MILAN BLAHYNKA
… zašeptal Bůh / když po čase / navštívil Ráj / který pronajal / bezplatně lidem“ praví Alois Marhoul, Kuchař básníkem, básník kuchařem, řečeno názvem jeho předešlé knížky, ve své zatím poslední sbírce ADRESA DOČASNÉHO POBYTU (vydala Agentura Krigl, Praha 2017, doslov Fr. Všetičky). Než mých pár řádek o ní vyjde, bude možná na trhu další zatím poslední básníkova knížka. Příčiny, proč se psaní recenze odkládává ze dne na den, z měsíce na měsíc, bývají všeliké, v tomto případě byla hlavní a vlastně jediná: ještě se nerozloučit s verši trpkého poznání, zázračného a všepřemáhajícího černého humoru a objevování velice nesnadného modu vivendi, umění, jak přece jen nikoli zoufale žít na zemi přemnožených krys na užuž se potápějícím Titaniku.
Marhoul je kouzelník, který žongluje dnešními slogany („Nikdo není dokonalý“) a variacemi na ně („I krysy mají své dny“), svody šmejdů („Mám pro vás skvělou nabídku“), reklamními klamy („S vaší důvěrou dokážeme zázraky“), sezónními moudry („Nad lidským světem se smráká“), provozními nápisy z autobusů a tramvají („Vystupujte pouze zlatými dveřmi!!!“) i z westernů („Wanted“) a taky fanfarónským chvástáním („Před vámi si na zadek nesednu“, „Nejsem včerejší“), zlatými slovíčky doby („Nic už není takové“) i lapidárními odpověďmi na ně („No Potěšpánbů“), úzkostnými výkřiky („Jdou po nás“), obyčejnými příslovími („Mnoho psů zajícova smrt“) i umnými travestiemi („Modlitba k člověku“) atd., – a vše, čím je dnešní svět polepený k nepoznání, energicky demaskuje: „Před vámi si na zadek nesednu / opakoval / tišším hlasem // když už - - / ležím.“ Slova médii zpopularizovaného moudra „Nikdo není dokonalý“ vkládá Marhoul do hlavy Boha, který poznal, „čeho všeho je schopen / homo sapiens / člověk rozumný“, a pomyslí si, že „příště / příště“ radši „skončí u láčkovců“. V další básni, když Bůh vidí, co lidé udělali z Ráje („Nad stromem poznání / visel transparent: / Zavolej nám do klubu / a poznáš / co je zakázané ovoce“), umíní si seslat dvojnásobnou potopu na svět, ve kterém u každého keře sedí usměvavý čert a nabízí důchodové připojištění: „Tentokrát to nařídím na osmdesát dní / povzdychl si Bůh / pomalu odcházel // a v Ráji / začalo pršet.“ A co ďábel, „když zjistil jaké poměry // vládnou na planetě Zemi nyní“? „Lidstvo se posunulo dopředu / víc než jsem čekal / Na tohle teda nemám.“ Podle Marhoula napověděl „sám ďábel“ Bohu, jak zničit právě stvořený vesmír: „Stvoř člověka.“ Marhoulův Jidáš si vlastně právem stěžuje: kdyby Ježíše nezradil a nebyl ukřižován, sotva by byl prohlášen za Syna Božího: „Nevděk světu vládne!“
První část I zlatá krysa je jenom krysa zabírá dvě třetiny knihy. Druhá, titulní, Adresa dočasného pobytu, mohla by se jmenovat Možná, neboť, jak v básni Žádný člověk není ostrov sám pro sebe sní opuštěná paní Nováková: „možná přistanou mimozemšťané / Bůh konečně převezme vládu / nad tímto bláznivým světem / nebo / nebo alespoň // někdo zazvoní - -“; a v básni přímo nazvané Možná „možná přijde kouzelník / … / Otevřou se nebesa / … / Vykoukne Bůh / A řekne: / ‚Možná jsem si hrál / a padla šestka / Možná to půjde i dál.‘“ Možná to půjde dál díky bláznům, jako je v básni Straší mu ve věži odvážlivec, který se prodere neprostupným trním a zrezivělými dveřmi, „za nimiž / u prázdné misky / třáslo se štěně“ a nalije mu vodu. Podle Kruté pravdy o lidech z roku 2217 už nejen možná, ale jistě lidé na rozdíl od dinosaurů přece jen nevyhynou: „Už jsou zase tady! // Potvory nezničitelný.“
A Marhoul neskývá, že skutečně jsme potvory; i milujíce (Poděkování?) jen těžko odoláváme pokušení (Nehoráznost!, Rozbolela tě hlava) a někdy neodoláme (Není peklo jako peklo) a „v pekelné pánvi / smaží[me] správnou část / Beránka Božího,“ a to „až do změknutí světa“(Příprava šťavnatého stejku). Přesto, přestože básníka vzrušuje a vábí Smrt („kvůli té se dennodenně ničím“, „Taková miss světa je proti ní prd!“ až tak, že Marhoul výjimečně sáhne po vulgarismu) a čeká „na tu holku“, básník a s ním snad také každý čtenář žije rád. „Znáte snad něco lepšího?, ptá se básník pod názvem Proč se narodit, když se rodíme s obrovským pláčem, několik desetiletí nevíme, kam dřív skočit „a na konci / vás všecko bolí“. Naštěstí stále „kolem lásky se náš svět točí“ (Malému princi a nám ostatním), stačí vzkázat „andělům / a těm kteří řídí naše kroky“: „Teď prosím trochu pr / Myslete na nás co máme roky / Vždyť nemusíme být stále hr.“
Už podle až záplavně citovaných veršů si doufám čtenář recenze řekne, že ta knížka „je teda nářez“ – a sáhne po ní. Ctitel básnického umění ocení jak občanskou odpovědnost a odvahu, tak objevnou metaforiku, vysokou jazykovou kulturu včetně těžby z bohatství jadrné hovorové češtiny i ubohé řeči reklamy, a pozoruhodnou rýmovou invenci.