MILAN BLAHYNKA

Výrok „Nech si hlavu ukrúti“ je pointa verše z básně V Hoteli v St. Georgen a platí paní v recepci, která se jistě nemůže vynadivit, co vše by chtěl básník při probouzení do slunce, jež „je vybozkané z nočnej tmy“: „Vedieť tak znovu namaľovať dúhu / Natrieť na žlto a vyvěsit tam / traslice kraslice prskavky klamavky / moje čáry máry / tvoje rozmary / jako lampióniky na jarmorku.“ Ten nadrzlý výrok přesně vystihuje PRÍBEHY A INÉ POKUŠENIA (z češtiny přeložil Peter Jan Kosmály, fotoilustrace Petr Žantovský, doslov Jozef Leikert, obálku s použitím koláže Miroslava Huptycha navrhl Dušan Babjak, sazba a tisk Eterna press, tisk na Slovensku), jimiž Irena Žantovská & Petr Žantovský vydávají počet ze svých večerů, ranních probouzení, pokušení a příběhů. Střídavý elektrizující proud jejich vyznání samozřejmě začíná i končí básněmi Ireny (správně podle úzu dámy mají přednost a také poslední slovo), tři oddíly začíná a tři zčásti jiné uzavírá svými básněmi Petr. Dialog vzájemného vyznávání je i v závěru, na Petrovo „Ako sa to deje“ odpovídá Irena: „Čítam ťa slnko.“ A výsledek? Naplnění výzvy Nech si hlavu ukúti, výzvy, jaké se v poetice vypadlé z kola říkalo autorská idea. Neboť:

Nech si hlavu úkrúti každý, kdo neví, že úspěšná režisérka (na 70 režií v nejrůznějších českých divadlech včetně Národního) a zároveň docentka pražské Vysoké školy ekonomické, kde učí rétorice a moderní komunikační technice, autorka šesti odborných knih (její Rétorická teorie a praxe vyšla už i v reedici), a na několika vysokých školách působící teoretik informace, dezinformace a propagandy i historik žurnalistiky, autor desítek odborných a polemicky provokativních knih, jsou také básníci, a ne ledajací. „Súhviezde Panny podupáva / ženie sa oblohou bez ruky vozataja / Mrholí Vydrobené na jadro / Vesmírna svätenica blúdi / ako piesok presýpacích hodín / A v mojej tvári je toľko pórov / a všetky sú otvorené / Hľadám láskavou rukou kňaza // Zovrieť ten okamih ktorý kmitá…“ (IŽ) „Ale kam až klesnem ja? Vieš to snáď? / tam kdesi za kopcom je Belehrad / A spať pôjdeme s kdekým zvečera / a spolu k ránu Hladinu jazera / nájdeme odostlanú.“ (PŽ) Kdo vidí nebe plné hvězd jako pokropené vesmírnou kropenkou (ano, svätenica je kropenka) a pak se snaží nahmátnou za ní (kosmického) kněze, je básník, o jakém se nepochybuje. A kdo se dovede přiznat, jak neodolává pokušení, a přitom místo nejslavnějším svatebním pochodem, místo Mendelsohnem, připomene tragickou událost, zdaleka ještě ne minulou, parafrází verše z Nohavicovy něžné a přitom drásavé písně o zítřejší svatbě, verše „tam za kopcem je Sarajevo“ – to je básník non plus ultra; a to básník živý láskou i nenávistí k těm, co ji a vůbec ničí a vraždí.

Nech si hlavu ukrúti každý, kdo se podiví, že milostný rukopisný dialog dvou českých básníků není napřed vydán česky v Čechách, ale vychází v brilantním slovenském překladu. No ano, na Slovensku je pro poezii, což je jen jiné jméno pro odvahu, mnohem příznivější klima než v opatrnických rozumářských Čechách (Nezval: „mračte se Češi / vy školáci“), kde se rodí vynikající básníci, ale nakladatelů s bystrým a činným smyslem pro poezii je méně než šafránu. Žantovští se z českých básníků plným právem hlásí ke Šrámkovi, k Holanovi, Ortenovi, Mikuláškovi, Kainarovi, Skácelovi – a přitom namnoze jdou stopou podivuhodného kouzelníka a jeho programu „ať český básník rozpoutá / v zestárlém českém mysliteli dítě / ať vykřikne hlasem kohouta / prostý a barevný živote miluji tě“. Už ta záliba Žantovských v cirkuse a v ohňostrojích. Irena: „Ohňostroj hrotov uviazol v priestore / (kvitnúce gejzíry na fontáne / plné zlatých rybičiek). Petr: viz verše citované v úvodním odstavci.

Nech si hlavu ukrúti, kdo jsou zodpovědni, že v jinak vynikající české vědecké knihovně s právem volného výtisku nemají druhé, rozšířené vydaní prvotiny IŽ Zahrada soch ani její sbírku Bezčasí (2015) a ani knížku PŽ Tady bydlím (2012) v katalogu nemají, takže recenzent sbírky Príbehy a iné pokušenia je na tom stejně jako čtenář v městě několika fakult humanistického směru: teprve kniha ve slovenštině mu skýtá šanci důkladněji si přečíst dva české básníky.

Naštěstí ve zmíněné knihovně jsou aspoň Zakázané květiny PŽ (2016) a Zahrada soch IŽ (2003). Takže nebohý recenzent může aspoň v malé míře dostát povinnosti srovnat novou knihu básní IŽ a PŽ s dřívější tvorbou obou básníků. A jaké překvapení, divže si hlavu neukrúti. Josef Leikert v doslovu k Príbehom a iným pokušeniam na za to, že „bolo by zaujímavé vedieť, ale možno ani nie, ako a kedy vznikala spoločná kniha“. Částečnou odpověď na to nalézám v Zahradě soch a v Zakázaných květinách, úplnější bych jistě našel, kdybych mohl zalistovat druhým vydáním Zahrady soch, Bezčasím, „výběrem“ Tady bydlím a kdybych se odhodlal projít celé Divoké víno a samizdaty, v nichž PŽ publikoval. Ale už v prvním vydání Zahrady soch (2003) je devět básní, které se nyní čtou v Příbězích a jiných pokušeních, a už v Zakaných květinách je báseň PŽ Na Shakespeara, nyní rovněž v Příbězích a jiných pokušeních. Je tedy víc než pravděpodobno, že IŽ a PŽ si psali každý své verše samostatně, až jednoho dne jim svitlo, že bezděky tím už dlouho vedou dialog; dialog o to cennější, že nevykalkulovaný, ale spontánní, přirozený. Podobně spontánně vznikla skromná sbírečka Dagmar a Ivana Dorovských Ty & Já (2005).

Nech si hlavu ukrúti, kdo mně při četbě třetího odstavce zapodezříval, že překlad prohlašuju za brilantní, aniž mohu znát originál, když dosud nevyšel. Nevyšel jako celek, ale jak už víme, mnohé básně v češtině jsou dostupné. Ze srovnání devíti originálů IŽ (ze Zahrady soch) s jejich zněním ve slovenštině invence slovenského překladatele nemůže vyniknout, protože většinou nerýmované verše IŽ se tlumočí poměrně snadno. Zato verše PŽ rafinovaně rýmované (PŽ si přímo obžerně libuje v jakoby náhodných, avšak velmi účinných rýmech vnitřních) jsou pro každý překlad problém. Jak si s ním Peter Jan Kosmály skvostně poradil, je snad patrné ze srovnání (rýmy vyznačuji kurzivou): české „a uprostřed slov díra zeje / Milo bude jim i bez naděje Shoří kov / i bez Shakespeara Víra zparchantěla…“ zní ve slovenštině: „a uprostřed slov diera zíva / Milo bude im aj bez nádeje Zhorí kov / aj bez Šejkspíra Viera zpankhartela…“ Některé vnitřní rýmy se v našich dvou jazycích neliší (slov-kov) ale nepoužitelné (díra-Shakespeara-Víra, zeje-beznaděje) Kosmály bez násilí na originále substituuje (diera-viera). Tomu se říká básnický překlad.

Nech si hlavu ukrúti, komu nedojde, že básně psané samostatně nabyly ve vzájemném zrcadlení nového významu a vznikla vlastně nová sbírka podivuhodně podmanivá.