IVAN ČERNÝ

Publikace Vyhnání Čechů z pohraničí v roce 1938 vyšla v Nakladatelství Toužimský a Moravec za podpory společnosti Kruh občanů ČR vyhnaných v roce 1938 z pohraničí. Editorem díla je Karel Zelený.

Rok vydání 2018 není vzhledem k výročí nešťastného roku náhodný. V knize je uvedeno i poděkování nakladatelů a Jaroslava Čvančary za účinnou pomoc při vydání tohoto díla, a to téměř čtyřiceti osobám, kteří přispěli svými vzpomínkami a fotografiemi.

Aby bylo jasné pro nejmladší čtenáře, postižení zanechávali v místě, kde žili, všechen svůj majetek bez náhrady. Pomoc nepřišla odnikud. Jen pustá krádež a vykořenění. To vše za nadávek, arogance a všemožného příkoří od Němců, kteří odchod Čechů radostně oslavovali. Někdy i se zbraní v ruce naše lidi vyháněli – tato doba má své zabité na české straně! Přitom šlo až do Mnichova o přátelské sousedy, kteří se, až na vzácné výjimky, takřka ze dne na den, neuvěřitelným způsobem sjednotili. Ano, kolektiv, disciplína, národ a silný vůdce – to jsou charakteristické znaky němectví. Připomeňme v této souvislosti i historickou rozpínavost a pohrdání Slovany.

V úvodu knihy jsou zopakována historická fakta roku 1938, který bohužel nebyl zahrnut do státem připomínaných historických „osmiček.“

Mnichovem jsme byli předhozeni Hitlerovi proto, aby se Německo nasytilo a jiné země získaly čas. Skutečnost, že bylo Československo svobodnou demokratickou zemí, Velkou Británii nijak nezajímalo. Tato země si jen mnula ruce, jak vše dobře zařídila. A to je třeba vždy připomínat. Brzy se však stala realitou válka, která zachvátila svět.

Představovaná kniha vypráví o bezpráví a beznaději lidí, kteří museli v okleštěném Československu opustit své domovy. Kdo měl příbuzné ve vnitrozemí, měl štěstí. Tehdejší buržoazní republika nevydala ani korunu na jejich podporu, samotní cituplní a účastní spoluobčané z vnitrozemí na jejich podporu pořádali dobrovolné sbírky.Celou dobu charakterizuje nápis z jednoho vlaku plného prchajících – Díky vám, spojenci, stali se z nás vyhnanci.

Publikace obsahuje desítky vzácných a leckdy unikátních fotografií s vysvětlujícími popisky – obrázky jak civilistů, tak vojáků, ale i německých pohlavárů, kteří si u nás prohlížejí, co jim zítra spadne do kapsy. Ukazují zfanatizované německé dětí a zábor pohraničí. Kniha předkládá i základní dokumenty (např. Denní rozkaz pěšímu pluku 61 k jeho rozpuštění 15. října 1938).

Nuže, začtěme se alespoň ve zkratce do zápisků různých občanů, kteří se se svým smutkem a bolestí sobě dost podobají:

Pamatuji se, jak mladí henleinovci napadali i dospělé české občany. Jednou jsem dostal kamenem do hlavy a tak mne musela matka každý den vodit do školy. 15. října 1938 jsme museli Šumperk opustit, mohli jsme si vzít jen to nejnutnější z bytového zařízení. To jsme dopadli celkem dobře, protože někteří opouštěli své domovy jen s rancem na zádech.

J. K., tehdy Šumperk

Naše rodina žila ve Falknově nad Ohří. V paměti mi uvízl obrázek naší školní tělocvičny, kde byly vystaveny rakve s těly našich četníků, zavražděných henleinovci při útoku na četnickou stanici v Kynšperku. Tehdy byla také zavražděna jedna těhotná žena, manželka jednoho četníka. Na tento zážitek z dětství nemohu zapomenout.

L. B., tehdy Sokolov

Před válkou jsem s manželem a dvěma dětmi žila v Dolním Jiřetíně na Mostecku, tedy v bývalých Sudetech. Zažili jsme z první ruky ono dnes tak „nevinné“ jednání sudetských Němců. Když manžel zjistil, že se po něm Němci ptali, odjel na kole do Doks u Kladna. Já jsem s dětmi odjížděla za ním. Podařilo se mi sehnat nákladní auto. Vážnost situace dokresluje i to, že s námi utíkal i otec švagrové, komunistický a dělnický funkcionář, v té době již jednonohý invalidní důchodce, kterého jsme museli ukrýt do převážené skříně.“

A. Š., tehdy Dolní Jiřetín

Naše rodina (rodiče a pět dětí) žila do října 1938 v Dešné, okres Litovel. Od května jsme byli vystaveni útisku ze strany německých dětí, občanů a posléze ordnerů. Od září 1938 nám znemožnili chodit do školy, vytloukli okna a vyhrožovali nám. Přestěhovali jsme se do otcova rodiště, do okresu Prostějov, kde jsme žili do konce války v místnosti 3 x 4 metry. Měli jsme jen štěstí, že naše rodina neskončila v některém z koncentračních táborů. My jsme odejít z našeho domova nechtěli, zatímco sudetští Němci chtěli Heim ins Reich. To se jim také po roce 1945 na základě rozhodnutí vítězných velmocí po právu splnilo…

M. J., tehdy Dešné

Co dnes již málo kdo ví, během války se museli stěhovat i Češi z území ve vnitru Čech, která Němci zabírali pro vojenské účely. Jako příklad uvádím mně dobře známou oblast Brd na Rokycansku kolem Patrdťských rybníků, například vesnice Skořice, Věšín, Kolvín. Tehdy v listopadu 1939 hrozně pršelo. Nezapomenu na ty promoklé lidi na povozech. Jako by samo nebe nad nimi plakalo. O všechno přišli, někteří měli právě postaveny nové domy a hospodářská stavení…“

L. Č., Praha

Jak již bylo řečeno, publikace přináší mnoho bolestných vzpomínek. Hodnocení roku 1938 bylo po desítky let od války jasné. Poslední roky však přinesly překvapení v podobě snahy určitých kruhů zlehčovat tuto situaci, zastírat dějiny různými citovými nánosy, upozorňovat na bezpráví konané druhou stranou, tedy Čechy. Průchod těmto pocitům dali i někteří ministři minulých vlád, kteří se zúčastnili sjezdu Sudetoněmeckého krajanského sdružení, prý ve smyslu sbližování. Daniel Herman (KDU-ČSL) navíc s pozdravem Milí krajané…

I proto je tato výjimečná kniha velmi důležitým nakladatelským počinem, jakýmsi mementem pro budoucnost, a měla by patřit do všech knihoven a studoven.

Závěrem přinášíme pár faktů pro nejmladší občany ČR: Důsledky mnichovské tragédie byly pro Československo katastrofální. K trhání jeho území se přidalo i Maďarsko a Polsko, rozloha se zredukovala na 70,4 %, počet obyvatel se snížil na 66,58 % původního stavu.

Vynikající v knize je Úvod, rok osmačtyřicátý, který nás uvádí do celé problematiky, jakož i následující kapitola z pera Jindřícha Mrázka Nenechme si „vyřezávat“ listy z historie, která nastavuje historické zrcadlo s přesahem do současnosti, kdy autor vzpomínaných řádků čtenáře varuje: Znalost historie bez „vyřezávání“ stránek z kronik je důležitá zvláště a především v dnešní Evropě, která má opět řadu nových Chamberlainů, ale žádného Winstona Churchila…

Nelze tedy než souhlasit se závěrečnými slovy textu:

Dialog Čechů a Němců jako rovnoprávných sousedů je nutný, ale místo česko-německého usmíření se tlačí na české odevzdání a odmítnutí kauzality dějin, kdy se nic neděje bez dostatečné příčiny a pokud to dnes například nechce chápat kvůli svým projektům sociálního inženýrství současná německá kancléřka Angela Merkelová, budeme zde mít záhy všichni společně stejné, a patrně i větší problémy, jako měla Evropa v roce 1938!