EVA FRANTINOVÁ

Sedím s tatínkem v Národním. Po jevišti pobíhá Bystrouška. Zpívala ji tak krásně Helena Tattermuschová, ale já ničemu nerozumím. Může devítileté dítě přijít na chuť Janáčkovi? Jedno si pamatuji – ta hudba bolela! O několik let později – jdu chodbou konzervatoře a zastaví mne otázky vzlykajících houslí, k tomu odpovědi violy a teskný souhlas violoncella. Za dveřmi hráli Listy důvěrné a já se – ucho na dveřích třídy – nemohu odtrhnout. Za nějaký čas stojí nás asi deset u křídla – spolužák hraje V mlhách. Prosíme: A ještě zahraj Po zarostlém chodníčku! Za nějaký čas jdu na Káťu Kabanovou. Tahle hudba zase rozbolí! Je totiž pravdivá. A každého hned nechytí, každý se jí hned nechytí.

„Narozen 3. července ve škole, v té jizbě, co se dívá jedním okem na kostel a druhým na pivovar…“ – psali jsme do sešitů v dějinách hudby. „Narozen v Hukvaldech, malebné slezské vesničce pod hradní zříceninou…“ Nevím, který pan profesor nám už v hodině dějin hudby okořenil strohá data vyprávěním, že Janáček jako kluk dostal výprask, protože s kluky, kteří také milovali muziku, ukradl tympány, že tympány za tmy kluci přenesli z rychaltského kůru na kůr hukvaldský, že tympány velké jak „díže“ byly Janáčkovým srdečním nástrojem, na který ve svých skladbách nezapomíná – nejraději pro ně píše sóla… Nebo že jako kluk rád sáňkoval, nejraději za „horského svátečního odpůldne“, později si rád zakoulel v hospodě U Uhlářů nebo U Gobrů a v Rychalticích bral hostinskou kolem krku, aby jí chválil guláš, takový, jaký neumí nikdo uvařit v celém Brně. Jednou si prý sedl i na vola a projížděl se, anebo trávil čas v hostinci, kde stál hrací stroj zvaný „klepetář“. Janáček do něj házel mince. Nepamatujte si tohle lépe než opusy a harmonické postupy skladeb!

Zapamatovala jsem si ale také, že Janáčkův tatínek Jiří založil v Hukvaldech spolek. Zpěvácko-čtenářský. První v kraji. A maminka uměla na kytaru, pěkně zpívala a hrála na varhany. Maminka Amalie…

Vlastenectví ještě nebylo obnošenou vestou. Janáček někde napsal: „Jak já ty Čechy miluji, vy nevěříte, jak já ty Němce nenávidím, ty Němce, kteří nemají žádné vlasti, kteří přišli do překrásných Čech k nám, aby nám naši krásnou Vlast odňali a sobě jí připojili a nás poněmčili.“ Byl by dnes skladatel proti přijetí migrantů? V celém Janáčkově rodokmenu nenajdeš cizáka, jsou tam řemeslníci, učitelé… a vyhýbají se zámkům i klášterům. Jsou, jací jsou.

Učili nás v dějinách hudby: Smetana stylizuje, Janáček všechno říká „natvrdo“. Co by byl bez rodné řeči, bez nářečí? „Kraj krásný, lid tichý, nářečí měkké, jako by máslo krájel…“, píše skladatel. Nad češtinu by nejraději povýšil laštinu. Hodil by ji o patro vejš! Sorry…? Vo to go! Jenže „kaziti řeč znamená kaziti i píseň národa…“ Píseň i tanec.

Docela nedávno jsem jela tramvají. Nastoupily studentky taneční konzervatoře. V rukou měly pytlíky s hranolky a tatarkou, rychlý oběd z ulice. Moc hezké čtrnáctileté holky se sepnutými vlasy. Ty asi krásně umí tančit, říkala jsem si a vzpomněla na své spolužačky z baletního oddělení, zvlášť na Elenku, která mi kdysi svěřila: „Nevíš, co my musíme za pět minut v šatně stihnout…“ Ze vzpomínky mně ale vyrušilo „ty vole, dej sem víc tý tatarky, vole to je ještě málo…“ Řeč měla spád, svým způsobem to byly také nápěvky – zaznamenal by si je Janáček? Emigroval by tam, kde se ještě mluví načisto? Ale kam? Určitě by však studentky „odhadl“ i se zavázanýma očima. „Já věděl, jak cítí, jestli lže, jestli je rozrušen… já to slyšel, že ten člověk uvnitř třeba pláče. Nápěvky, to jsou moje okénka do duše…“ Na povahu člověka a jeho city měl Janáček detektor – a to šlo o obyčejný rozhovor.

Co by dnes Janáček řekl na onu zvláštní dikci mládeže – někteří mluví, věta stoupá nahoru, stoupá k otazníku, místo aby – podle obsahu – padala k tečce…

Po jakých lidech a kudy by dnes Janáček chodil? Po zaměstnancích nebo po soukromnících, po nezaměstnaných, po azylových domech, po oplocených lukách, po cestách, na kterých ho překvapí kolaři?

Nápěvky sbíral u malé Alžběty, u starého Kuběny, s kterým se sešel při zabijačce, sbíral je u dělníků, u stařenky z obory, u starého cymbalisty Kotka, v muzikantských světnicích, kde na peřině ležel klarinet, v rohu housle… Při procházkách milovaným lesem, v kterém zasázel tisíce stromků, noty sbíral i v lese, kde měl svůj „zarostlý chodníček“, v nevykáceném lese, u nezkalených studánek… Byl básníkem. Nápěvky přirovnával ke „květům leknínu třesoucího se na tiché hladině“. Plánoval si, že napíše notovaný slovník živé české řeči.

Cizina? Milované Hukvaldy mu ji nedopřály vychutnat. Jako by postavily všude za hranicemi Slezska značku „zákaz vjezdu“. Přesto Janáček spatřil Londýn, Berlín, Benátky. Angličtinu měl za „škaredý jazyk“, ale když ji slyšel v písni, kterou zpíval chlapecký sbor, uznal, že ve spojení s hudbou má i angličtina něco do sebe. Němčina? „Řekl mi jedenkrát jeden Němec vzdělaný: ‚Co, vy rostete z národní písně? To je příznak nekulturnosti!‘ Já jsem se otočil a nechal Němce stát.“

Janáček chodec… Kdo chodí, vidí nejvíce a nejvíc posbírá. V Luhačovicích by v Janáčkovi chodce nikdo nehledal. Viděli ho přece na promenádě v bezvadném obleku.

Ach jít tak s ním, jít bez krokoměru v kapse, bez hodinek, bez mobilu… Jít kolem pastevců, kterým není „vysoká oktáva“, kolem „synčisek“ ležících v trávě za chalupou. Synčiska mají v rukou tablety, sluchátka na uších. Někteří nemusejí ani do škol, rodiče platí soukromého učitele – inu zlatá mládež, nemusí, nechce, nehraje…

Na jedné toulce si Janáček všiml průvodu hudců, jinde zachytil vícehlasý zpěv – nemohl o té chvíli promluvit bez zachvění.

Zpívá dnes někdo vpodvečer na stráni? Všichni sledují Novu. Mailují. Paří. Babičko, dík, že jsi zpívala! Kde je dnes „Kroužek pod akátem?“

Procházím betonové sídliště. Mladíci sedí na klandru, popíjejí – na uších sluchátka, pohupují se do rytmu… Kdo zná lidovou Dyž sem já šel kolem dvora? Neznám ji ani já… „Pusť mi dvorek…,“ žadoní přítel. Nasadím na gramofon desku Zvukové efekty. Pokojem sviští kosa, vrznou dveře, po pokoji běhají beránci a pes zaštěká… venkov do nás padá v Praze jako do hladových schránek.

Bojím se – možná za pár let nepotkám jedinou dopisní schránku. Zdražily známky na dopisy a pohlednice – v době mailů a esemesek – posílají se ještě?

Málokdo ví, že pohlednice byly Janáčkovým koníčkem. Psal: „Pozdravuji Tě z cesty slezské po písničkách!“ Nebo: „Milá Zdeňko, můj nejlepší výlet! Sám a sám – nebi nejblíže! – Chci zde nocovat…“

Znáte tance Starodávný, Kožuch, Pilky? Janáček pomýšlel ale i na balet. „Zobrazen má býti netknutý západní kulturou náš slovanský život v našich horách.“ Zobrazeno má být „vtírání se té západní inteligence do toho života (karikatura), (vlaštovky fis). Osoby: Katuška, Tomeš, Turista pejsek. Dějiště: Pod Radhoštěm“. Ještě v Čechách neexistovala žádná Jessika, John, štěkající Travelík… ještě se nic neodehrávalo na Bali. Ani nikdo neutíkal na Zanzibar.

Převládalo slunečno, i když v Praze se zatáhlo pro Její Pastorkyni, i když „nebylo potřeby, kdo by se namáhal“, i když Petr Bezruč (koupí si lístek za 20 Kč) uslyší sbor Maryčka Magdonova v září 1948 teprve podruhé. Na koncert aby ho tahal heverem: „Staříčku, vy jste umíněný a paličatý až hrůza. Nač jsme na tom světě? Vy jste tady zavrtaný jako jezevec. Kartku máte, ale vy budete sedět doma!“ Básník k frýdlantské sokolovně přijel pozdě, sbor Moravských učitelů se už vyhříval na sluníčku. Ale sbor ještě jednou zopakovali. Rádi se namáhali. Poprvé slyšel Bezruč Maryčku v Brně: „Stal jsem tehdy na galerii vedle Janačka. On mě něznal, ale ja ho ano. To vitě, my pošťaci zname každého.“ Zdá se, že oba umělci se moc nemuseli, zdá se, že jeden pro druhého nebyl ten správný šálek čaje. Bezruč napsal: „Musice nerozumim, nemaje hudebního sluchu. Pamatuji se, jak mne zteklý kantor u Minoritů – když jsem naprosto nedovedl rozluštiti hieroglyfy not nebo zakrákorati podle huslí – se otázal po uděleném pohlavku. Jak se nazýváš křestním jménem? Vladimír! Ty se máš jmenovat Anton, denn bei Dir ist alles ein Ton.“

Bezruč na Hukvaldy nezavítal nikdy – a přece Janáček tvrdil: „Naše jména nemůžete od sebe trhat!“ A na „Ukvaldy“ došel i pozdrav poslaný z Hukvald: „Z Ukvalska, jež květy pestro, přijměte naš pozdrav, Maestro! Vašek.“ Někdy místo podpisu Bezruč na pohlednici namaloval ještěra…

Na Hukvaldy se Janáček utíkal (v Brně se cítil jako „straka sedící jen ve svém hnízdě“). Prchal z úzkoprsého Brna mezi své, zpět ke svým kořenům, do „Kroužku pod akáty“. Komponoval na lavičce pod jabloní, denně chodil do lesa, po svém chodníčku. Nikdy ho neopustila „černá stuha dlouhé nemoci dcery Olgy a klučiny Vladimíra“, stuha, kterou „vázal Její pastorkyni…“ a nejen ji. Zařídil si domek „k odpočinku“ – kupoval drahé koberce, obrazy, vykládaný psací stůl. Harmonium. Hosty neměl rád. Kamila Stösslová byla výjimkou, osudová návštěva v červenci 1928. Koho by nedojal poslední útržek, který se našel v kapse jeho šatů. Skica ke článku Vidina umělcova: „Můj tón je jako mlha. Na klávesách by vystydla… Smráká se. Třeba se přiznat: ruce na rozcestí…“

Leoš Janáček zemřel 9. srpna 1928. Odpoledne. Byl pátek.