(minutová povídka)

MIROSLAV KOLÁR

„Tak vám přidali čtyřicet korun,“ řekla sociální pracovnice panu Švejkovi, který vrátiv se před lety z války, když byl definitivně prohlášen vojenskou lékařskou komisí za válečného kripla, dožíval svůj život na vozíku v jednom z deseti obecních sociálních holobytů.

Díval se jako obvykle na obvyklé v televizi a máčel si gumový rohlík ve zbytku čurifíny od rána.

„Jenom štyrycet, slečno Andělová?“, otázal se Švejk, pokoušeje se pomocí státních zubů odtrhnout kousek od zbytku rohlíku. „V televizi říkali, že když na Vánoce nahoře úplně všechno neprožrali, tak nám je teď v únoru udělají taky.“

„Ale, pane Švejku, to není tak jistý, ohňostroj už byl, jisté je jenom to, že teď budete platit víc za tu zimu, co tu máte. Proč máte pořád na hlavě tu beranici, kterou jste sebral ve válce tomu mrtvýmu Rusovi, a proč spíte pod peřinou plnou peří, které se škubalo před sto lety? Šetřit se dnes nevyplácí.“

„Ježíšmarjá,“ vykřikl Švejk, „to je dobrý. Až todle řeknu starýmu Palivcovi, co mu v hospodě U Kalicha sraly mouchy na vobraz císaře pána, tak se z toho posere taky. Lidi jsou dnes nevděčný, slečno Andělová, na všechno serou. Já se jim ale nedivím, hajzlpapíru je dost, ten dřív nebyl. Ani hlavouni nahoře to nemaj lehký, když se teď při volbách musí chodit za plentu. O nás starý se ale staraj dobře. Ještě jsem naživu, nemám na tabák, na chlast, na ženský, tak žiju zdravě.“

Švejk, když mu přinesli vyrozumění, že mu přidali těch čtyřicet korun, močil právě do nádoby zvané bažant, kterou mu jako jednu z mála věcí dosud nezabavil exekutor.

Slečna Andělová, dělajíc, že to nevidí, mu nalévala kávu z donesené obecní termosky.

„Slečno Andělová,“ ozval se z postele sípavý hlas Švejkův, „slečno Andělová, pojďte sem na chvilku.“

Když sociální pracovnice stála u postele, řekl Švejk opět takovým zastřeným hlasem: „Sedněte si, slečno Andělová.“

V jeho hlase bylo něco tajuplně slavnostního.

Slečna Andělová nikdy nečetla slavný román Jaroslava Haška Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války a nevěděla, že podobně kdysi oslovila Švejka paní Katy, a Švejk poslušen příkazu nadporučíka Lukáše jí udělal všechno, co jí na očích viděl.

Reagovala ale správně, a když se posadila, prohlásil Švejk, vztyčuje se na posteli: „Já jdu do Strakovky!“

„A do prdele,“ vykřikla slečna Andělová, „co tam budete dělat?“

„Děkovat, moc děkovat,“ odpověděl Švejk slavnostním hlasem, „se státním rozpočtem je to nahnuté, a teď ještě toto.“

„Ale vždyť se nemůžete hejbat.“

„To nevadí, slečno Andělová, pojedu do Strakovky na vozejku. Elektrickej mi nedali, tak mne budete tlačit.“

Slečna Andělová se nedala do pláče jako kdysi Švejkova posluhovačka paní Müllerová, která vezla Švejka na vojnu na cukrářském vozíku, řekla si, že to bude senzace a bude to v televizi.

Ale nebylo, lidé si jich druhý den na ulici ani nevšimli, asi proto, že to nebylo v televizi.

V poklidu se tak dostali před Strakovku a dověděli se, že vláda se právě radí.

Švejk, který byl v celém svém dosavadním dlouhém životě velkým optimistou, obrátil svou upřímnou tvář ke slečně Andělové a prorocky pravil: „Vláda se radí, poradíme si tedy taky.“

Švejk si na vozíku zkontroloval obě protézy, za pomoci slečny Andělové z vozíku slezl, postavil se a udělal po dlouhé době opět sám první krok správným směrem.