26. 11. 1908 – 19. 1. 1966 – sto let od narození

VÁCLAV PELCMAN

Básník není již dlouho vydáván ani zařazován do různých almanachů. Byl zastoupen v almanaších z let 1955, 1956, 1957 a 1958. Později již byl uváděn jen sporadicky: Básnický almanach z r. 1973, báseň Z lásky ve sbírce Mladá vichřice z r. 1977 a ve výboru Nachový plamen z r. 1984, kde jsou krátké ukázky z jeho díla. Patřil do kulturního prostředí své doby, kde sice nevynikal, ale bez takovýchto kulturních dělníků by nebylo ani autorů vynikajících, a jsou proto jakýmsi katalyzátorem či podhoubím pro vrcholnou tvorbu.
Prožil velmi smutné dětství, poznamenané útrapami světové války. Jako malý chlapec ztratil matku, tři ze sedmi sourozenců a později také otce. Přesto čerpal sílu z kořenů v rodině a měl velkou podporu svých sester, kdy jako učedník typografie projevil básnický talent. Tehdy byl ovlivněn proletářskou poezií, obdobně jako mnoho jeho současníků, jeho básně byly vždy plné vlastních prožitků.

Citlivou intimní lyrikou později vynikaly zvláště básně věnované dětství, matce a především verše o lásce, zprvu poznamenané smutkem nad ztrátou první milované ženy a posléze radostí nad láskou novou a vztahem k dětem. Pro děti Jan Noha napsal mnoho krásných veršů, hříček i průpovídek.

Ve zralém věku se v jeho tvorbě objevují stále s větší naléhavostí otázky existence, smyslu bytí, lidského života. Bylo to částečně způsobeno zápasem se zákeřnou chorobou, které podlehl v pouhých 58 letech.

Čteme-li pozorně Nohovy verše, mezi řádky cítíme, že myšlenkám o smyslu lidského bytí a počínání v něm byl básník věrný vždycky.

Ze sbírky Člověk člověku si můžeme připomenout báseň Hlas bojovníka:

Ve jménu něhy pušku jsem nabil.

Ve jménu lásky jsem nelásku zabil.

Ve jménu života beru i dám.

Ve jménu života padl jsem sám.

Z krve své vstávám však ve jménu všeho,

svobodo, živote, lásko i něho!

Z krve své v budoucno proudím a vanu,

vámi, kdo žijete, zítřkem se stanu!