MILAN BLAHYNKA

Oldřicha Wenzla mám rád od chvíle, když jsem dávno pradávno četl poprvé jeho verše, a tak jsem byl zvědavý, proč se P. Král (jak jsem zahlédl na titulní straně Tvaru 19/2018) rozhodl pojednat na téma Oldřich Wenzl nebyl druhý Wolker; rozepsat se o pravdě tak zcela evidentní, samozřejmé, ba banální. A pak jsem na stránkách 14 a 15 užasl, že takovou pitomost podsouvá mně, rozhořčen mým doslovem k první souborné edici Wenzla, k jeho Veškeré poezii, kterou se podařilo vydat v Mladé frontě 1982. Mám se urazit? Na někoho, kdo ještě neumí pořádně číst? Není spíš k politování?

P. Král mi vyčítá, že jsem si dovolil obdivovat básníka ze zcela jiných důvodů, než ho ctí on, ortodoxní surrealista žel až třetího nálevu; že jeho poezii vítám co básníka životní radosti navzdory těžkému osudu a jako protichůdce pseudobásnické metafyziky, domnělé hlubokomyslnosti, která přišla do módy u nás v šedesátých letech, ač se jí už ve dvacátých letech vysmál F. X. Šalda.

Když jsem Wenzlovu poezii nazval „rodově blízkou tvorbě Nezvalově a Bieblově“ a citoval Wenzlovo jasné přihlášení k Nezvalovi a ke Tzarovi jako k jeho „učitelům“, považoval jsem za zbytečné upozornit, že vidím-li četné shody jeho poezie s poezií Wolkerovou, Florianovou a dokonce Skálovou, s poezií básníků zcela jiného rodokmenu, nikdo nemůže mít za to, že – básníka „ve všem všudy paradoxního, plného zdánlivých protimluvů a zvláštností“ – mám za druhého Wolkera. A vida: P. Král si to o mně myslí a ve svém dlouhém elaborátu poučuje mne a hlavně čtenáře Tvaru, že Wenzl druhý Wolker není. Je zřejmě nad prahem jeho pojetí poezie a literatury pochopit, o čem je můj celý doslov: pochopit mou radost z paradoxní schopnosti největších básníků porozumět si v mnohém – například v hodnotě a potřebě přátelství, lásky, svobody – také s básníky jiného básnického směru, jiného rodokmenu, jiného pojetí světa, dokonce i protichůdné politické orientace „přes zákopy“, jak tomu říkal moudrý básník Jiří Kuběna. Tak si Nezval rozuměl s Wolkerem, ačkoli proletářskou poezii vůbec neměl rád, tak si nakonec přece jen porozuměl s Halasem a po jeho smrti vystupoval odvážně energicky na jeho obranu. Tak se Jiří Kuběna po celý život hlásil k Nezvalovi jako jednomu ze svých tří učitelů.

P. Král jako příliš oddaný ctitel Karla Teiga nebyl kdysi dávno s to připustit, že si V+W dělali ve Vest pocket revue legraci z některých Teigových tezí, jak jsem ukázal v jedné stati (od autora knih O humoru, klaunech a dadaistech nějak nepochytil smysl pro legraci) a dosud nevydýchal, že Jiří Voskovec dal za pravdu mně.

A tak se nedivím, že by mě rád načapal jinde na švestkách a zazdálo se mu snadné mě odrovnat skrze Wenzla. Rozkurážil se tak, že to žel schytal mj. i Radim Vašinka, jehož inscenace podstatně přispěly k obrovskému zájmu o Wenzla po celá tři desetiletí! Vašinky se šlechetně zastala (ve Tvaru 21/2018) paní Alena Zemančíková a budiž jí země lehká, že uznala za nutné vyvážit svou odvahu otřením se o mne, jako by ani ona nenaznala, že nalézat paradoxní shody mezi rozdílnými básníky není totéž co strkat je do jednoho pytle. Pro pána krále!