STANISLAVA KUČEROVÁ

Slovo svoboda patří v naší kultuře k těm, která vyslovujeme s úctou. Je to slovo symbol, slovo ideál, slovo heslo, slovo program. Ztělesňuje patos tisíciletého boje člověka proti násilí a útlaku všeho druhu. Být svoboden, to znamená nebýt otrokem, nebýt nevolníkem, nebýt poddaným, nebýt slouhou.

Za protektorátu jsem si jako žačka národní školy tajně četla divadelní hru, kterou jsem našla v úkrytu na dně tatínkovy knihovny. Jmenovala se Princezna Svoboda. Divadelní postavy tam předváděly, jak byla princezna osvobozena z pout, úkladů a násilí velkých i malých

držitelů utlačitelské moci staré černožluté monarchie. Byla to vlastně pohádka o vzniku naší První republiky. Prožívala jsem silně ideály té hry i pocit štěstí, že svobody vlasti a národa bylo dosaženo. Bohužel, nakrátko. Vždyť už tu byl Mnichov a protektorát a my jsme svobodu a samostatnost opět ztratili.

Z nacistické nadvlády, která ohrožovala samu existenci našeho národa, jsme se vymanili r. 1945. Ale euforie z osvobození netrvala dlouho. Během prvních let budování socialismu jsme se nečekaně octli v režimu silně omezujícím lidská práva a svobody. Bylo tehdy nemožné zveřejňovat své přesvědčení, pokud se neshodovalo s hlásanou propagandou. Autoritativní režim řídil stát, společnost i jedince psanými i nepsanými příkazy a zákazy, všechno se dálo z vůle „strany a vlády“.

S antidemokratickým režimem skoncoval 17. listopad 1989. Od té doby se honosíme údajnou svobodou. Co máme na mysli, když o ní dnes mluvíme?

Nejdříve letmý pohled do dějin naší civilizace: Římské legie přinášely na svých kopích barbarům vyšší a kulturnější způsob života. Křižáci na svých výpravách šířili svými meči mezi pohany křesťanství. Novodobí podnikatelé poučili svými děly divochy o tom, co je pokrok. Dnešní dobrodinci lidstva šíří světem za pomoci nejrozvinutější vojenské techniky demokracii a lidská práva.

Program naší transformace po r. 1989 je zaklíněn do nepřehledných procesů, které probíhaly nejen v Evropě, ale na celém světě. Nebylo to dílo k osvobození národa a v jeho zájmu. Bylo to dílo světové oligarchie a v zájmu jejího globalizačního projektu.

Evropský boj za svobodu má své dějiny. Zůstaneme-li v nové době, pak najdeme mnoho nelehkých cest od útlaku k nezávislosti, k právu lidské osobnosti na rozvoj niterného bohatství, na lidskou důstojnost a právo národů na sebeurčení.

Od převratu 1989 nepřestáváme žasnout nad upadajícím obrazem soudobé politiky. Veřejný prostor ovládla propagace neoliberálních hesel. Na prvním místě jde o ochranu soukromých zištných zájmů. Zdůrazňuje se svoboda, ale zamlčuje se její nezanedbatelný protějšek – odpovědnost. Zamlčuje se nutnost jedince podřídit se nadosobním hodnotám, ohledům na druhé, společenskému řádu. Politika se proměňuje v soubor všech možných neřestí, bez záblesku občanských ctností. Index prolhanosti a pokrytectví stejně jako hrubosti a brutality roste. Komerční důvody omluví jakýkoli pokles morálky, kulturních nároků a vkusu. Rozhoduje jediný zřetel: Co to vynese.

Je na čase, aby se lid chopil své historické role. Aby se přičinil o nápravu a katarzi. Aby kromě svobody bojoval i za ostatní lidská práva. Za právo na život, na bezpečí, na přirozenou důstojnost, spravedlnost a mír, na život bez strachu a nouze.