ANDREA VYHNALÍKOVÁ

(pohádka o zkřivené zemi)

Byla jednou jedna země. Kdysi dávno si tam lidé vážili jeden druhého i sami sebe. Měli se rádi, ctili své předky, ctili i člověka jako takového, ctili své hrdiny, své padlé, ctili volené zástupce své země. Pak ale kde se vzali, tu se vzali, objevili se mudrcové a pavědci. Lidé byli jako omámení, vždyť nikdy dřív neslyšeli o přepodivných věcech, které jim ti velemoudří mužové a ženy ukazovali.

Jeden z mudrců a pavědců řekl, že fotit si hambaté fotky je normální, pokud jsi dospělák. Postupem času se stalo normální fotit si hambaté fotky dětí a ty všude vystavovat.

Jiný z mudrců a pavědců si vzpomněl, že užívat drogy a zpíjet se do němoty je přece znak svobody. Za chvíli se opilá a zfetovaná omladina stala běžným koloritem měst, městeček, ba i vesnic.

Další z mudrců a pavědců přišel s tím, že se rodiče a učitelé nesmí dítěte ani dotknout, aby se nepoškodila jejich duše. Normou se stalo, že ze škol začali lézt neskutečně drzí a nafrnění jedinci podobající se sousedovic Toníčkovi ze znělky Receptáře nejen na neděli.

Čtvrtý z mudrců a pavědců si vzpomněl, že dřít lidi bez nože zvyšuje efektivitu práce. Ordinace lékařů na duši začaly praskat ve švech.

Pátý mudrc vynašel, že poplivat odkaz předků je v pohodě. Ulice se zaplnily blbouny hystericky vyjícími a lynčujícími každého, kdo si i jen dovolil zpochybnit jejich zaručenou pravdu a kádrujícími ty, kteří podpořili tak zvané homofoby, nácky a xenofoby.

Pak šestý mudrc a pavědec přišel s geniálním řešením šlamastyky s těmi, co jsou oficiálnímu ideotrustu nesympatičtí, a byl na světě právně potvrzen názor, že je normální psát znalecké posudky od stolu a od kafíčka, že se může ohýbat právo, pokud je člověk dobře či špatně ideově zapsán, nebo má dost peněz, nebo obojí. K soudu se začalo chodit pro rozsudek.

Pak si celý sbor mudrců usmyslel, že lidé nemusí ctít volené zástupce, pokud se nelíbí mudrci a pavědci nastavenému ideosměru. Až jedna Madla z druhýho patra vykřikla na nejvyššího voleného zástupce, který přišel přivítat prvňáčky: „Fuj, táhni!“ A milé dětičky pochopily, že si už nemusí vážit lautr ničeho.

Ze škol vylézaly a vylézají houfy jedinců, neotřesitelně drzých a ničeho si nevážících, všeho schopných a ke všemu ochotných. A lidé v zemi se divili, proč rodiče a učitelé ztratili dřívější úctu, proč ze škol lezou bezduché matrjošky znalé kdejaké popstár, ale netuší, kdo to byl Jan Žižka ani co se stalo 15. 3. 1939, že mladým jdou ručičky dozadu a ve všem jsou pozadu, zato si dovedou otevřít nevymáchanou držku na kohokoliv. Divili se, proč jsou ulice plné zlodějů a vrahů, proč poctivci žebrají na nárožích, proč je nejhorší nepřítel ten, kdo jim kdysi pomohl. A jestli si z divení nevykoukali oči, diví se dodnes.