SLAVOMÍR RAVIK

Myšlenky jsou prostředkem, který rozvíjí civilizaci. Jsou roznětkou revolucí. V myšlence

může být více dynamitu než v mnohých bombách.

duchovní Vincent Bishop

 

Na světě není nic mocnějšího, než myšlenka, která přišla včas.

Victor Hugo

 

Je věru podivuhodné, že se v jednom, tedy v našem posledním století, vynořilo tolik objevů, o nichž se lidem posledních tří tisíciletí mohlo jen snít. Přesto je paradoxem, že se na nové otázky snažíme odpovídat recepturami dávných věků, a že se tedy naše běžné myšlení ubírá po starých kolejích. Na čerstvé problémy nejsme s to odpovídat na přiměřené úrovni.

Než se dostaneme k dalším úvahám o stylu našeho uvažování, bude užitečné si připomenout vnímání Emanuela Rádla, který před stoletím ve svých Dějinách filozofie ilustroval polohu našeho myšlení na postavě Ježíšově. Povšiml si, že si naše doba zvykla hromadit fakta, jako by jen napichovala motýly na špendlíky. Dovedeme náramně třídit a popisovat takzvané objektivní údaje: pod stejným zorným úhlem se vyrovnáváme s nejžhavějšími problémy dnešních dnů, s depresemi současného člověka. Tak také posuzujeme roli člověka v dějinách a nejsme s to ani pochopit výsledky vědeckého bádání a jejich dopadu. Zůstáváme u mdlého využívání dostupných dat a u kapesní či stolní komunikační techniky.

Emanuel Rádl tedy obnažil naše duchovní mezery na Ježíši. To ještě netušil, že se politikové na počátku třetího tisíciletí budou vzdávat křížů ve školách, že se budou obávat slavit velikonoce či vánoční svátky, a že do ústavy Evropské unie dokonce křesťanství nevložili mezi základy naší civilizace. Hnidopichové se ovšem ptají, zda Ježíš vůbec žil, k jaké patřil sektě, jak se oblékal, z jakých sociální poměrů pocházel a zda jeho matka zůstala pannou či nikoliv. Odborníci shledávají, že musel být slabší fyzické kondice, když zemřel na kříži po třech hodinách, zatímco jiní odsouzenci se na této konstrukci trápili i několik dní.

A proběhlo opravdu sčítání lidu, jak se píše v novozákonních textech, a narodil se vskutku v Betlémě? Objevuje se Pilát Pontský v seznamu římských úředníků? Nakonec našli archeologové Pilátův náhrobek, pasáci objevili novozákonní svitky a postupně byly vyřešeny mnohé všetečné otázky. Inu jsme i nadále zvídaví, pokud se obecný lid o tyto problémy vůbec zajímá. V podstatě se však člověk přestal ptát na základní pravdy. Tedy nezajímá se o témata biblických otázek, na roli lidstva v pozemském putování. Autoritou dneška by se mohl stát Francis Bacon, který k otázce „co mám dělat“, dodal „abych byl pánem na tomto světě“.

Tedy dva názory, dva postoje k jedinečné a neopakovatelné roli jednoho každého z nás. Čím víc jsme se vzdalovali pátrání po našem údělu, tím méně jsme se zaměstnávali smyslem svého bytování na jedinečné pouti. Z Ježíše se tak stala časem jen vybledlá historická kuriozita. Budeme-li pátrat po genezi našich dnešních myšlenkových pochodů, shledáme, že nás formovala staletí dávno minulá.

Snad se všechno počalo okamžikem, kdy renesanční člověk pocítil únavu z dlouhého čekání na spásu, na poslední soud a na věčný život. Chtěl se spasit sám, vyřešit problém hmotné bídy z dostupného materiálu a na tomto světě; rozhodl se prostě přenést řešení svých problémů na pevnou zemi. Svět se v té době stal také daleko zajímavějším než kdy předtím. Na obzoru začalo svítat nové technice, první koráby se vydávaly na objevitelské cesty k zámořským končinám. Lodě sice přivážely ukořistěné zlato, ale mořeplavci na svých dobyvatelských výpravách a při podmaňování cizích světů ztratili širší perspektivu. Začali měřit dostupný svět měřítkem vlastního života a širší časové horizonty počaly blednout ve stínu okamžiku, momentálního činu a bezprostředního úspěchu.

Ruku v ruce s tímto založením došlo k prvním převratným objevům vědy. Koperník posunul zeměkouli ze středu vesmíru na oběžnou dráhu kolem Slunce a otec novodobé fyziky a přírodovědy Galileo Galilei učinil přírodu středem svého zájmu. Vzniká klasická mechanika, Isaac Newton objevuje gravitační zákon, rodí se kyvadlo a s ním i nejdokonalejší přístroj své doby – hodiny v našem smyslu slova. Francouzský filozof René Descartes připodobňuje k tomuto veledílu celý vesmír – celý svět se v jeho očích proměnil v hodinový mechanismus, který Bůh kdysi natáhl – a nyní již tyto stroje jenom běží podle daných zákonů mechaniky. Zatímco Descartes ještě pamatoval na toto první cvrnknutí, které uvedlo do chodu čas a pohyb tehdy známého vesmíru, jeho následovníci zapomínali na ono první natažení a tak svět už zůstal jen obdivuhodnou mechanikou.

Na celé čáře vítězí i matematika a německý filozof Immanuel Kant se domnívá, že ve vědě je jen tolik vědeckosti, kolik je v ní matematiky. Všechny objevy té doby měly nepochybný význam pro pokrok lidského ducha, třebaže kdosi napsal, že nositelé fyzikálních převratů byli „chladní jako bolševici a nepoetičtí jako logaritmické tabulky“.

Jedné osudové chyby se ovšem tito muži přece jenom dopustili. Člověk má totiž vždycky tendenci zjednodušovat svůj pohled na svět, což nám jako jejich dědicům vskutku zůstalo. Tak Descartes porovnával člověka s nataženým strojem a ve zvířatech viděl nejspíše obdobu chodících automatů. Tvůrci klasické mechaniky studovali zejména zákony, podle nichž se pohybují kulečníkové koule po zeleném sukně – a na tyto prosté posuvy v čase a prostoru se pokusili zredukovat i živou přírodu. Byl to čas lineárních systémů, které jsou uspořádané a dají se popsat lineárními rovnicemi, které nabízejí jednoduchá řešení. O pár století později, tedy v čase, který prožíváme, se objevily systémy nelineární, teorie chaosu či katastrof, k nimž se později vrátíme. Naši řadoví občané se těmito objevy tuze nezabývají, i když si následků – často se slzami – užívají dosyta.

Vraťme se však do světa lineárních rovnic. Tehdy se stal jediným objektem pozornosti spočitatelný svět, trojrozměrný prostor a hmota v pohybu – co se do zorného pole tohoto prizmatu nevešlo, bylo druhořadé, subjektivní a tedy – svým způsobem – ani neexistovalo. Tehdejší velikáni nemohli ovšem ani tušit, že tento pohled na svět, na život a věci kolem nás, je svým způsobem atentátem na živou skutečnost a na smysl naší existence vůbec.

Lze ovšem dění kolem nás sledovat bez vztahu k okolnímu světu? Konečně podívejme se, jak si – ve svých limitovaných možnostech – zjednodušili pohled na svět vůkol naši přírodovědečtí velikáni. Tak Galileo pravil doslova: „Věřím, že filozofie jest kniha přírody, kniha pořád otevřená před námi… písmeny této knihy jsou trojúhelníky, čtverce, kruhy, kužele, pyramidy a jiné obrazce matematické.“ Heslem se stalo tvrzení: měřit, co měřit lze a učinit měrným i to, co bezprostředně měřit nelze. Anglický filozof David Hume šel ještě dál: „Vezmeme-li do ruky nějakou knihu, například o teologii nebo o školské metafyzice, zeptejme se: je v ní abstraktní úvaha o kvantitách nebo číslech? Není. Je v ní nějaká experimentální úvaha o faktech a existenci? Není. Hoď ji tedy do ohně; neboť není v ní jistě nic jiného, než sofistika a iluze.“ Tedy bychom mohli rovnou spálit všechny spisy všech věků – a nedivme se, že dědictví Pythagorovy věty se zapsalo do lidského podvědomí hlouběji než například ideje Platónovy či Aristotelovy.

Iluze převést celý svět na jednoho jednoduchého společného jmenovatele klasické fyziky, najmě na mechaniku, dosáhla vrcholu v devatenáctém století. Badatel Hermann Helmholtz, zvaný Říšským kancléřem vědy, se vyjádřil lapidárně: shledal totiž, že problémem fyzikální vědy je převést přírodní jevy na nezměnitelné přitažlivé a odpudivé síly, jejichž intenzita závisí jenom na vzdálenosti. Doslova uvedl, že úloha vědy „skončí, jakmile všechny přírodní jevy budou převedeny na jednoduché síly a bude dokázáno, že je to jediný možný převod, jehož jsou tyto jevy schopny“. Pozoruhodný je ovšem dodatek, že o pár let později vystoupil Albert Einstein s teorií relativity, což byl počátek nových objevů, které nečekaně převrátily naše myšlení.

Ve světle těchto fakt je úžasná připomínka na století francouzské revoluce, když jinak významný chemik Lavoisier srovnával pokusně dýchání morčete s plápolající lampičkou. Při spalování i při dechu užívalo zvířátko, stejně jako lampa, kyslík, a obojí uvolňovalo do ovzduší kysličník uhlíku. Z čistě chemického uvažování jde o stejné procesy, ale současně o optický klam. Podle tohoto pozorování bychom mohli i člověka porovnávat s obyčejnými kamny. Jindy bychom mohli v těle vidět prazvláštní chemickou továrnu, v níž se stále rozpadají a utvářejí složité organické molekuly. Dokonce bychom mohli potvrdit Lavoisierovo tvrzení analýzami a rovnicemi.

Záleží ovšem na tom, jaké otázky budeme řešit. Budeme-li v člověku jako lidské bytosti vidět obyčejná kamna, dostaneme přirozeně kladnou odpověď. Stejně bychom v něm mohli vidět chodící automat nebo dokonce jen stroj, jak usoudil la Mettrie, anebo skříňku na nástroje, jak soudil slavný lékař sedmnáctého století, slovutný profesor anatomie Georgie Baglivi. Zuby mu připomínaly nůžky, žaludek sklenici, žlázy se v jeho očích staly síty, cévy trubičkami a srdce čerpadlem. Inu chceme-li takto vidět člověka, musíme odhlédnout od všeho, co v lidském stvoření měřit nelze, co nemůžeme posoudit pohledem na misky vah.

Byl to tedy, a do jisté míry je dodnes, odkaz klasické mechaniky. Můžeme tedy měřit proudy působící v lidském mozku a odhlédnout od všeho, čím mozek může být. Dokonce můžeme provádět experimenty se psy nebo s pokusnými morčaty. Podobností tu najdeme víc než dost – ale trápená zvířátka nás sotva mohou přesvědčit, že velká díla lidského ducha vznikala a rodí se na humusu nejelementárnějších pochodů. O svědomí, o duchovním založení člověka se ovšem jako o nevažitelných pojmech nedozvíme nic. I nejskvělejší občané planety, skuteční duchové našeho času, nám o svých zážitcích a založení nebudou vyprávět – protože nemohou, neb nenajdou patřičnou slovní výbavu, anebo si svá tajemství ponechají, nebo o sobě jako o nositeli inspirace ani nevědí.

Jestliže jsme do této chvíle vzpomínali na nedokonalou minulost vědy a myšlení, tedy asi jen proto, že jsme tyto náhledy v běžném životě podědili jako dávný odkaz. Dávné náhledy našich předků, nezájem o duchovní proporce světa, i o konstrukci zázraků, obsažených v počítačové technice, či v televizních bednách, jimiž média ovlivňují naše myšlení, jsou dokladem toho, že jsme nedokázali dávné dědictví setřást ze svých myslí.

Přitom nezapomínáme na přehnaný optimismus přírodovědců před začátkem minulého století. Zejména fyzika se pokládala do poslední chvíle za uzavřený, hotový systém, který nepotřebuje již zvláštní korekci. Matematikové ještě na počátku minulého věku dál dokazovali, že telegrafní spojení mezi Amerikou a Evropou je nemožné, létání s přístroji těžšími než vzduch bylo do poslední chvíle pokládáno za nesplnitelnou vizi. Elektřina neměla být nikdy praktickou a použitelnou formou síly, přenášení hlasu drátem bylo provázeno adjektivem „slabomyslné“. Atomová energie neměla být nikdy uvolněna, elektrické světlo nemělo šanci nahradit plynové lampy, člověk neměl nikdy přežít stav beztíže a o kosmických letech se psalo jen v dílech Julese Verna a některých dalších snílků.

Francouzská Akademie věd nepřijímala práce na tři témata: kvadratura kruhu, řiditelné balony a tunel pod Lamanšským průlivem. Přitom většina zmíněných a suverénních rozhodnutí byla podložena řadou matematických rovnic, složitými a přesvědčivými propočty. Tedy bychom si měli odvodit jedno poučení – že mezi myšlenkovou správností a pravdou existuje přece jenom rozdíl, který bychom neměli ani v běžném životě opomenout.

Z toho, co tu bylo uvedeno, si dovedeme představit význam převratu, který se odehrál v minulém století: Einsteinova teorie relativity, objev radia a rentgenových paprsků, kvantová teorie, objev jaderné struktury, zásadní průlomy v genetice, objev genetického kódu, odvaha lékařů, kteří pokládali do té doby srdce za nedotknutelný orgán, nástup elektroniky, která otevřela dveře pro čtvrtou průmyslovou revoluci… po dávné konstrukci parního stroje a zavádění elektřiny a prvních počítačů nastal věk robotizace. Nastal čas kosmických letů, vysílání sond do sluneční soustavy i do hlubin vesmíru. Nicméně věda sama se oprostila od dávné nadutosti a sebejistoty badatelů, kteří kdysi, ve věku mechaniky, zakládali náš triumfální dnešek. Když se jeden z badatelů Sean Carrol zabýval Velkým třeskem, počátku našeho vesmírného dějství, přiznal, že „je to něco, co nezapadá do naší logiky vnímatelného světa“. A dodal, že „musíme lidem dát vědět, že ve skutečnosti sami nemáme tušení, o čem mluvíme. Naše informace nejsou úplné“.

Samo sebou se změnil i náš život – zejména v menší části vyspělého světa. Alespoň v těchto končinách uspěl boj s tradiční bídou – i když společnost v tomto snažení obstála jen proto, že dovedla skvěle manipulovat světovými zásobami surovin, technikou, hotovými výrobky – a bohužel i člověkem. Klasická věda a také ekonomika, které se zrodily z principů spočitatelného světa, sice obstály, ale to jen proto, že přehlédly skutečnost, že člověk nemůže vždycky jen získávat. Každým vzestupem blahobytu se musí mnohého také vzdávat. Jednou vody, jindy čistého vzduchu, také svobody individuality a duchovního ladění obecného lidu.

I když končí éra tradičního průmyslu, nezapomeňme, že předchozí průmyslové revoluce spočívaly na jednoduchém principu – na rozdělení složitých pracovních operací na drobné úkony, takže i nekvalifikovaný člověk u pásu si mohl rychle osvojit rutinní pohyby a zapojit se „do řady“. Tedy dělník, kdysi zvyklý vytvářet celý výrobek sám, byl odsouzen ke galejím stereotypní, v podstatě bezduché práce. To byla jediná cesta k vysokým výkonům a k relativně levnému tovaru. Člověk galejník se v osudném rozhodování vzdal své individuality ve prospěch vlastního nasycení. Ekonomika směřovala k láci, k vysokému objemu, ale současně začaly hmotné zájmy překrývat a odsouvat hodnoty ducha. Technika začala diktovat takt mechaniky, svou vůli i tempo člověku. Lidé se stali abstrakty, která lze velmi snadno nahradit. Lidská bytost, která je s to, dejme tomu jako klavírista, ovládnout celou klávesnici svého duševního piana, se spokojila s tím, že vyťukávala několik málo tónů na všeobecně známou a hezky ohranou melodii. Přizpůsobivost nám ovšem zůstala i v měnícím se čase a prostředí – to je odkaz časů minulých i současných.

Přizpůsobení ovšem nekončí jen u výrobního soukolí. Lidé se přizpůsobili nárokům doby, také svým životem a rostoucími nároky. Tak se z někdejších nádeníků stali ochotní zaměstnanci, jimž zprvu nedocházelo, že jsou snadno zaměnitelní roboty. Jejich konzumní nároky jsou bez mezí, a tedy selhaly někdejší představy, že člověk se začne ve volném čase kultivovat. Nikoli – jenom školská výuka se začne svou úrovní snižovat, aby byla přístupná všem.

Což posléze skončí tím, že se někdejší obsluha mechaniky stala povolným a často poslušným soukolím kteréhokoli režimu na této planetě. Zprvu vkusem, naivním nadšením, posléze i potěšením u televizních bedniček. Lidé nenadaní duchem se sklonili před informacemi a obrázky, které nám nesdělují, samozřejmě, skutečně ověřené informace, ale ladí nás na předem projektované myšlení. Jak si často uvědomujeme, slouží zkreslené polopravdy nikoliv poučení, ale nauce, jak bychom měli sami myslet, uvažovat a posuzovat okolní svět. Tak se stalo, že potenciální hrobaři podnikatelské elity, se proměnili ve zvláštní rod, zvaný homo economicus.

Naneštěstí mají televizní aparát i nejubožejší chudáci ve svých slumech, v ubohých boudách, aby se dovídali o pozemském ráji zvaném Amerika nebo Evropa. Netuší, že jsme museli zaplatit svou dřinou a pílí vysoké školné, že se dlouhé generace dopracovaly patřičné zručnosti. I nedivme se, že zatoužili podílet se s námi na plodech posledního evropského tisíciletí. Zejména, když většinou postrádají vodu a základní potraviny, jimiž ve vyspělých zemích doslova plýtváme. Tím spíše, když se hromadného konzumování účastní často lidé, kteří ztratili respekt před hlubšími horizonty a smyslem lidského života.

Český filozof Rudolf Jičín tak případně vyhodnotil postavení a úroveň současné civilizace následující pasáží:

„Představme si takzvaně inteligentní tvory z vesmíru, kteří navštívili Zemi, aby se poučili o člověku. Samozřejmě se jich ihned ujímají intelektuálové. V jejich doprovodu navštíví cizinci několik koncertů. Na programu tentokrát kupodivu není Armstrong a Fitzgeraldová, ale Bach a Beethoven. Poté si cizinci prohlédnou galerie, prostudují krásnou literaturu, naučné a filozofické slovníky. Strnou v němém úžasu nad velikostí člověka.

Jak nádherný tvor je člověk, zaplesají cizinci. Jen jedno jim nejde na rozum: proč je historie těchto velkolepých tvorů plná nejbestiálnějšího krvavého řádění a nejodpornějších zločinů? Proč se z továren, nazývaný lidmi jatkami, ozývá ten nervy drásající řev zoufalství a bolesti?

Intelektuálové blekotají nebo krčí rameny.

Představme si, že cizí tvorové budou studovat člověka bez moudrého vedení intelektuálů, stejnou metodou, jíž zoologové běžně studují zvířata. Náhodně pochytají několik desítek lidských exemplářů a podrobí je různým testům. Nebudou studovat mýtus, který o člověku vytvořili intelektuálové, ale člověka statistického neboli průměrného.

Nechť provedou s náhodně vybranými lidmi běžné testy vědomostí a inteligence. O výsledcích nelze pochybovat – budou katastrofální. Kdyby s nimi byli seznámeni intelektuálové, propadli by se studem nad mentální úrovní svých lidských spolubratří. Inteligence a vědomosti nám ale o člověku mnoho neřeknou. Přeceňování těchto kvalit v moderní době je už samo o sobě důkazem úpadku člověka. Pro poznání a hodnocení člověka je důležitá především jeho morálka.“

No a v tomto ohledu jsme věru nepostoupili, a tudíž jsme podle citovaného filozofa ani žádného pokroku nedosáhli.

Povšimněme si v této souvislosti jednoho paradoxu: lidé si vytvořili mechanickou, racionální koncepci v touze, aby mohli nevysvětlitelný svět vtěsnat do přehledných schémat. Chtěli jistě poznat svět, aby ho mohli pochopit a ovládnout. Avšak co bylo výsledkem této zvídavosti? Byla to společnost s výkonnou ekonomikou, s mocenskými elitami, pavučinovou sítí totálně neprůhledných vztahů, se spletitými předivy řízení, které se vymykají lidské kontrole. Nejen to – stojí proti člověku jako nesmírná, nepochopitelná a iracionálně fungující obluda. Člověk sám si tak vytvářel, nic netuše, poměry, vůči nimž je téměř bezmocný. Vznikl svět nezvládnutelný v chodu a nepostižitelný ve výsledku.

A co víc – v křečovité honbě za bohatstvím a komfortem jsme pominuli svou odpovědnost za vývoj světa. Přestali jsme formulovat otázky o smyslu naší jedinečné služební pouti na této planetě. Škrtli jsme ze své mysli všechno, co nebylo převoditelné na náš elementární metr. Tudíž to, co se nám do tohoto schématu nevešlo, co bylo subjektivní, tudíž nevědecké, fantastické jsme ze života škrtli. Naše mimosmyslové vnímání, nepozorovatelné jevy, tedy i víra se ocitly mimo náš duchovní horizont. Samo sebou i včetně morálního řádu. Lidé se noří do takzvané „šedé zóny“, v níž i naprostý tupec přiznává, že řád světa, vyšší mocnost, existuje – ale nikdo si ji netroufá pojmenovat, Mnozí žijí tak, jako by Bůh byl, jiní jako by Boha nebylo. Ostatně autor těchto úvah svého času publikoval knihu o přírodních vědách a Bohu (Bůh žije), v níž se věnoval soudobému vědeckému poznání, včetně přírodovědců, kteří k víře dospěli vlastním výzkumem. Dílo je již zastaralé, protože za půl století pokročilo bádání tak výrazně, že by útlý svazek na popsání současného stavu vědy již ani nestačil.

Nicméně zapomněli jsme na vlastní osobní cíl – na odpovědnost člověka za vlastní osud a cíl našeho krátkého pozemského pobytu. Lidé ztratili měřítka, podle nichž by mohli hodnotit smysl, účel – měřitelné jsou pouze prostředky, jimiž směřujeme ke snadným a víceméně průhledným pozemským cílům. Jsme-li navíc materiálně chtiví, je nám nejspíše lhostejná čistota a slušnost těchto prostředků. De facto nám mohou posloužit jakékoli prostředky, jestliže si tento kalkul zdůvodníme. Konec konců racionálním se stane, podle pozemských měřítek, takové chování, které vede k nejúčelnějšímu využití prostředků, k dosažení největších výhod s minimem námahy.

Konec konců anglický filozof John Locke kdysi prohlásil, že pánem myšlenky je praktický účel – a v tomto smyslu mohl tedy člověk posoudit jen praktickou stránku věci, ne účel sám.

Autority světa a řadoví občané nemají ani potuchy o biblických textech. V páté knize Mojžíšově (Dt 17,16) se praví doslova: „Hospodin vám přece řekl: ‚Nikdy se už touto cestou nevracejte‘.“ Texty věštecky oslovovaly všechny časy, a jejich autoři netušili, že budou aktuální i na počátku třetího tisíciletí.

Logika a hlavně životní zkušenost, ba i psychiatrie shledávají, že je cosi shnilého v tomto světě, v němž se vytratila morální kritéria. Stal se bulvárem plným násilí. Je v něm dovoleno téměř všechno, není stupně a přání, jehož bychom si nemohli dopřát. Není ani žádosti, kterou bychom nemohli ukojit, plodu, který bychom nemohli urvat a účelu, který by neposvětil jakékoli prostředky.

Vývoj posledních staletí připravil člověku relativní blahobyt, ale ochudil nás o mnohé dimenze, bez nichž člověk na této zemi žít nemůže, respektive nemůže žít s pokojem v duši. Množství psychicky labilních jedinců končí tedy v psychiatrických léčebnách, žije – často mimo odbornou pomoc s pomocí nejrůznějších antidepresiv. Také propadá alkoholu a pestré škále narkotik.

Inu člověk, věčná proměnná, není jen tím, kým momentálně je, ani tím, za koho ho pokládáme, ale tím, kým se stane, nebo by se měl v této pozemské „polepšovně“ stát. Neboť smrtí se život nekončí a pohřební rubáš nemá kapsy. Na polepšení a povznesení ducha máme přitom dosti slušnou časovou rezervu, která trvá několik desetiletí. Tak vznikají nové otázky, které nám předkládají významné osobnosti. Například „mít či být“ ve smyslu psychoanalytika E. Fromma. Jsou zde i výzvy „tady a teď“. Ale je tu i další zásadní otázka, „jak a proč“. Člověk umí překonávat rychlost zvuku, dokáže vytvářet jaderné zbraně a nejrůznější zbrojní techniku, i soukromník si může objednat soukromý dron, který může obtěžovat svět vůkol.

Co se jaderných zbraní týče, jsou dostupné komukoli. Všechny součásti, jak nám radí někteří odborníci, můžeme pořídit v běžné drogerii – krom plutonia, jehož se ztrácí ročně mnoho tun. Jedinou otázkou, na niž nemůžeme spolehlivě odpovědět, je problém, na kterou stranu padne mrakodrap, který napadneme. Tedy začala i éra nezměrného terorismu, k čemuž můžeme přidat švédské přísloví, že „myšlenky jsou beze cla, ale ne bez pekla“. Oscar Wilde ironicky poznamenal, že „myšlenka, která není nebezpečnou, není hodna nazývat se myšlenkou“. Soud tohoto irského ironika si lze ovšem dešifrovat mnoha způsoby.

Tak si dosavadní myšlenkový vývoj, dokonce i pravidla a poznání pozitivních věd připravily pozoruhodná překvapení. Místo dosavadní iluze o lineárním řešení všech problémů jsme v chaosu, dokonce i ve vědeckém smyslu slova.

Ty tam jsou doby, v nichž (1887) jinak slavný chemik Marcellin Berthelot usoudil, že „vesmír už je bez tajemství“. Dnes nás čeká překvapení z roku na rok. Kandidátů na Nobelovu cenu je bezpočet. Totéž se týká kvantové fyziky. Od kdysi jednoduchého jaderného modelu N. Bohra jsme se dopracovali tříštění jaderných částic na další části, tedy na kvarky a v současné chvíli jsme skočili u teorie superstrun a povahy energie, prozrazujících obsah teorie relativity. Její vzorec mezi hmotu a energii vložil rovnítko.

Padla představa o absolutním času a prostoru – což nám otevřelo, mimo jiné, nový prostor a představu o vesmíru. Koneckonců náš vlastní vesmír je součástí mnohem širšího obzoru, v němž se vyskytují miliardy dalších vesmírů, s velkou pravděpodobností s jinými fyzikálními zákony.

I biologie skoncovala se starými premisami, že v živém organismu působí zejména fyzikální zákony. Jenomže dnes už víme, že v živé hmotě jsou mnohem významnější procesy, v nichž fyzika je jen okrajovou otázkou. Objevem genetického kódu a v soustavě částic živé buňky se otevřel nový a nedozírný svět.

Zhroutila se i základní premisa klasické fyziky – zákon přísné kauzality, vycházející z řetězce spočítatelných příčin a účinků. Každá příčina zahajuje další spočitatelný sled účinků. Což vyhovovalo jednoduché představě prvotního cinknutí, v podstatě hřebíčku, na němž byla zavěšena celá kauzalita.

Klasické zákony o spočítatelnosti mechaniky neplatí v historii vůbec. Jak by si někdejší dědic karteziánského myšlení a tradičního založení kauzality vysvětlil, že rozdrobené řecké státečky odolaly daleko mocnějším silám perské říše, a že unavené Rakousko a rozdrobené německé státy zdolaly Napoleona? Tady použitelnost klasických myšlenkových šablon prostě končí. Jak bychom si podle tradičního myšlení měli vysvětlit, že dvě stejné příčiny vedou v lidské historii k různým následkům? V dějinách se totiž rozhodujeme bez předloh a na vlastní odpovědnost.

To, co bylo po staletí pokládáno za zavedené a perfektní, bylo najednou shledáno nedokonalým, co se vydávalo ještě nedávno za konečné řešení, se ukázalo být jen provizoriem. Lidstvo vůbec spěje ke změně svého skupenství; chronické zaostávání lidských hodnot, kritérií a myšlení za našimi bytostnými potřebami, je nadále neúnosné.

K tomuto pocitu nutných změn se vyjádřili dva pracovníci amerických laboratoří společnosti Bell, pánové Kelly a Selfridge: „Naši pozici lze přirovnat k pionýrům na okraji nové pevniny. Vyzkoušeli jsme své sekyry na větvičkách a udělali si žebříky a čluny z papyru. V teorii můžeme porazit kterýkoli strom, ale stromy měřící několik metrů v obvodu dají zřejmě práci tak dlouhou, že to div neodradí. V teorii můžeme mostem nebo člunem překlenout každou řeku, ale je-li tou řekou Amazonka, proudící padesátikilometrovou rychlostí, pak to třeba nedokážeme. A pevnina může být dva světelné roky hluboká. Ale jako pionýři nevidíme řeku žhavé lávy, která by z nás při prvním spatření vynutila doznání, jak nedostatečné jsou naše nástroje.“

Najednou jsme v té chvíli, jíž můžeme nazvat bankrotem samozřejmosti, objevily těžko překonatelné meze. Tak jsme dospěli v kvantové fyzice, díky Heisenbergovi, k teorii neurčitosti, protože jsme zjistili, že například u elektronu můžeme zjistit jen jednu hodnotu – rychlost, ale nikoli kde se nachází. Jaderná fyzika tak byla postavena před řadu záhad, jejichž množství rostlo s každým novým objevem. I shledáváme, že hledání pravdy povede velmi úzkou a složitou cestou, která nemá konce.

Najednou byly v koncích i lineární systémy počítající s uspořádaným světem a popsatelné lineárními rovnicemi. Již koncem devatenáctého století se vyskytovaly jevy, které nemohli vědci vysvětlit. Šlo o nepředvídatelné chování nejen ve fyzice ale i ve společenském životě. Tak francouzský vědec Henri Poincaré odhalil, že newtonovská dynamika, která chodila jako perfektní hodinky, vykazuje chaotické vlastnosti. Tak vznikla v našem věku teorie chaosu, katastrof, či bifurkací. Ten poslední termín se například týká náhlých změn chování. Vznikla tak nová terminologie, k níž patří také atraktor, bod, k němuž směřuje trajektorie chaotických systémů. Jinak chaos má řadu synonym – můžeme o něm hovořit i jako o „šumu“ nebo o „poruše“, o systémové „disfunkci“ jako porušené rovnováhy, či nečekaném a občas nemilém překvapení.

Což neplatí jen v přírodních vědách, ale též a především ve společenských systémech. Jak ještě uvidíme, jsou nevypočitatelné ekonomické prognózy – ke krizím dochází nečekaně, ve chvílích, kdy jsme je nejméně čekali. Někdy jejich začátky tušíme, ale nejsme s to jim zabránit. Totéž se týká i bankovních systémů, v nichž všichni analytici selhávají ve svých rozhodnutích – výsledky bývají opačné, než kdokoli čekal. O trhu a jeho pohybech ani nemluvě. Inu tam, kde zasahuje člověk, jeho představy a očekávání, systémy selhávají.

S těmito momenty nejen ve vědách ale i v lidské společnosti se tedy snaží vypořádat nelineární systémy, které hledají řád i v chaosu. Lidské chování jednoho každého z nás, i lidské společnosti jako celku, je tudíž, jak známe z vlastní praxe, nepředvídatelné. Hroutí se banky, rozpadají se manželské svazky, padají mocenské systémy, jimiž se budeme ještě zabývat, ale na vlnách se potápějí i politická hnutí. Dokonce bychom mohli konstatovat, že neuspořádanost je víceméně normálním stavem. Zejména ekonomické soustrojí se z matematického hlediska chová vyloženě chaoticky.

K tomu můžeme jen dodat, že lidé specializující se na tyto teorie shledali, se chaotické systémy vyznačují navíc tím, že naše nejistota v kritické chvíli vede ještě k totální neznalosti stavu systému. Tudíž naše schopnost předvídání se absolutně vytrácí. Již dnes lze konstatovat, že nemáme dostatek solidních dat, což se může stát předzvěstí potenciální krize, a navíc tato mezera podtrhuje neschopnost ekonomických analytiků při tvarování ekonomiky.

Mnohé napovídá i jiné téma, k němuž se budeme vícekrát vracet – jsou to otevřené nůžky sociálního vývoje – jejich výsledkem je dělení společnosti na bohaté a chudé, ba ještě chudší, či nejchudší. Tento neúprosný proces samovolně pokračuje v každé zemi, a ještě výraznější je na planetě jako celku. Ukazuje se, že na počátku třetího tisíciletí několik málo postav vlastní téměř celou planetu. Že tohle rozevírání nůžek neskončí dobře, že nazrává situace, jíž se může zabývat teorie katastrof, na to se můžeme spolehnout.

Posléze si připomeňme, že i nepatrná odchylka, či chyba se časem ve svých důsledcích mnohonásobně vymstí. Jak vyprávějí lidské zkušenosti, nemáš-li hřebík, nepřikováš podkovu. Když nemáš podkovu, budeš postrádat koně. Tedy nebudeš mít ani jezdce. Následně prohraješ v bitvě a přijdeš o svou královskou korunu. V teorii se zhusta hovoří o efektu motýlích křídel. Jejich mávnutí může nakonec způsobit uragán na docela jiném místě planety. Zcela průhledné je to v brutálních zásazích do našeho ekosystému, což je téma, u něhož se ještě zastavíme. Nemůžeme se divit, schází-li lidem strategická surovina, totiž pitná i užitková voda. Končíme také u zničené ornice a zplundrovaných lesů.

A to nemluvíme o lidském osudu – podíváme-li se v pokročilém věku na cestu, kterou jsme absolvovali, můžeme spočítat spousty nečekaných náhod, které formovaly trasu našeho pochodu. Náhoda je součást naší pouti, a její výsledek dostane smysl právě pohledem do zpětného zrcátka. Někteří zkušení lidé soudí, že náhoda je pseudonymem Boha, který se nechtěl podepsat.

Nezbývá nám než přiznat, že při nedostatku spolehlivých informací nejsme s to předvídat naši budoucnost, jestliže nás čeká překvapení na každém rohu. Máme na pozemské lodi sice kormidlo, o něž se pere několik nepřipravených diletantů, schází nám i odpovědná a momentálně uskutečnitelná vize, která by mravně i odpovědností zvedla o několik pater naše nazírání na budoucnost a na základní životní problémy celé planety.

Z připravované knihy Bulvár ztracených iluzí