ANTONÍN ŠLECHTA

O jakém stavu se zde píše je nasnadě a zřejmé již při vyslovení mého jména – Antonín Šlechta. Nechci se před milým čtenářem pouštět do podrobného onomastického rozboru, ale krátce se o významu svého jména zmíním.

Jméno Antonín, pocházející z latiny, značí čelní, přední, vynikající. Ve spojení s příjmením Šlechta, evokujícím přídomky jako čest, dobrodružství, chrabrost, romantika, láska, vznešenost, se jeví jménem nanejvýš vhodným k vystižení hodnot pravého člověka.

Jistě, jsem příslušníkem šlechtického stavu, navíc čelným a vynikajícím. Nikterak se však nehodlám povyšovat nad své bližní. Nevidím nic mimořádného nebo hodného zvláštní úcty či zacházení.

Na druhou stranu však podotýkám, že se za aristokratický původ nestydím a nikterak ho nepopírám, dobře si vědom své příslušnosti. Přesto jsem se privilegia, daného mi rodiči, zřekl.

Nikoliv však proto, že bych se necítil hoden nosit ono jméno, že bych snad nebyl oprávněn příslušností k aristokratickému stavu nebo opovrhoval dědictvím rodičů. Ne, to nikoliv! Natolik nevděčný nejsem! 

Šlechtického stavu jsem se zřekl, po zralé úvaze, zcela dobrovolně. Odložil jsem ho k patě staletého buku na úpatí Tomšáku, kopce mezi Suchovršicemi a Kvíčalou, a on se ztratil mezi záplavou červenohnědých listů a úrodou bukvic.

Se slovem šlechta máme mnozí spojenu představu vznešenosti a romantiky, ale i moci, bohatství a lesku, s kterými jde ruku v ruce zrada, intrika a krvavý kalkul. A věřte mi, že představa chabě pokulhává za skutečností. Mnohý z obyčejných smrtelníků toužících po životě v pohodlí, mezi plesy, koňskými stájemi, lovy trofejí zvířecích i dámských, by strnul hrůzou, kdyby jen na několik okamžiků mohl okusit to, po čem baží miliony lidí.

Co svět světem stojí, usilují lidé o povznesení svých životů na vyšší úroveň. Do vznešenějších sfér, ke štědřejším zítřkům, k bohatě prostřeným stolům, k hojnosti píce i podestýlky. A tak studují, usilují a namáhají se. Kříží meče, pera i intelekty. Jsou při svém snažení štítiví i neštítiví. Mnoho způsobů bojů, lopoty, podrazností, vítězství, bolestí, ztrát a utrpení prodělávají dnes a denně v horlivém usilování o dosažení svého snu o štěstí.

Čas od času zamete kolbiště smrt v jednotlivých výstřelech, krátkých i dlouhých dávkách, ba ani salvám se nevyhýbá. Vymete staré a vetché, aby připravilo prostor pro podhoubí, rašící klíčky nových a nečekaných bojů, lstí a prostředků. Vítězům ku prospěchu, užitku a slávě, poraženým k bídě a strádání.

V neutuchajícím boji o nejlepší místa na slunci, za pecí i u koryta, měl jsem nespornou a nepopiratelnou výhodu danou mi rodiči, po nichž zdědil jsem přízvisko Šlechta, a byl jimi obdarován jménem Antonín. Nepopírám. Přiznávám.

Vybaven vzděláním, statky movitými i nemovitými, znalostmi kulturními i vševědnými, jazyky světovými, okrajovými i diplomatickými. Finančních prostředků nepočitatelných, nikterak omezených. Vše mi leželo u nohou, připraveno a soustředěno do téměř neomezené moci lidské i nelidské, poslušné mých přání, rozmarů a příkazů. Tak bylo.

Ani doba, která, jak by se zdálo, nepřála příliš lidem mého stavu, nic neubrala na výhodách původu šlechtického. Již několik století se šlechtic nechápe kormidel lodí ani nedrží rozhodčí ruku nad toky dukátů, tolarů, zlatek a stříbrňáků, a přesto neodolatelným popudem láká živáčky. Z toho nevyjímám ani několik málo desetiletí vlády pseudošlechty, potomků z KarlMarxFriedrichEngelsstadtu.

Ve zkratce pověděno, stav aristokratický, i když tak nenazývaný, je cílem bažení ne jednoho, ale mnohého z lidského pokolení.

Toto vše, původem počínaje a nejposlednějšími privilegii konče, jsem opustil. Zcela a nezvratně. Jednou provždy. Obléknul jsem dobrovolně, po zralé úvaze, nuznou halenu bezzemka. Nikým neponoukán, nenabádán ani neintrikován.

Co vám mám povídat o pohnutkách a důvodech takového kroku, ne zcela běžného, ne zcela obvyklého, příměrem srovnávaného s cestou muže do jeskyně poustevníka nebo poutí ženy za neměnnými přísnými zákony řehole církevní? Pohnutkou nebyla víra v mocnosti vyšší, božské ani peklem čpící, nebyla jí ani žádná jiná idea. Fruktariánská, ekologická, ekoteroristická, teritoriálně místopisná, politicko slepecká, mravně poučná ani mravně povznášející. Ne, rozhodně nic takového! Šlo o rozhodnutí niterné, soukromé, naprosto osobní až sobecké. Aristokratický stav přinášel mi ponejvíce strast a utrpení v nejrůznějších formách své existence. Dotýkal se mne bolestně každou vteřinou mého bytí, vyrýval brázdy utrpení v duši ostrým pluhem a vláčel její cáry světem. Křížem krážem. Kam jsem putoval ve světě vezdejším, všude v patách, nerozlučný stín šlechtice a za ním strádání a utrpení.

Odhodil jsem erb svého rodu, starobylé listiny prokazující právoplatnost a nezrušitelnost stavu aristokratického s mým jménem spojeného. Svlékl jsem slavnostní zdobný šat a svoji nahotu zakryl nuzným plátýnkem nádeníka v chudém kopcovatém kraji. Rajtky jsem stáhnul z hýždí, zul jezdecká pérka a šel světem bosý, abych posléze dobité nohy obalil onucí z vysloužilé košile hrubého plátna a strčil je do děravých škrpál ze second foot, druhé, třetí, čtvrté nohy.

Postupoval jsem ve svém úsilí naprosto systematicky a důkladně, zbaviv se šlechtického stavu úplně a zcela. Sakumprdum. Dnes již není možné spojit s mou osobou žádný hrad, zámek, tvrz či letohrádek. Nenaleznete mého jména u žádného restitučního nároku, u žádného soudu, v žádné zemi.

Ovšemže netajím svůj původ. Byla by to naveskrz marná snaha chtít nakukat prostému lidu, že jsem jeden z nich. Chtít se v něho vetřít jako pitralon do rozedřené kůže po holení a smrdět spolu s lidem levnou voňavkou – upocenou námahou životní. Dávit se prachem všedních cest na životní pouti od dětí k pravnoučatům. Dřít se v marné snaze od půjčky k půjčce, od dluhu ke dluhu a splácet alimentama, co jsem dávno ztratil na duši.

Nestál bych prostému lidu ani za smích, ani za slzu. Ba, slůvko by kvůli mně nevypustil z úst. Ani jediným posunkem by neocenil mé nanicovaté pokusy sblížit se s ním. Nejsem tak bláhový, abych se o to, byť jen letmo, pokusil. Aby to bylo zcela zřejmé, ponechal jsem si jméno Antonín Šlechta, coby cejch na čele značící příslušnost dobytka k majiteli, aby nikdo ani na malý okamžik nemohl pochybovat, aby každý okamžitě věděl, s kým má tu čest.

A tak dodnes, a vždycky, dělník v mé přítomnosti hasí cigaretu v půli a v půli láme i větu do ticha, když vstoupím do místnosti. Raději zdvihá kladivo nad kovadlinu a zahltí uši břinkotem, aby měl sám pro sebe pochybné alibi, že mne neslyšel. Promiňte, pane, ale já vůbec nevěděl, že…

Nejinak činí sedlák, rolník či pacholek ze statku, když si přijdu pro hrst pšenice nebo krajáč mléka k snídani. Prásknou bičem koním nad hlavou, zaryjí vidle do hnoje a předstírají spěch a námahu. Hlasitě hudrují a sakrují, nadávají na vzpouzející se kravku či kozu, co nechce postát a nechat se potahat za struky, aby teplé mléko zapěnilo v čistém kbelíku.

Darmo mluvit, darmo si třepit hubu. Hulákají jeden na druhého, překřikují se navzájem, jako bych tam nebyl, jako bych nestál mezi nimi. Sežmoulanou hučku v rukách přitisknutou na prsa. Bezbranný jako Ježíš, pokorně prosící svého otce za odpuštění hříchů lidských.

Ničehož přece nežádám.

Jen hrnek mléka a skrojek chleba chci vyměnit za pár krejcarů, které já, padlá šlechta, vydělal lámáním kamene, když ona dnešní vrchnost nad kmány nejprve oddělila desátek z mé ubohé mzdy lamače na neurčitý úvazek pro tento účel. Dvacátek na onen. Třicátek zase na tamten. Jednou pro mé dobro fyzické, jindy zase duševní.

Toliko je mi třeba jen kousek měděného drátku, palec dva dlouhého, abych upadlý knoflík přidrátoval zpět ke starému zimníku před prvními mrazy za černých listopadových jiter.

Nabízím krejcárky, tolary, zlatky a měďáky, které jsem vydobyl prací lopotnou za tržních principů demokraticky tvořených. V soutěži pracovních sil a pracovních prostředků, nářadí a náčiní. Nabízím svůj skromný výdělek výměnou za skývu chleba, několik hltů vody, něco šatů na nahotu, něco šatů proti mrazu. Víc mi netřeba. Čeho bylo víc, toho už jsem měl, toho už jsem se vzdal spolu se stavem šlechtickým.

Ale je to málo rolníkovi, je to málo dělníkovi, oba se ke mně točí zády. Nejsem jim roven. Vím dobře o tom. Nevoním však ani demokratovi, jako jsem nevoněl totalitníkovi. Koukají oba skrze mne slepýma očima idejí. Anarchista mne sám za sebe odmítá. Squatter přede mnou zavírá dveře a okenice na petlice. Cikán mne vykrádá. Skinhead tluče na potkání, přestože moje hlava dávno olysalá. Národní liga za čisté Čechy mne nikdy nenominuje do zápasů, a to ani tréninkových. Mlčící většina mlčí i přede mnou. Pro angažovanou menšinu jsem polnost, družstevní lán. Zrovna tak mne přehlížejí.

Nadnárodní korporace, seskupení a fúze chtějí můj erb, značku na rytířské zbroji. Škemrají, nabízejí, kují a intrikují. Šel bych z ruky do ruky jako dobře výnosné zboží na tržnici v Marakéši. Vím. O mne ale nejde. V první ani v poslední řadě. Já je nezajímám. To vidina dokonalé výrobní značky je láká. Ta je vábí. Ale co? Rodový erb, skvostnou zbroj i s dřevcem, štítem a mečem shodil jsem do rokle, z níž je v tuto chvíli skládka odpadů obehnaná plotem pod dozorem státních úřadů. Nechť se v odpadcích mateřské i dceřiné společnosti přehrabují do sytosti. Možná nakonec naleznou vytouženou výrobní značku, erb či cejch.

Nechodí po světě vezdejším tací, kterým bych byl přijatelným, vítaným. Ani ti osudem mi nejbližší, trosky bez domova s trvalým pobytem mimo lidská obydlí, bez peněz, rodných listů či jiných dokladů opravňujících je k existenci. Nesnesou mou přítomnost. I když sami poztráceli, co jen lze v životě poztrácet, odmítají přijmout mezi sebe šlechtu, jež neztratila nic. Která jen vše odložila, jako odkládá motýl nepotřebnou kuklu.

Ano, tak je. Nikde se nezavděčím. Nikde nemohu ukotvit své žití. Nepřipoutám ho lanem kotevním, pytláckým okem, prádelní šňůrou, ba ani motouzem držícím ve vznosu papírového draka nemohu život přidržet v hranicích, v mezích hřišť a kolbišť.

Tak ať!

Ani zpátky mezi své, původem sobě rovné, už se nevrátím. Považován za zrádce, za hanobitele přísných aristokratických pravidel etikety, potupitele přirozené duševní i fyzické vytříbenosti a nadřazenosti řádu šlechtického, prověřeného a daného staletími bojů o místo na slunci mezi elitou lidství.

Ale nechť, ale aťsi.

Však o to nestojím, toho jsem se vzdal, to opustil bez slz a dojetí, bez povyku a rachotu zbroje, halaparten, dělostřeleckých salv, ba i bez šesti ran do klobouku. Příliš tíživý je stav aristokratický, příliš otupující.

Kdyby se někdo tázal proč, proč tomu tak je. Proč nejsem spokojen s tím, po čem lidé touží, s tím, kam lidé jako jeden muž kráčí. Proč jsem se stavu šlechtického zřekl. Pro takového je tu má odpověď:

Raději bolesti týraného, nežli radosti tyrana;

raději zimu za třeskutých rán, nežli bolesti hlavy z teplého bydla;

raději vzpoura daním na hřbet uvaleným, nežli karabáčem hřbety rovnat;

raději vhodný čas na latríně, nežli kálet na veškerenstvo pro všechen čas;

raději úpět pod zákonem, a to pod obojím, nežli kovat okovy z paragrafů na kohokoliv z vás;

raději muziku prázdných žaludků, nežli otylé srdce;

raději zmírat v náručí země na popel a prach, nežli v hrobkách schnout v mumii nesmrtelnou;

raději utíkat dešti a kroupám prostovlasý, nežli zdrhat před sebou samým;

raději v plynu židem, nežli cyklonu B mistrem;

raději v naději klopýtat kamenitou cestou, nežli v zanícení mečem tesat hranice;

raději milovat či držet celibát, nežli konkubíny či právo první noci;

raději slunce v zádech a měsíc před sebou, nežli v ústavě prsty a kokardu nad hlavou;

raději se svíčkou nad knihou, nežli na tribuně s rukama na prsou;

raději…

raději…

Povídka z knihy Antonína Šlechty Ptala se mne na štěstí, kterou vydalo nakladatelství Kmen