děje a jen o tom nevím.

Letos Rozmarné léto mile překvapilo i malou výstavou VLADISLAV VANČURA – MÍSTOPIS, která zmapovala, kde a jak se u nás statečný vlastenec a vynikající autor připomíná pomníky, pamětními deskami, názvy institucí a pojmenováním ulic, a to v obojí verzi (Vančurova ulice, ulice Vladislava Vančury). Těch ulic zaznamenává výstava u nás 78. Kupodivu si na Vančuru nevzpomněly Pardubice, Mariánské Lázně, Luhačovice, Český Krumlov, Kroměříž, Prostějov, Zlín a mnohá další města. Výstava mimoděk dokumentuje, jak se mimořádná tvůrčí a občanská osobnost vlastně dost málo zatím u nás ctí a připomíná. Zvláště pohraniční a lázeňská města, do nichž přijíždí mnoho návštěvníků z ciziny, měla by je vítat výstavní třídou Vladislava Vančury s nepřehlédnutelnou tabulkou, že Vančura byl a je z největších osobností českého národa a kultury.

Tvůrci výstavy Ladislavu Ludvíkovi se podařilo pouhý list A4 složený k zasunutí do podélné dopisní obálky proměnit v dokonalý a graficky půvabný malý, zato hutný katalog i s dvojí mapkou míst, kde se už nyní Vančura připomíná, a s devíti snímky (v rozměru větší poštovní známky) pomníků, pamětních desek a budov spjatých s Vančurou. Vešlo se tam i zasvěcené průvodní slovo. Jak výstava, tak katalog k ní povyšují Rozmarné léto v Háji ve Slezsku na inspirativní příklad vynalézavé a přitom nenákladné péče o českou národní kulturu.