BOHUMILA SARNOVÁ

Inspirace je věcí vskutku vzácnou. Každý člověk z ní má v sobě uložen alespoň střípek. U někoho se projevuje zcela výjimečně. U někoho naopak spontánně, téměř nepřetržitě, neřkuli stále čili v jednom kuse. Někdo se s ní až tak nepřátelí. To jsou případy, kdy ho inspirace přepadne nenadále, jako chřipkový bacil. To potom s člověkem zacloumá a není proti ní léku. Dotyčný musí něco udělat. Tu v obýváku přesune skříň či sedačku na opačné místo místnosti. Tu si zamane, že ten starý fíkus je už skutečně starý a potřebuje seříznout, aby tolik nebujel. Tu v záchvatu šílenství běží do obchodu a před tím úprkem jsou strhány nemožné záclony a budou po zakoupení nahrazeny módními cáry duhových barev. A což teprve jarní šílenství, kdy na zahradě je nutno převrátit co se dá a nahradit květinová zátiší stálezeleným keřem a naopak. To vše v sobě zahrnuje inspirace momentální, impulzivní, tvořivé, ale někdy i zdrcující a ničivé.

Zastavím se u slova z poslední věty. Tedy u inspirace ničivé až běda. Ano, někteří básníci, spisovatelé, malíři a konečně i herci si své umělecké projevy koření špetkou alkoholové inspirace. Do takových lahviček, tak do těch se vejde docela hodně inspirace. Když někdo přebere, to se opravdu inspirace dá na pochod. Jenže ve valné míře opačným směrem. V případě, že povzbudí dřímající a mnohdy lehce lelkující múzy to je v celku ještě přijatelné. Ale když si inspirace poplete kolej, přehlédne výhybku míry, to se potom dějí věci.

Tak například letošní oslavy konce roku 2018, tedy už vlastně loňské. A vítání Nového roku 2019, tedy letošního. Ó, to byly výbuchy inspirace! Václavské náměstí jako skládka netříděného odpadu. Střepy, vystřílená pyrotechnika, papíry, tu a tam lehce pohozená a téměř bezvládná těla slavících, a neuvěřitelných téměř 36 tun odpadu.

Chudáci chlapi z úklidových čet, kteří bez použití jakékoliv inspirace museli nastoupit na úklid toho chlívku! Brzy ráno a střízliví nažhavili své úklidové mašiny a hurá do práce, ať byl Nový rok nebo třeba běžný všední den.

Pražanům notně pomohli při zaneřáďování veřejných prostorů náměstí a přilehlých ulic i cizinci a činili se jako o závod, kdo způsobí větší bordel. Matička Praha, zasviněná až po uši. K čemu ji to asi tak inspiruje. Ještě že je její starobylá architektura tak bytelná a nechá na sebe působit jen zub deště, mrazu a slunečního sálání. Ale taky kouře, smogu a někdy i záludné choutky soudobých architektů při snaze něco vybourat, vyloučit, extra dostavět, doplnit. Inspirace je někdy prevít. Ne a ne se dostavit, když je tak říkajíc tlačeno na pilu a termín zadání se neúprosně blíží.

Opustím zmínku o bujarých oslavách a navrátím se ke kultuře vánočních pořadů na ČT 1. Čeho se nyní jen zlehýnka dotknu je něco, na co byla spuštěna doslova a do písmene kanonáda zloby. Možná ten „tlak na pilu“ způsobil, že se režizérovi a scénáristovi v jedné osobě podařila tak vskutku nepodařená pohádka. Anebo to způsobil ten totální nedostatek inspirace. Nevím. Jedno je, alespoň mně, jasné. Tak jako se všichni těšíme na Ježíška, stejně tak se těšíme svou, v ten večer dětskou dušičkou v sobě na pohádku. Na pohádku, která osladí tajemný večer víc než vánoční cukroví. Letošní štědrovečerní pohádka s názvem Kouzelník Žito, ať mi autor promine, byla paskvilem, jedním velkým zklamáním. Námět, děj, postavy, režie. Znám filmy pana Zdeňka Zelenky. Jen pro představu Nesmrtelná teta, výpravná celovečerní pohádka s titulní postavou ztvárněnou Jiřinou Bohdalovou, pohádka Duch nad zlato s Viktorem Preissem, nebo vtipně napsaný seriál Ach ty vraždy opět s J. Bohdalovou v hlavní roli, a řadu dalších povedených prací. Mám je ráda. Jméno Zdeněk Zelenka signalizovalo punc kvalitní podívané. Tohle dílko snad ani nebylo jeho. I zde pan Zelenka vytvořil roli pro J. Bohdalovou. Ale myslím si, že tato herečka film ani při veškerém svém hereckém nadání, talentu a zkušenostech nemohla zachránit. Představitelka princezny se nechala slyšet na internetu. Cítila se dotčeně, po té spršce kritiky. Chuděra ale nepochopila to podstatné. Kritika nebyla namířena na její osobu, coby neschopnou herečku (jistě nás do budoucna ještě překvapí, neuteče-li k jiné profesi). O ni vůbec nešlo. Šlo o pohádku, o námět jako o celek. Už v tom byl prvotní problém. Potom se mohou herci stavět třeba na hlavu a nevykřešou z bezduché látky předlohy nic.

Zelenkova pohádka, v obklopení nádherných pohádek v ten den – Tři oříšky pro popelku s Libuškou Šafránkovou, Byl jednou jeden král s Janem Werichem, Šíleně smutná princezna s Helenou Vondráčkovou a Václavem Neckářem a s dalšími skvosty české kinematografie, nemohla vůbec obstát. Jak zde zmiňuji, inspirace si někdy postaví hlavu.

Stejně tak byla tvrdohlavá při spolupráci s režizérem Vítem Karasem v rodinné komedii Přání k mání, vysílané na ČT 1 v neděli 30. prosince ve 20.00 hod. Bylo to 102 minut trýzně u čehosi, co se chtělo tvářit snad světově, snad se to chtělo vymykat nevím dost dobře ani čemu. Paskvil číslo dvě. A přirovnání Víta Karase režizéra tohoto dílka k filmům Pan Tau či Lucie postrach ulice, tak to je skutečně velmi silné sebevědomí. Prostě a jednoduše: upoutávka v magazínu TV byla barvitá a lákavá natolik, že jsem to chtěla vidět. Ale recenze hluboko předčila realitu. Nechápala jsem zasazení příběhu do podivně „vyzdobených“ interiérů, oblečení postav do záhadných kostýmů nezařaditelného stylu, jako by „co se kde našlo nejhoršího“. Ani to nedokážu přesně popsat – totální zmatek ve všem, skoro, jak se pěkně nečesky říká – galimatyáš. Škoda natočeného materiálu a škoda času, škoda práce herců a času stráveného u takového pořadu.

Ovšem přímo zlatou korunu závěru roku všemu nasadila ČT 1 před finálním časem, před půlnočním odbíjením starého roku. Nežli se rozkmital mohutný stroj časomíry, aby odpočítal poslední minuty k půlnoci, okamžiky, které rozechvívají někdy až k slzám (i ty více či méně ovíněné), neváhali programoví mágové ČT 1 vpustit na obrazovku upoutávky na nově natočené kriminální seriály. Prostě aby divák i v posledních minutách roku byl ubezpečen, že se v Novém roce pojede ve starých kolejích krimi, krváků, boxovaček a bezduchých a naivních sitkomů tuzemské i zahraniční provenience. Bylo to gesto netaktní, nekulturní, nevkusné a urážlivé.

To popřání k Novému roku od generálního ředitele ČT Petra Dvořáka, po boku s Martou Kubišovou, také naznačilo mnohé. Že totiž v nastávajícím roce se máme skutečně nač těšit. Těch třicet let, co letos uplynou od roku 1989, tak ty se stanou nálepkou, která bude překrývat a přečnívat tu i tam, dnes a denně. Smlsne si televize, film, rozhlas, tisk, veškerá média. O programovou náplň a vycpávky všemožných diskusních a publicistických pořadů bude bohatě postaráno: ve jménu svobody, demokracie a „úspěchů“ třiceti let od revoluce v sametu. A bude toho tolik, že se budeme těšit na rok 2020 s úlevou.

Nechci své psaní o tom, co mne obklopovalo v období svátků míru a klidu zakončit tak negativně a pesimisticky. Proto ještě jedno zastavení u filmu, vysílaném na ČT 2 ve 20.00 hod. na Nový rok. Věřte, byl to v pravdě balzám a oáza pro duši. Jednalo se o celovečerní film Planeta Česko v režii Mariána Poláka. Jak jsem se dočetla, film vznikl díky projektu „Příroda, koho to zajímá!“. Namluvil jej Kryštof Hádek. Film pojednává výhradně o tajích a krásách české přírody, jak uvádí autor „od mravence po zubra“, a vzrušuje někdy víc než výpravy do džunglí a na daleké ostrovy. Nejednalo se pouze o suché konstatování, kde jaký živočich žije, jak vypadá, jak se chová, jaká je krajina, která nás obklopuje. Díky úžasným záběrům divák sleduje děje v přírodě, mnohdy již za „humny“. Je překvapen, s čím se může v nedalekém okolí svého bydliště setkat, aniž by cestoval do vzdálených a exotických zemí. Vím, existuje mnoho obdobných zahraničních snímků z různých koutů naší planety. Tento film je poezií naší přírody, živočichů, je esencí nádhery, kterou je naše malá zemička. Básník by řekl, že naše země je jako zahrádka. Zahrádka je upravená podle inspirace majitele. Naše zem je v místech volného života přírody překrásná, divoká, nespoutaná, s nenapodobitelným kouzlem. Je to náš domov, naše vlast. Zde se režizérovi podařilo zahrát na strunu v mnoha lidských srdcích hodně skrytou. Zde inspirace zaútočila s velkým úspěchem, a celému štábu filmu se podařilo ji do posledního kousku využít. Buďme hrdi, že v takové zemi žijeme.

Chvilky inspirace

Někdo má to štěstí

že žije v kruhu

poledních okamžiků

a za klopu kabátu

si vkládá měděnku

z věžních hodin.

Uhodí do strun

zpuchřelé harfy

a v rozhrnutých pavučinách

najde všechny své ztracené stíny.

K rozbitým skořápkám

položí nové vajíčko

a počká si na šelesty

nočního dýchání.

Pak překročí svůj kruh

a nechá prsty uvíznout ve strunách.

Z Vysočiny vám srdečně přeji úspěšný rok 2019. Vaše BOHUMILA SARNOVÁ