VĚRA BERANOVÁ

Závěr letošního roku byl doslova v zajetí vzpomínkových akcí nesených v oslavném duchu, jako by se každá organizace chtěla vyslovit k našim slavným osmičkám. Probíhají různé pořady, křtí se knížky,vše je dobré většinou k tomu, aby se ten či onen zviditelnil, možná, že méně by bylo více, to je však věc vkusu a míry.Úsměv by asi ztuhnul mnohým organizátorům, kdyby se seznámili s výsledky anket a zjistili, že naše nejmladší generace vlastně vůbec neví, o co kráčí.

Z čeho asi pramení tato neznalost, nezájem? Můžeme to svádět na školu, domácí prostředí atd. Podstata bude asi v něčem jiném. Svých pár vět jsem nazvala „Historie: věda, nebo umění“. Tato otázka není tak úplně od věci. Tak například antika považovala historii za umění a múza Kleió, která ji reprezentovala, byla krásná žena, zpodobňovaná se svitkem papyru a rydlem. Tedy historie jako umění.

Kdybychom dnes většině historiků, zbožňujících fakta řekli, že historie byla považována za umění a že to i dnes není tak úplně od věci, jistě by se spravedlivě rozhořčili. Bohužel se současné zacházení s historií mnohem více podobá umění, avšak s jednou výhradou. Již ve slově umění, alespoň v češtině, je zakódováno jisté hodnotové sdělení, že někdo něco umí. Dnešní zacházení s historií má z toho tradičního chápání jen tu míru bájení. Naše doba striktně odlišuje vědu a umění, jako by čistě exaktní přístup k historii byl smyslem a východiskem našeho poznání a hlavně pochopení minulosti.

Avšak naše především současná zkušenost nás musí stále více přesvědčovat o tom, že cesta nevede skládáním fakt, sbíráním, jejich chronologickým řazením, ale jejich interpretací, pochopením, výkladem. Fakta jsou samozřejmě předpokladem, ale ne cílem. To, co je určující, je jejich interpretace, jejich výklad, a tady již vstupujeme na volnější půdu, v podstatě v jisté nadsázce, na půdu uměleckou. Proč se například říká, že dějiny píší vítězové. V této krátké větě je obsažena podstata věci. Tak například kdybychom se chtěli podívat na takovou historickou skutečnost, jakou byla Bílá hora a její výklad v průběhu století, došli bychom k naprosto diametrálnímu hodnocení.

Nás, pod dojmem vzpomínkových orgií, budou jistě zajímat naše legendární osmičky. Je samozřejmé, že naprostá většina těch, co se účastní různých oslav, je pod vlivem, nechci úplně napsat, médii. Maximálně se pídí po vnějškových skutečnostech. Například: byl Masaryk synem Františka Josefa I, jak to bylo se zavražděným studentem Šmídem na Národní třídě, atd. Už se dále většinou neptají proč, nehledají se širší souvislosti.

Bylo tomu jistě i v dobách jiných, nejen v té naší. Dnes však je tato povrchnost spojena s velkou mocí médií a také s celkovým poklesem základního vzdělání v rámci humanitních oborů.

Proč tomu tak je? Na to není jednoduchá odpověď, není zájem vzdělávat národ v takových otázkách, jako jak to bylo, jak to bude… Pak tedy také zcela zákonitě nevíme, jak to je. Můžeme jen opakovat: Kdo nezná svou minulost, nezajímá se o budoucnost, nemůže ani chápat svou současnost. Jsme nasměrováni na spotřebu věcí, tzv. zážitků, požitků, stále více a lepších aut, dovolených v Karibiku, mít víc než soused, kupovat jen značkové zboží, oslňovat vším tím umělým.

Na přemýšlení o opravdové historii upozornilo, jako jedna z mála vzpomínkových akcí, setkání, které proběhlo v Městské knihovně v Praze, nazvané Záhady 17. listopadu, kterou moderoval Hynek Žirovnický a účastnili se jí redaktor Dušan Spáčil a básník a spisovatel Karel Sýs. V debatě mezi aktéry se právě tento problém jasně odkryl. Právě Karel Sýs poukázal na opravdové záhady 17. listopadu, které nejsou v nových či staronových faktech, ale v jejich výkladu, v úloze každé současnosti, která svým způsobem mnohdy podstatně hodnotí svou minulost. Nebudeme-li s touto skutečností počítat, budeme stále naivně stát na náměstích.