PAVEL ŠMIDRKAL

„Klid,“ napomenul předseda spolustolovníky a zacinkal lžičkou o hrnek. „Koněva už máme z krku. Nebude se nad nás povyšovat.“

„Dyť jsme v klidu,“ namítl místopředseda a loknul si nelahodné kávy, co nabízel erár. Nikdy nepotěšila na jazyku jako pravá arabika, ale byla zadarmo a mohla se usrkávat v libovolném množství. „Je to břečka. Bijec nacistů ostrouhá.“

„No právě, text prý potlačuje význam Koněva za války a zveličuje jeho poválečnou horlivost…“ Hlas, který nadhozenou úvahou zvedl lehký průvan u stolu, byl přetnut v půli věty. Dodatková cedule na pomník se odkývala, výroba nebyla laciná. Zbývá jediné – přivrtat nový nápis na desku.

„To už jsme snad vyřešili! Ředitel ústavu nám to schválil a ten musí vědět, jak to bylo, když studoval Gottwaldovu akademii!“

„Kýžek?“

„Ano, ten.“

„A válečný odbor ministerstva?“

„Nevím. A je to rozhodnutí předsednictva. Je to kolektivní vůle.“

„Klid,“ vyzval znovu předseda své kolegy, přičemž ho dostihla sžíravá touha po jitrnici. Rád by tohle téma už odkulil, začala ho honit mlsná. Napadlo ho, jestli ještě stihne řeznictví na Dejvické ulici, kde si dávají dostaveníčko chutné zabíjačky. Za oknem rozlévalo nebe žár po kýblech, ale uvnitř zasedačky vzrušení pominulo. Po dlouhých tahanicích se podařilo Koněva uzemnit, ale dalo to fušku. Brali se za něj váleční veteráni. Brzy utichnou, už jich zbývá jenom hrstka, nebudou škodit, jejich hlas slábne.

„A teď si vezmeme na paškál jiné pomníky,“ utrousil mrzutý úředník, na kterého zbyla poslední noha párku a ta ještě ohavně pukla po celé délce. Sekretářka nespočítala dobře jedlíky a uzeninám zatopila v hrnci tak divoce, že se varem potrhaly.

„Připravte seznam dalších soch,“ poručil předseda. „Prozkoumáme jejich životopisy.“

 

Tramvaj se hrnula třídou Jugoslávských partyzánů, slunce žhavilo její plechovou slupku a klimatizace uvnitř vozu vydechovala ze všech chudých sil. Matka držela synka na klíně a obávala se chvíle, kdy vystoupí ven a oblíznou ji znovu sluneční plameny, které vzbudí nové čůrky potu. Kůže na zádech začínala svědit.

„Nevrť se,“ napomenula rozjívené dítě. Souprava míjela pomník Koněva. Stál v zajetí lešení, které mu nadělovalo stín. Ve vojenském plášti by se jinak tou výhní upekl.

„Já chci vidět vojáka,“ zaškemral chlapec.

„Spravují ho,“ řekla maminka.

„Co dělají?“

„Leští mu holínky.“

Zaskřípěly brzdy, pasažéři málem popadali, jednomu bělovlasému pánovi uteklo z přeplněné tašky jablko. Před tramvají se mihla ženská na bicyklu, musela mít úpal, když si to hasila tak bezhlavě přes koleje. Mohla špatně skončit, kdyby řidič nelehnul na brzdu.

Děda, co nedohnal zakutálené jablko, si ulevil: „Kudy to jezdí, ženská splašená?“ Pak se ohlédl smutně za Koněvem. „Nedají mu pokoj. Nakydají na něj.“

„Nic jiného si nezaslouží, za to jak vraždil v Maďarku a u nás!“ ozval se urostlý sportovec, který u dveří číhal na výstup. Podobal se Alanu Delonovi na snímku z roku 1969, ale nemohl být uhnětený dřív než kolem roku 1989 a tahle generace buď zná všechno, anebo vůbec nic.

„Nechte si svoje rozumy,“ ohnal se po něm starý pán a mladík jen zavrčel. „A vy svůj komunismus, dědku!“

„Podívej,“ odkláněla maminka hošíkovu pozornost.“ První mráčky na nebíčku. Snad zaprší.“

 

Slunce a mraky na obloze, rok 1945, šlehance posledních výstřelů a skřípění lopat hloubících hroby, žalostné trosky lidí v pachu koncentračních táborů a spojenci rozehřátí slávou osvoboditelů. Běsněním nacistů rozdrásaná a přidušená země, miliony mrtvých po celé zeměkouli a Koněv na stupni vítězů, vyšplouchaný v šeříkové lázni, objímá se s bratry. Neslitovný vojevůdce, bezohledný dřevorubec v řadách Wehrmachtu, drtič Berlína. Připjal si další metály na vypnutou hruď a bilancoval, kolik toho učinil pro návrat míru do Evropy, jak se zasloužil o život zbavený strachu. Zašlápnul netvora a sedmdesát tři let po válce, dvacet osm let po sametové revoluci, došlo na něj.

„Už Koněva skřípli,“ vyjádřil se jablečný stařec směrem k mamince, když se společně vyloupli z tramvaje na konečné v Podbabě. „Pomník se změní bez svolení autora.“

„Prosím vás,“ odvětila mladá maminka. „Můj dědeček bojoval se Svobodou. Přišel o nohu. Rusy hájil do smrti, ale dokázal jim taky spílat za osmašedesátý.“

„Mami, já chci zmrzlinu!“

„Nedáš si radši jablíčko?,“ nabídl mu děda ovoce. „Je z našeho sadu.“ Slovo „našeho“ vyzpíval, pomazlil se s ním, vložil do něho celé své věkem ohmatané srdce.

„Pěkná úroda,“ poznamenala žena.

„Pravé letňáky. Vyberte si.“

„Nejsou to jablka sváru?“ zvedla žena tmavé obočí. „Možná jsou,“ pravil důchodce a vrásky v jeho tváři připomněly brázdy na poli. „Ale na chuti jim to neubere.“