LUBOMÍR BROŽEK

Vzácní přátelé a kolegové,

napadlo vás už někdy, co spojuje například básníky a prozaiky jako Vladimír Holan, František Halas, František Hrubín, Oldřich Mikulášek, Miroslav Holub, Josef Kainar, Josef Hanzlík, Vladislav Vančura, Ludvík Aškenázy, Jiří Šotola… a další, i slovenští přátelé by mohli jmenovat spisovatele, které spojuje smutný fakt, že se o nich v podstatě nemluví, anebo jsou zmiňováni stále měně a jenom velmi okrajově. Jejich poetika byla nevšední. Jejich metaforika objevná a inspirativní. Nemluví se o nich, protože Rubikon slovesné entropie byl překročen a v chaotickém diskurzu ideově vyprázdněné, o to více však ideologizované tlachavé postmodernity se stali nežádoucími. Mluví se o jiných, jejichž ego našlo zalíbení v efektním žonglování slovy a slovíčky lehkými jak peří padlého anděla. Miroslav Holub kdysi napsal: Potopa jest, když nám jdou od úst bubliny a my si myslíme, že jsou to slova… Ideologizace veřejného prostoru je téměř absolutní a obsahy slov se nebezpečně přiblížily sémantickému vakuu.

A co je horší, zmizel strach z prázdnoty – horror vacui. Důkazem je mainstream – přežvýkavec s pěti žaludky, z nichž jeden se jmenuje kniha. Přežvýká všechno, pomalu tráví a co z něho nakonec vyjde, známe všichni. Rýpat se v tom je sice možné, ale nechutné a značně nehygienické.

Sémantická prázdnota se stala základním stavebním prvkem diskurzu Babylonské věže, kde sice všichni něco říkají, přesvědčeni o významu a velikosti svého díla tváří se fatálně, ale fakticky nic podstatného nesdělují. Informace byla nahrazena konfirmací: Když tři mainstreamová média tvrdí totéž, znamená to, že každé z nich se může zaštítit dvěma dalšími, což je v daném diskurzu považováno za dostačující. Mainstream je však třeba vnímat v širším, transnacionálním kontextu – citace renomovaných zahraničních zdrojů je, ne-li efektivní, zajisté efektní. Příznačné je přitom, že čím je forma sdělení naléhavější, tím nicotnější bývá obsah. A kde je pravda. Ví Bůh. A možná Kassandra, kterou nikdo neslyší.

V sémantickém vakuu je pravda nepopsatelná. Nelze se vlastně ani divit, že přibývá těch, kteří by pravdu nepoznali, ani kdyby je přepadla za bílého dne na ulici. V sémantickém prázdnu nelze zřetelně odlišit ani dobré od špatného.

Schopnost takového odlišení patří k podstatným atributům morálky, která se tak z diskurzu Babylonské věže začíná nebezpečně vytrácet. A čím více se vytrácí, tím více se o ní mluví. Skloňuje se ve všech pádech.

Kromě politiků a děvek všeho druhu je v mimořádné oblibě například u virtuálních fantómů obecně nazývaných VIP. Obsahem jejich tragikomické existence jsou médii do zblbnutí omílané banální partnerské aférky, plastické operace, módní a jiné trendy či veledůležité hlouposti z jejich exhibicionistického bytí. Tyto nicotné, mediálně vytrvale reflektované figurky se rádoby zasvěceně vyjadřují úplně ke všemu. Zajímá-li vás, jak spasit zanikající svět lidství, zeptejte se jich. Určitě vám něco interesantního řeknou. Jsem si jist, že to bude tak objevné, že by byla věčná škoda to nevytisknout.

Jestliže snad simulakra, jimž se dnes říká VIP, něco představují, rozhodně to není zážitek pro gurmány, ale spíše pro ty, kdo se rozhodli strávit zbytek života trávením porcí telenovel a jiné dietní krmě s nízkým obsahem ducha, jejíž důslednou konzumací se časem můžou vejít do každého trendy oblečku – včetně svěrací kazajky.

Staří Řekové se snažili porozumět vztahu mezi onomaty a sématy, tedy mezi tím, jak slova znějí a tím, co sdělují. Jsou-li sémanticky vyprázdněná, představují řetězení znaků, které nesdělují nic, ale předstírat mohou cokoliv. Sémantické vakuum má schopnost absorbovat téměř vše – z marginálního dělat fundamentální a podstatné bagatelizovat ve jménu ideologických klišé vytvářejících falešné vědomí, neschopné rozlišit realitu od utopie. Babylonská věž, jak víme z bible, skončila neslavně, avšak její chaotický diskurz pohříchu trvá a prohlubuje se. Často se v něm například skloňuje slovo korektnost. Těžko říci, co je jeho skutečným obsahem. Možná totéž, čemu se říkalo prostě pokrytectví.

Troufám si říci, že velcí autoři naší slovesné historie nebyli vůbec korektní. Ani pravda není korektní. Je zábleskem, který v přeludném labyrintu na okamžik ozáří cestu. Řekové měli pro pravdu či neskrytost možná nejvýstižnější výraz „aletheia“, tedy to je v opozitu k řece zapomnění Léthé. To zjevné, co trvá a vzdoruje marnosti.

Hranice mého jazyka jsou hranicemi mého světa, říká Ludwig Wittgenstein. Posláním literatury, tedy i naším posláním, je vracet slovům obsahy, schopnost svědčit o světě, v němž rezignovat na pravdivost jazyka znamená přijmout porážku v prostoru, jehož hranice se nebezpečně zúžily do rozměrů soutěsky u Thermopyl. Ustoupit není kam, ale vzdát to, drazí přátelé a kolegové, vzdát to nelze.

Ať žije naše slovenská a česká slovesnost – ať žije poezie!

Předneseno na nedávné konferenci Průniky české a slovenské literatury