MILAN BLAHYNKA

Paradoxně v době, v níž je skoro vše a téměř každý na prodej a cení se manažerské schopnosti, byl Jiří Žáček nazván „nejčinorodějším obchodníkem z básnické generace tzv. pětatřicátníků“ a bezděčně tak postaven vedle Karla Čapka, jehož se ve dvacátých letech jeho méně úspěšní konkurenti v literatuře snažili dehonestovat přídomkem (Karel Čapek Obchod – jako by v zahraničí téměř neprodejný K. M. Čapek Chod čněl vysoko nad autorem R. U. R, hry těšící se zájmu ve světě). To bylo ovšem v dávném čase, kdy slovesní tvůrci požívali úctu a obdiv, i když často málem umírali hladem, zatímco si zdatní obchodníci žili a užívali. Když dnes autor, jemuž se navzdory bezmála nulové podpoře velkých médií daří nalézat tak nepominutelně množství spanilých čtenářek a čtenářů, že na něm nakladatelé nemohou prodělávat, je absurdní pokoušet se ho degradovat označení za činorodého obchodníka.

Činorodý je, ne však jako obchodník, maximálně vydělávající díky masivní reklamě, nýbrž jako slovesný tvůrce. Stále vzestupnou vysokou úroveň jeho díla nejnověji dokládá hned čtvero publikací jen počtem stran malých.

Tříarchová – žel jen bibliofilská – knížečka NEDĚLEJTE Z TEORIÍ TERORIE (vydali Josef Vinklář, Milan Janáček a AG TYP, grafický doprovod Milan Janáček-Liberec, 100 číslovaných výt., b. m. 2017) vyšla s poznámkou „druhé, rozšířené vydání“; prvního jsem se žel nedopátral, zato ke mně laskavostí jednoho přítele doputoval z Internetu cyklus Žáčkových aforismů, který se pár čísly kryje s bibliofilií (Dumka o snu a realitě, Za pravdu aj.). Jsou to rozmarná doznání („Když se v kině dívám / na Ornellu Muti, / toužím plenit dívčí tutti-frutti. / Ale když se mrknu na Růžu, / nemůžu.“) i naprosto nadosobní poznání („Za pravdu je různá sazba – / jednou pomník, / jindy vazba. / Kdo ji řekne dřív než včas, / tomu pravda / zláme vaz.“). Bibliofilii uzavírá absolutně nepřeložitelný přeludný Sonet k poctě hlásky Ř.

Nad mnoha aforismy a epigramy mám šálivý pocit, že nejsou nové; ale záleží na tom, když stále platí? Klobouk dolů před badatelem, jemuž se jednou snad podaří vyznat se v záplavě Žáčkových knížek, tisků, výborů a prezentací v éteru. Nejradši bych jen citoval a citoval. Neodpustím si alespoň xénii „Láska hory přenáší, / ale s blbostí ani nehne“, a povzdech, který vypovídá nejen o osudu pravdy, ale též o situaci Žáčkovy poezie: „Do salónů, mezi lepší lidi, / má nahá pravda zakázaný vstup. / Vejít smí jen oblečená, / Za šaška.“

Zřejmě soukromě na křídě vydané VÍCE ČI MÉNĚ KOREKTNÍ FOTOGAGY (bez tiráže, nebezpečně bez copyrightu, na titulní straně kromě názvu jen Jiří Žáček, 2018, 16 stran), více či méně provokativní snímky s pravidelně provokativními výroky v komiksových bublinách by se určitě staly bestsellerem, kdyby se octly na knihkupeckých pultech. Jsou to těžké a odvážné opovážlivosti. Postava kráčející samými troskami praví: „Jak se tak dívám kolem, konečně zvítězila pravda a láska nad lží a nenávistí.“ Na protější straně je snímek ruky, k níž se hrne jiná nevítaná ruka: „Jen se tak nelísej, já si dobře pamatuju, koho jsi volila v prezidentských volbách.“

Ale Fotogagy dávají na frak i úrovni mravů dnešního našeho světa. Dívka s široce otevřenýma udivenýma očima, s pootevřenými ústy a cigaretou mezi prsty se ptá: „Víte, co mi řek ten sprosťák? Zahoďte to cigáro, slečno, a vykuřte radši mě, jsem absolutně beznikotinový.“ A tři slečny na divaně, jedna s nohama ve výši a s hlavou svěšenou k zemi, druhá s široce rozhozenýma nohama, třetí s unavenou hlavou na opěradle, dokonalý snímek zlé ranní kocoviny, lámou si hlavy makovičky: „Holky, ten doučovací kroužek, to bylo teda rodeo.“ „A co jsme se to vlastně doučovaly?“ Básník Fotogagů si dělá blázna i z učence před tabulí hustě popsanou vzorci a rovnicemi; ten připomíná samého Einsteina a diví se: „Pořád mi vychází 1 + 1 = 3…“ No nekupte to, jenže ono to nikde není k mání.

Kdo by hádal, že kapesní MALIČKOSTI Z LÁSKY (Šulc-Švarc, Praha 2018, ilustroval Milan Janáček, grafická úprava Martin David, 48 s.) jsou jen pozměněná rozšířená reedice Maličkostí, které vyšly roku 1988 jako kolibřík ve výběrové řadě Klubu přátel poezie, prohádal by, i když už tam byly například Zápalky. Nad Maličkostmi dnešního Žáčka, které jsou vlastně reedicí dvakrát vydané Knihy čtyřverší (2014), o níž jsem nepsal, nelze nemyslet na laskavého Mozarta nikoli velkých oper, ale baletu Les petits riens.

Básník těch čtyřverší se podobá svému Drozdu v parku: „Na větvi v parku zpívá drozd / chodcům co míří k magistrátu. / Zpívá svou ódu na radost / a nestará se o zisk ani ztrátu.“ Maličkosti z lásky však nejsou žádná idyla: „Hle, první, druhá, třetí Eva. / každá musí milovat! / Na lásku z ráje bývá sleva / a v prstenu se skrývá had.“ Spolu s Janáčkovými pastelově barevnými obrázky, jež Žáčkova čtyřverší neilustrují, ale volně s nimi korespondují, jsou Maličkosti z lásky vzácnou knížečkou vyzrálé moudré životní pohody („Kdo chce vidět všechno, neuvidí nic, / marně překračuješ všechny rovnoběžky. / Lepší kupka sena nežli hotel Ritz. / Nejvíc vidí ti, co chodí pěšky.“), ale také nehasnoucí touhy, vždyť čtyřverší „Být liják! Padat z oblohy / a spláchnout z ulic všechnu špínu…“ jen vypadá jako nové, ale je to báseň už z doby Žáčkovy prvotiny, četla se už ve velkém Žáčkově výboru Autostop (1988). Dá se říci, že Maličkosti z lásky spustil dávný pradávný Liják, který neodtekl do ztracena.

Když jsem dopisoval knížku Byla jednou jedna… básnická generace takzvaných pětatřicátníků, vyšel v revui Medicína & umění vynikající cyklus třinácti předtím knižně nepublikovaných Žáčkových veršů Kavárenský povaleč s podtitulem Soukromý průvodce po pražských i mimopražských kavárnách. Ten – zkrácen o titulní konfesi Kavárenský povaleč – rozrostl se časem v jedinečnou a letos vydanou sbírku o sedmatřiceti číslech CAFÉ ROBINSON (Šulc-Švarc, Praha 2018, podmanivé fotografie Františka Dostála, 72 s.), nejnovější vrchol Žáčkovy poezie. Ke skvostům jako Kavárna Bellevue nebo Café noir a Café Proměna přibylo nyní rozmarné Café Flirt („Neflirtujte v Café Flirt, / láska je jen trapný žert. // Najděte si jiné café / pro veřejné autodafé! // Neflirtujte v Café Flirt, / přiletí si pro vás čert“), ale také půlsonet Kavárna Kravál („Který tajfun tě sem zavál? / Slyšíš jenom ryk a kravál, / který všecko přehluší. // Ruší tvoje denní snění, / smysluplná slova mění / v nářek, vzlyk a zaúpění? / Dej si špunty do uší.“) nebo protějšek Kavárny V. I. P., drsná Celebrity café („Musíš dřít 25 hodin denně, / nebát se riskovat, / být flexibilní, vzdát se rodiny a přátel, / být nelítostný ke svým kolegům, / být nemilosrdný sám k sobě… // Pak budeš V. I. P., / pak budeš příklad pro všechny, / pak budeš úspěšný / a bohatý / a sám“) anebo mučivě tázavé Café Horor („Chystáš se na křtiny, a přijdeš na pohřeb. / Ze strážných andělů jsou rázem strážní Zombie. / Musíš mít štěstí – v tom to všechno je. / Co slyšíš? Vlastní tep, / anebo tikání nastražené bomby?“).

Přímo ohňostroj poetické invence ve službě trpkého poznání představuje půlsonet (Žáčkův vklad do množiny tzv. pevných lyrických forem) Café Trendy: „Číst knížky není trendy, / milovat není trendy, / přemýšlet není trendy, // trendy je žít jak dandy, / milovat happy endy / a usrkávat brandy. // Když ne brandy, aspoň vodku, / pak se spláchni na záchodku!“

Titulní báseň sbírky shrnuje ve svém závěru její smysl: „Zachraň mě, lásko, vyslyš moje vytí, / a život bude pohádka.“

Ovšem, básník, a vůbec ne s mentalitou obchodníka. Co mu kápne jako honorář ze knížečky, které jdou dobře na odbyt, dává na tisky pro přátele.

Zkrátka pošetilý básník. Mistr milostné poezie.