JIŘÍ JÍROVEC

Byla doba, kdy byl mladý. Měl svoje osobní ambice, umělecké i politické. Naučil se pohybovat v tehdejším prostředí. Jinak se politika nedá dělat. Měl kamarády, přátele a možná i vlivné spojence mezi mocnými.

Někteří z nich se k němu přestali hlásit, podle toho, jak se měnila doba. Možná ze závisti, že se dostal až na Hrad, možná proto, že se psaním uživil. 

Vzduchem již řadu let létalo obvinění, že právo na na svobodu projevu, zaručované článkem 19 prvního paktu Helsinské dohody je iluzorní“. Tedy v naší předlistopadové společnosti.

Spisovatel věděl, že tato svoboda je vskutku iluzorní, pokud přestane být veřejně a trvale obhajována. 

Obhajoba se nekoná. Dokonce je nežádoucí, protože celý problém byl zameten pod koberec vyslovením hesla Nejsme jako oni“. 

Věděl, že to heslo je falešné. Jenže nebylo fórum, na němž by to mohl říct, i kdyby opravdu, ale opravdu chtěl. 

Věděl i to, že v minulosti bylo „[…] občanům […] znemožněno pracovat v jejich oboru jen proto, že zastávali názory odlišné od názorů oficiálních“.

Spisovatel věděl, že změna „oficiálních názorů“ vedla k okamžitému vyobcování řady jeho kolegů z kdysi slavného Svazu československých spisovatelů, jakmile byl promptně přejmenován na Obec. Pro ty s odlišným názorem v ní nebylo místo. Dravci prosince 1989 „byli jako oni“, jenže důslednější.  

Mnoho vody proteklo pod Karlovým mostem od doby, kdy byl spisovatel mlád. Vrátila se doba samizdatu, útoků na názory odlišné od těch oficiálních i nenávist horší než kdykoli předtím. Jeho přítomnost na Hradě to nemohla změnit.

Poznámka: Do textu lze dosadit jména Havel nebo Sýs. Podle vkusu a odvahy.