FRANTIŠEK DOSTÁL

V mladém věku 80 let, kdy ještě člověku příliš nevynechává mozek, myšlenky často zalétají o desítky let zpátky. Poněkud postarší člověk se vracívá i do míst, kde prvně lezl po čtyřech. U mne to byla pražská čtvrť v dolíku pod Vinohrady jménem Vršovice. Kdysi Praha 13, ale po čase magistrát této čtvrti přidělil číslo o tři číslice nižší. Domečky starých Vršovic za kostelíkem sv. Mikuláše na mne coby malého kluka působily jako divadelní kulisy vypůjčené z nedalekého divadélka Bozděch, na jehož prknech jsem si rovněž postál. O něco starší spolužáci, a později i spolužačky poznaly i prkna slavnější a před filmovou kamerou a s obnaženými prsy se jedna z nich koupala v Sázavě během natáčení filmu podle knihy básníka Františka Hrubína. Zmíněný básník se do tohoto kraje rád vracel hledat sílu a chuť k žití. Ne, život se nedá vyloučit ani z klukovských očí.

Za skleněnou sochou fotografa se skrývají lidé ze sklářské hutě Černé budy u města Sázava, založené babičkou Františka Kavaliéra, která má dosud dobré jméno i za hranicemi pod značkou Kavalier. Sošku mi nechali zhotovit kamarádi z Vršovic k mému životnímu jubileu a s velkou slávou mi ji předali; kde jinde, než v jedné vršovické hospodě. Za sklem se fotograf ocitl zas díky svým snímkům, co visívaly na výstavách od Tokia až po Toronto a pod nimi vedle jména bylo také hezké slovo Czechoslovakia. Není od věci připomenout, že na těchto obrázcích za sklem byli i lidé trávící letní víkendy na břehu řeky Sázavy, která pro mnohé z nás byla a dosud je Zlatou řekou…

Skleněná bývala kdysi rovněž vzácná barevná kulička-skleněnka, která mezi námi kluky měla desetkrát větší cenu než kulička hliněná. Všechny dohromady ale stejně padaly do důlků vyhloubených v závětří kostela sv. Václava ve Vršovicích, v jehož sousedství na nezastavěných stráních za továrnou na patentky a zdrhovadla Jindřicha Waldese, jehož život vyhasl již v čase války, se ozýval chlapecký křik. Zelené plochy za zmíněnou továrnou připomíná stará fotografie z roku 1946 zachycující tři děti. Hlavička úplně vpravo je moje. V pozadí je starý domek autolakovny pana Holíka, kde získal bílý lak i automobil herečky Adiny Mandlové. Na horizontu stojí činžovní dům v Kodaňské ulici, na němž se po květnové revoluci 1945 objevila pamětní deska padlých. Tu ale na fotografii na tu dálku není možné spatřit…

Ještě než došlo na malou skleničku se zelenou tekutinou, pohlíželo se na železniční koleje z oblouku železničního mostu na silnici směřující na vršovický Říp, vlastně jakýsi pecen chleba jménem Bohdalec. Nebylo proto žádným překvapením, když nám rozpustilým klukům jeden z učitelů na měšťance říkal, že jsme „hotentoti z bohdaleckých křovin“. Až o něco později jsem zjistil, že onen učitel jménem Ladislav Tikal získal na olympiádě v roce 1936 v Berlíně s naším gymnastickým družstvem bronzovou medaili. Nikdo neuvěří ani tomu, že z jiného železničního mostu, co má být na Výtoni za pět let zbourán, rozpustilí kluci skákali do Vltavy. Dělo se tak v momentě, kdy pod mostem projížděl parník, aby se zachytili kormidla supící lodě. Proti proudu řeky se tak už nemuselo plavat…

Mrcha čas popoběhl a v jedné hospodě jsem poznal, čemu se říkalo magické oko, které jinak svítilo na dražších rozhlasových přijímačích. Malá sklenka zeleného pitiva se prostě ponořila do sklenice s pivem, a tak vzniklo pivní magické oko. Rozhlasový aparát kromě muziky občas také informoval. Magická očka v nálevně však napomohla k informacím, na které v rozhlasovém zpravodajství zdaleka neměli…