IVO FENCL
„Dubček snil o socialismu s lidskou tváří a Havel o kapitalismu s lidskou tváří. Oba tyto sny se ukázaly jako utopické.“ Jozef Banáš
„Zatímco obyčejný člověk je ochoten se ztrapňovat jen po hranice svých možností, politik tyto hranice překračuje pravidelně, i když si to často neuvědomuje.“ Týž
Úspěšný slovenský spisovatel Jozef Banáš je po matce maďarského původu, ale vedle maďarštiny je mu odmala vlastní také němčina. 27. září završil sedmdesátku.
Byl také vrcholovým manažerem nebo diplomatem, nicméně původně vystudoval zahraniční obchod (1972). Dvě léta pracoval jako zástupce česko-slovenského velvyslance v Rakousku (1990-1992) a čtyři roky byl poslanec (2002-2006). Vytěžil z toho bestseller Idioti v politice (2007) a tento přístup k mandátu se (vzdáleně) podobá postoji našeho Jana Kellera k Evropskému parlamentu.
Jozef Banáš napsal tři divadelní hry, pět scénářů a přes dvacet knih. Zóna nadšení (2008) se stala světově nejpřekládanějším slovenským románem a v českém překladu známe také jeho Kód 9 (2010) či Zastavte Dubčeka! (2009). Celkem prodal víc než čtvrt milionů výtisků svých knih a ve slovenských půjčovnách na ně zavedli pořadníky. „Establišment“ obsah Banášových děl mírně vytáčí, ale ač spisovatel prahne mít „stálý dozor“ nad skutky politiků, ba i církve, moc platné to není.
První tři knihy, které v životě četl, byly Neználek, Chlapci z Pavelské ulice a Tartarin (od Alphonse Daudeta). Pokračoval rozumným tempem asi tří publikací týdně a zpětně varuje pouze před Dobšinským (1828-1885), jehož pohádky jsou občas ryzími „krváky“.
Dnes Banáš zvláště vzývá Tolstého a Goetha, spolu s nimiž prý bude na nebesích, jak údajně věří.
Obvykle začne psát už před svítáním a po studené sprše. Ta jej uvede do „provozní teploty“. Své bratislavské bydliště charakterizuje následovně: „Ve famózně ukrytém údolí nedaleko centra a pod kopcem, odkud mi chodí do zahrady na jablka srny.“ Městské prostředí jako takové chápe pak i s (běžnými) nemravnostmi jako „ideální prostředek k zocelení“.
Profesi politika považuje Jozef Banáš spolu s profesemi novináře a faráře za „nejnesvobodnější“ povolání. Ale navzdory tomu si sám sebe prý umí představit jako kazatele. Bohorovný ovšem není a pouze říká: „Psané slovo váží o mnoho víc než to vyslovené. Píši především proto, že mě nikdo nechce poslouchat.“
Několik desetiletí po listopadovém převratu vnímá inženýr Banáš jako pokračující „debilizaci“ a nelíbí se mu „brutální, bezduchý“ kapitalismus. „Nechceme být, chceme mýt! Kdo nemá, jako by nebyl,“ charakterizuje jej. A národ, který „ztratí kulturu“, podle jeho názoru „končí“.
Stejně tak se mu zajídá, že z každého, kdo se projeví jako vlastenec, „dělají hlupáka a šovinistu“. Chtěl by, aby Slováci nosili kroje se stejnou samozřejmostí jako obyvatelé Bavorska. Politici podle jeho názoru pomáhají svým oportunismem „odnárodňování a odslovenšťování“. S Houellebecqem prý souhlasí v tom, že nejen oni, ale také většina novinářů patří k pouhé „bandě darmožroutů, zasluhující výsměch“. Nato Banáš cituje i Johna Swindona, někdejšího vydavatele New York Times, jenž už roku 1953 řekl:
„Nic jako svobodný tisk neexistuje. Úloha novináře spočívá v podrývání pravdy, ve lhaní, v překrucování, v prodávání se a v prodávání své země a rasy…“ A známější z dvou Banášových dcer Adela ostatně označila stav slovenských médií za „diktaturu“ a způsob jejich práce za „vymývání mozků“.
On sám svobodu projevu v mainstreamových médiích raději „nekomentuje“; myslí si však, že jsme dnes „manipulovatelnější než za komunismu“, a takto cituje kazatele Chrise Hedgese:
„Žijeme v časech, kdy je vše ničeno. Lékaři ničí zdraví, právníci spravedlnost, univerzity vzdělanost, vlády svobodu, média informovanost, církve morálku a banky ekonomiku.“
Dále hovoří o permanentní válce. Žijeme fakticky vprostřed ní a každé tři roky se „opakuje“ válka světová, v níž zemřelo 52 milionů lidí. Za pouhé tři roky totiž dnes umře hladem a ve válkách ještě o dva miliony osob víc.
Rusko pak Banáš vidí v obklíčení 156 americkými základnami a hořce zažertuje, když říká:
„Musíme Rusko zastavit, nebezpečně se přibližuje k hranicím NATO.“ On sám v ruskou agresi nevěří, anebo minimálně dodává: „Rozkaz k invazi roku 1968 nedal ani Tolstoj, ani Dostojevskij, ani Čajkovskij, ani Solženicin, ani žádný prostý Rus.“
Projekt Evropské unie chápe jako megalomanii a míní, že nás vedou diletanti. Veřejně o tom psal dopisy Angele Merkelové. V globalizaci spatřuje záměrné „vykořeňování národů a národnostních skupin“ a rodné Slovensko vnímá jako „konzervativní a pokrytecké“.
Muž a žena nebudou nikdy rovnocenní, konstatuje a má pocit, že feministky jsou „zakomplexované“.
A Willy Brand? Ten mu prý řekl: „Lidé mají přirozený sklon být lepší než ti druzí. Ale jediné, co má v životě smysl, je být každý den lepší, než jsi byl včera.“
V dalekém Kašmíru se Banáš setkal s dalajlámou; je zaujat Indií a Bhútánem. Malý Bhútán sice zůstává jednou z nejchudších zemí světa, zato však je nejšťastnější zemí Asie.
Například roku 2016 absolvoval Banáš sto besed, ale během nich ze zásady nečte; skutečně jen beseduje, anebo hraje na kytaru: „Lidé potřebují šou.“
Pravidelně chodí do posilovny. S manželkou Máriou, známou výtvarnicí, se potkali roku 1968 na Spišském hradě, a to krátce po invazi. Mají vnučku Natali a dvě dcery. Vedle známé moderátorky Adely, jejíž manžel je z Hané, i dceru starší, provdanou za Pražana; s úspěchem tak Banáš může tvrdit, že má „polovinu rodiny v Čechách a na Moravě“.
Upřímně věří, že se Slovensko s námi Čechy jednou opět spojí, a připadá mu, že se dnes máme jako národy radši než před rozdělením, které ostatně způsobili politici. Referendem by asi „neprošlo“.
Podle knihy Jozefa Banáše, Ireny Fuchsové a Bronislawa Ondraszeka Slovensko-české hovory. Nakladatelství Beskydy. Vedryně 2017.