KAREL SÝS

Americký historik Robert C. Tucker ve svém životopise Stalina napsal:

„Dějiny strany a revoluce se staly jistým druhem posvátných dějin, v nichž osobní dějiny hlavního představitele – to znamená jeho stranická minulost – měly jak pro něho, tak pro jeho přívržence velký politický význam. Kdo vstoupil do strany, jaké počáteční revoluční hrdinské činy mu šlo připsat, jaké názory zastával nebo podporoval ve vnitrostranických diskusích v různých dobách, jakou roli skutečně hrál v revolučních událostech a jaké vztahy udržoval se zakladatelem strany – takové záležitosti politického životopisu začaly zasahovat do politických věcí. Zdůrazňování a přikrášlování místa nějakého člověka v dějinách strany byl způsob, jak ospravedlnit nároky na vůdcovství v současnosti, a znevažování místa protivníka bylo jednou z metod sloužících k odmítnutí jeho nároků. Každá vůdčí postava získala nezadatelný zájem na svém revolučním životopisu, a sepisování dějin strany neboli kolektivního životopisu hnutí se do značné míry stalo tím, zač bolševický historik Michail Pokrovskij jednou označil sepisování veškerých dějin – ‚politikou promítanou do minulosti‘.“

Měl na mysli porevoluční dobu v Rusku, ale totéž platí i pro pokontrarevoluční dobu v Česku.

Málokdo se může pochlubit, že si na Národní třídě lehl vedle studenta Růžičky, figury nastrčené Bezpečností, přeživší jen úradkem bohů. A tak všem těm Kocábům převratu nezbývá než vymýšlet si „zásluhy“ ex post. Mylně se domnívají, že dějiny snesou vše.

Do každého nemohl ani bohatý Západ nacpat tolik melounů jako do Havla. Navíc by to bylo kontraproduktivní, Spasitel smí být jen jeden.

A tak se nedávno včerejší o překot stávali dnešními, aniž pochopili, že zůstanou věčně včerejšími. Obrátili futra bez ohledu na to, jestli jim nové maskáče padnou.

Inu, jsme v Čechách. Zatímco se Maresjev plazí, Čecháček se směje: „Mrzák. A navíc Rusák!“

Rusáci nás mohli a měli nechat vyhnít.

Za Protektorátu se smáli jen do hrsti, poté co se doma zavřeli na dva západy. „Stálý nový zdraví!“ = „Stalinovi zdraví.“ Jenže anekdotami se svoboda nevybojuje.

Vyrojili se až 9. května. Je mi líto těch, kdo za tyhle lemry nasadili krk a přišli o hlavu. Lituji Fučíka i generála Eliáše.

Střídavě jim staví a bourají pomníky, mění tabulky s názvy ulic, a co nejhoršího – lžou vlastním dětem.

České bahno už dávno není léčivé.

Lev Davidovič Trockij, po Adolfu Hitlerovi nejčastěji se objevující figura na obrazovkách českých televizí, a tedy ikona zaručeně salonfähig, při odsouzení sociální demokracie a jejího souhlasu s reformní opoziční činností v systému buržoazní společnosti a jejího právního řádu bez obalu prohlásil:

„Skutečná bolševická tendence se střetávala s pravicovou tendencí jisté části bolševiků, kteří při každém rozhodujícím přelomu přijímali fatalistický, váhavý, sociálnědemokratický a menševický přístup k revoluci, jako by revoluce byla jakýmsi nekonečně dlouhým filmem.“

A s chutí citoval Lenina: „Obracet se na tuto vládu (rozuměj prozatímní vládu Kerenského) s návrhem na uzavření míru je totéž jako kázat o morálce majiteli nevěstince.“

Za Kerenského si dosaďte libovolného polistopadového státníka a budete se cítit jako doma.

Nedávno jsem slyšel příběh „disidenta“, který údajně bojoval proti režimu nevšedním způsobem. Do prodejen prý montoval zvláštní nafialovělé světlo, aby maso vypadalo odporně a poškodil tak znárodněné masokombináty a zároveň budil odpor masachtivých občanů vůči režimu. Těžko si vymyslet větší blbost, nebo snad většího blba?

Čecháčkové, štěkáte jeden na druhého jako psi pro kousek režimního sousta, a už zase nadáváte. Stěžují si už i ti, co krváceli na listopadových barikádách. Za co, panebože, za co?

Jen abyste nepropásli okamžik, kdy už se to zase nebude smět. Jenže tentokrát nepostačí zamknout se v obýváku, ba ani na záchodě.

Velký Bratr má konečně Oko a Ucho všude!