VĚRA BERANOVÁ

Jistě, že s každou novou generací se mění názor na to, jakým způsobem prožít ten svůj vyměřený čas. To je samozřejmě ten lepší případ, jsou však i tací, které ani nenapadne zamýšlet se nad něčím tak „nepodstatným“ a tak jsou vlečeni názory jiných, jež dnes tak hojně prezentují všechna možná média.

Proměny životního stylu si většinou tradičně uvědomuje nejstarší generace. A tak každé nastupující mládí slyší v různých obměnách: „ To za našich mladých let nebylo.“ „Rohlík stál…“ Ti seriosnější z obou táborů se pak ptají: je to horší, nebo lepší? Kdybychom tedy opravdu hledali odpověď, měli bychom si především volit kritéria, podle kterých budeme posuzovat, co bylo a co je. Jestli to bude počet aut v rodině, pak jistě naše současnost vyhrává, jestli to však budou otázky týkající se morálky, vztahů mezi lidmi, fungování společnosti ve všech patrech… pak?

Ze všech možných kritérií si vyberme jedno, které patří k těm stěžejním. Nazveme jej poznávání světa. Myšleno především v jeho vnějškové podobě, in natura. Protože svět můžeme také poznávat ve svém pokoji, aniž bychom vytáhli paty z domova.

A tak se dostáváme k jednomu ze stěžejních fenoménů naší doby, k turismu. Ne že by cestování neexistovalo již dávno, ale jeho dnešní podoba nabývá doslova obludných rozměrů. Jistě že každý má právo a vlastně povinnost jít za plot svého domova, chce srovnávat co doma a co za tím plotem. Ale je to dnes opravdu tak? Konkrétně do Prahy se jezdilo proto, aby „venkovan“ poznal památky, které znal z obrázků, aby si dal buřta a jedinečné flekovské, večer pak navštívil Zlatou kapličku s Prodanou nevěstou. Domů se vracel s pocitem jistého srovnání: Praha je krásná, ale doma je doma. To prosím mluvíme o turismu domácím. Turismus zahraniční, který se u nás masivně rozvinul zvlášť od počátku 90. let, souvisel především s uvolněním politické atmosféry. Nás v těchto souvislostech nebudou zajímat naše cesty ven, ale spíše doslova nájezdy celého světa k nám. Jak tedy vypadá turismus současný? Jde o poučení a srovnání a obohacení? Především je to byznys, často až nejhrubšího zrna.

Současný turismus je však problém mnohem složitější. Souvisí například s problémem veřejného a soukromého prostoru, s vnímáním domova, s celkovým fungováním měst a míst.

Právě těmito problémy se v posledním období zabývala mezinárodní konference probíhající v pražském Foru Karlín, nazvaná reSite, která upozornila na tyto problémy především z hlediska urbanismu. Účastníci konference například upozorňovali na problém zahušťování měst, vysidlování center tradičními obyvateli, dočasné pronajímání bytů a podobně.

Právě s těmito problémy je spojen projekt Kateřiny Šedé, který vzbuzuje, díky médiím, velkou pozornost. Reaguje na někde totální vylidňování především historických center měst, přesun obyvatelstva do jejich okrajových částí. To vše vede k tomu, že město se stává prázdnou kulisou bez normálního života. K demonstraci tohoto stavu si autorka vybrala Benátky a v našich poměrech Český Krumlov. Tento její projekt bude představen v rámci 16. Mezinárodního bienále architektury v Benátkách v Česko-Slovenském pavilonu.

Již v současnosti se jeho praktická část realizuje v Českém Krumlově. Spočívá v tom, že se do prázdných domů a bytů stěhují dočasní obyvatelé, kteří pro turisty procházející krumlovskými uličkami hrají obyvatele. Sedí na zápraží, děti si hrají, besedují. To samo o sobě je dost absurdní. Tito pseudoobyvatelé dostávají jistou úplatu za svůj herecký výkon. Podle rozhlasových rozhovorů mnozí nejsou nadšeni, vždyť jsou vmanévrování do životního stylu, který jim není vlastní. Jistě by mělo své opodstatnění nastěhovat zpátky obyvatele, kteří byli někdy doslova nesnesitelným turistickým ruchem vyhnání a ten turismus pak regulovat.

Tato cesta potěmkinovských vesnic se mi zdá poněkud nešťastná, až naprosto absurdní. Ale vždyť nemusíme jezdit do Benátek či Českého Krumlova, stačí se projít či vlastně protlačit pražskou Malou Stranou. Nestranný pozorovatel se musí ptát: co z toho ty davy vlastně mají? 90 procent se jich neustále fotí, především jako selfi. Vlastně ani nemají možnost si mezi sebou sdělovat své poznatky, jsou asi rádi, když se jeden druhému neztratí, ale vždyť mají telefony, tablety a další vymoženosti.

Kdysi jsme se posmívali japonským turistům, že nevědí, kde jsou, protože pořád fotili, nechápali jsme film, který parodoval cestovatele, kteří podle toho, jaký byl den, věděli, jestli jsou v Londýně či Paříži.

A tak se jenom ptám, jak dlouho tento turistický boom bude trvat? Jak dlouho to bude móda, jak dlouho to domácí obyvatelstvo bude akceptovat?