MIROSLAV KANTEK

Už je to tady… Až zase s dalším osmičkovým výročím v souvislosti se vznikem Československé republiky (dnes už bohužel pouze České, protože Československá zanikla, aniž by mě – jakožto jejího plnoprávného občana – někdo v roce 1992 požádal o souhlas), bude někdo připomínat Mnichovskou dohodu (zradu) ze září 1938 a její následky, které vedly až k roku 1945 a – údajně nespravedlivému – odsunu sudetských Němců, měl by si uvědomit, (což by měl vědět i každý absolvent základní devítileté školy), že každá reakce je vyvolána akcí.

A ta akce nebyla vůči českému národu ze strany sudetských Němců vůbec vstřícná. Ba přímo naopak! Ale to přece dnes každý ví, tedy aspoň měl by vědět, a stejně tak dnešní školáci, už ze školy.

Nám už kdysi naši rodiče říkali: Prosimtě, co vás to dneska v tý škole učej?!, ať už šlo o fyziku, matiku, češtinu nebo i dějepis. Taky bych rád věděl, co je dneska v tý škole učej. Jestli pravdu o česko-německém soužití na českém!!! území, nebo demagogické slátaniny dnešních sudetoněmeckých pohrobků a jejich českých (katolických) patolízalů a havlistických vykladačů dějin, snažících se o nějaké svinské česko-sudetoněmecké vyrovnání.

Skutečně zcela náhodou jsem si nedávno v knihovně vypůjčil knížku (vydanou v roce 2002 vydavatelstvím Aventinum), Cesta Čechů a Němců ke dnešku, v níž Pavel Macháček objektivně, na základě oficiálních dokumentů požehnaných čtyřmi vědeckými kapacitami, připomíná soužití Čechů s Němci během historie, ale hlavně v nedávné současnosti.

Macháček ve své publikaci úspěšně (podle mých vědomostí) polemizuje s demagogickou brožurou původně určenou pro německé čtenáře, která u nás česky vyšla v r. 2000. Text podle Macháčka z německého originálu „přeložila Ludmila Čajanová a upravila tím, že na první stránku zařadila text prof. dr. Tomáše Halíka, na jednu z posledních text dr. Emanuela Mandlera a na poslední stránku doc. dr. Rudolfa Kučery. Jak upozorňuje Macháček, lživá studie Sudetští Němci – etnická čistka – vyhnání (jejíž vydání umožnili bývalí odsunutí krnovští Němci, byla v celých balících distribuována i českým školám.

Macháček především připomíná (což je ostatně obecně známo), že Němci na českém historickém území nikdy svůj vlastní „stát“ neměli, nýbrž byli pouhými – českými panovníky – trpěnými hosty. I když se jim na druhou stranu nedá upřít podíl na zvelebování českých (!!!) území, viz např. středověký rozvoj stříbrných dolů v Jáchymově (i když to nedělali zadarmo, že?) apod. Ovšem o jakýchkoli nárocích na „německá“ území v rámci českého království si mohli nechat jenom zdát, že, pane Posselte, Hermane, Bělobrádku a vám podobní?

A přesto se o to po dlouhá staletí snažili. Z milosti trpění hosté už nechtěli být pouze trpěnými hosty, ale pány domácími (alespoň ve svých menšinových enklávách), kde by domácí český živel drželi pěkně u huby.

Ale to přece každé dítě ví ze školy, že, současní páni učitelé a učitelky? Jestli to od vás české děti nevědí, pak zahoďte diplomy a jděte dojit krávy nebo nacpávat párky do Agrofertu.

Vzdělaní a poučení učitelé také jistě svým žákům vysvětlí, jaký bengál tady Němci dělali v 19. století, jen aby se jim „státním potvrzením“ dostalo převahy, na niž si dělali nárok. A přitom tu měli své školy a kulturní instituce.

Jistě své žáky také např. učí o tom, že v 19. století v obcích, kde česká menšina neměla podle zákona předepsaných 40 žáků pro zřízení české školy, neměla na zřízení té školy nárok. A když se přesto snažila o vyučování v českém jazyce, pak němečtí majitelé domů vyhazovali tyto české nájemníky z bytů…

Na scéně jednoho pražského divadla se řadu let blekotá něco o tom, že „jsme se ve škole (tedy za socialismu) nikdy nedozvěděli to a to…“ Ale už tamní autoři nehovoří o tom, jak dlouho například museli čeští vlastenci čekat na milostivé svolení k založení českého Národního divadla, zatímco pražští němečtí úředníci českým národovcům házeli všemožné klacky pod nohy. A přitom, jak známo z dějepravy, německé (!) divadlo (Nosticovo-Stavovské) už tu dávno bylo a čeští divadelníci v něm směli – za dodržení ponižujících podmínek – pořádat česká představení. O problémech s Karlovou univerzitou ani nemluvě. (Kam se poděly její insignie?…) A o pouličních řežbách pražských německých studentů v cereviskách se studenty českými zrovna tak…

Doufám, že učitelé a učitelky dějepisu žákům v těchto souvislostech také připomenou dopis Františka Palackého (pokud ovšem vědí, kdo to byl Palacký a nebudou opakovat jeho repliku o nutnosti austroslavismu, že kdyby Rakouska nebylo…) do Frankfurtu, v němž odmítl německou snahu o podřízenost českého národa v rámci říšsko-německého spolku. A přitom němečtí političtí předáci už tehdy vyřvávali, že český živel nemá v rámci německého (tedy vlastně českého) území co pohledávat. Jak to ostatně tvrdili o několik desetiletí později Rejnek Heydrichovic a Karlík Franků.

Po tomto malém historickém exkurzu by se naši pedagozi měli se svými žáky vrhnout na současnost nedávnou, ba přímo žhavou a v přítomnosti opět vybuchující. Ta začíná založením Československé republiky, kterou ovšem sudetští Němci a jejich vůdcové odmítali až do těch – jak se pěkně po šlechticku říká – hrdel a statků. A raději šli protičesky kvákat do parlamentu německého, než aby se snažili státotvorně působit v parlamentu českém. Což jim nová republika s Masarykem, Benešem a dalšími v čele naprosto zajišťovala. Ale ne a ne a ne, oni požadují nárok na sebeurčení, což se ale podle jednoho ze 14 bodů deklarace amerického prezidenta Wodrowa Wilsona týkalo pouze celých národů, které neměly svůj vlastní stát, nikoliv tedy národnostních menšin.

Těch mezinárodně-právních zapeklitostí bylo tehdy ještě mnohem víc, nicméně sudetští Němci trvali na svém a vztekle dupali nožičkou v bílé podkolence, že československý stát jim ubližuje a oni chtějí pod křídla své Heimmat, tedy domů, do Říše. Pochopitelně i se vším, co jim tady patří, tedy s majetky.

Zároveň se pokusili o jakousi autonomii, a svým Henlein-karlovarským programem položili Benešovi nůž na krk. Neboť „my si tady v autonomii budeme vládnout podle našich říšských zákonů a vy si trhněte svou levou bolševickou zadní. A když nám je neuznáte, tak uvidíte!“ Jinými, tedy jejich slovy řečeno, když nám to, ty svině Benešova, neumožníš po dobrém, my si pro to přijdeme po zlém.

A taky že se začalo chodit, ordneři, freikorpsy, a střílelo se a byli mrtví na obou stranách, ale co bych vám to vykládal, my to přece známe. Je otázka, jestli to také znají naši současní předavatelé dějin, a když to znají, jestli to bez obav o svou pedagogickou existenci předávají harantům, které dnes zajímá jenom nejchytřejší mobil nebo nějaká čarodějnická zrůda.

Ostatně předpokládám, že Hermani a Bělobrádkové a Halíkové a Kučerové to znají… A jistě taky dobře vědí, že těmi prvními uprchlíky, tedy vyhnanými, nebyli sudetští Němci, kterým Hitler naopak sliboval záchranu před českým bolševickým ksindlem, ale čeští nešťastníci, zdecimovaní nájezdy sudetoněmeckého krvežíznivého živlu…

Ale to přece všichni známe, že, tak o co vlastně jde? O co?!!! A ty, blbej čtenáři, se ptáš? Přece o to, říkat celou pravdu! (I když, jak říkám v jedné své básničce – Pravda je jen jedna, záleží však na tom, kdo ji zrovna říká, kdo hází návnadu dravým a hladovým štikám.) A sice, že odsun sudetských Němců a válečných a předválečných provinilců proti demokratické republice československé nebyla jenom záležitostí dr. Beneše a jeho dekretů, ale také vítězných mocností a jejich Postupimské a předtím Jaltské dohody, ale hlavně a především těch statisíců českých mrtvých a fyzicky a morálně zmrzačených obětí. A odsunem nešlo o pomstu, ale o spravedlivý trest… A jestli byly excesy? A kdo esesácké jednotky nutil upalovat nevinné Slovany a jiné východní národy ve stodolách a kostelích a fanatické Němce ještě v posledních dnech své prosrané války střílet do českých lidí?…

A proto ty, Posselte a tobě podobní, jděte už se svými demagogickými usmiřovacími nároky konečně do hajzlu! Ale předtím ještě navalte poválečné reparace! Tahle zem, to je moje zem, rozumíš?! Země če-eská, domov mů-ůj!!! (i když zmrzačená kapitalistickým dobýváním), ne čtvrtněmecká, a je moje až do těch hrdel a statků! A tobě z ní nedám ani ťuk! Ty a ta tvoje sudetská pakáž jste tu válku s hysterickým debilem v čele začali, my ji nechtěli, tak teď držte maul!

A vy, dnešním režimem pokřivení „čeští“ učitelé a vykladači jiných než českých dějin – styďte se! Vaši národovečtí vlastenečtí předchůdci se kvůli vám obracejí v hrobech a blejou vám na vaše příležitostně položené kytky…