MIROSLAV KANTEK

Vzpomínáte na onu slavnou scénu z filmu Vesničko má středisková (i když toho scenáristu jako člověka nemám rád)?: „Otíku, tys tady měl ženskou! Přísahej mi tady, pod obrázkem svých rodičů zesnulejch, že jsi tady neměl ženskou!“ A zblblý Otík vrtě hlavou vyděšeně přísahá, že neměl…

Léta jsem si kladl otázku, před čím vlastně ona starostlivá tetka Hrabětová zřejmě chtěla „momentálně“ zaostalého Otíka varovat. Že by před nakaženou ženskou? Anebo před tím, že se v Otíkovi, až prostřednictvím oné ženské ukojí svůj přirozený chtíč rozmnožovací, probudí spravedlivé sklony, přicházející sem nyní prostřednictvím středovýchodních imigrantů, a on ji za to ukamenuje? Ale pak jsem dospěl k názoru, že podle tetky Hrabětové a tehdejších reálněsocialistikých, ale spíš předcházejícími generacemi zakotvených morálních principů zřejmě nejspíš před tím, že mít ženskou je pro slušně vychovaného člověka smrtelný hřích.

V té souvislosti si také v současné zvrácené době vzpomínám, jak jsem kdysi na „devítce“ podlehl svému přirozenému (!) pubertálnímu puzení a spolužačce sáhl na její velmi rozpučelé ňadérko. Přátelé, to byla facka, jejíž zajiskření ve mně na léta zmrazilo jakékoliv snahy o intimnější přiblížení se k něžnému pohlaví.

A připomenu ještě jeden zážitek z oblasti sexuálního harašení. Na učňáku v ČKD jsme měli třídu soustružníků, kde spolu s devíti uhrovitými kluky se snažily soustružnické řemeslo zvládnout tři holky (avšak nikoliv v rámci současného genderového šílenství, nýbrž z hledisek čistě tehdy pragmatických). Jejich mistr nám, budoucím strojním zámečníkům, v rámci školení o bezpečnosti práce vyprávěl, jak jednou nedostatečně ustrojenou učnici rozverně se otáčející soustruh vysvlékl z montérkové haleny až po (nemontérkovou) podprsenku. Nám slintajícím učedníkům se pak ovšem nepřiznal, že mu fotr té takto ponížené holky za to přišel nafackovat. Přesto jsme každou chvíli nakukovali do soustružnické dílny, jestli tam opět nějaký neposedný soustruh nesvlíká nedostatečně ustrojenou učednici. Že bychom si ji mohli – s jejím přispěním samozřejmě – svlíknout sami, nás ovšem ani nenapadlo. Tedy mě – aspoň nahlas – ne…

Co těmito zážitky chci vlastně říct? K tomu se dostanu později.

Před delším časem jsem byl svědkem, jak se dva hošššši vehementně líbali. Když zjistili, že na jejich počínání čumím jak vyvoraná myš, vztekle mi zabouchli dveře před nosem. A já si vzpomněl na svá postpubertální léta, kdy se mě různě v tramvajích nebo biografech snažili osahávat podobně nemocní lidé. Po mém důkladném upozornění, že nejsem jako oni nemocní, se s velkými rozpaky stáhli a šli své perverzní kousky provozovat někam jinam.

Dnes se jim dodatečně za svá tehdejší odmítavá stanoviska omlouvám, neb jsem pochopil, že ona nemoc nejenže není vypěstovaná, ale je naprosto přirozená, a že těmto takto nemocným jedincům je třeba věnovat maximální pomoc a podporu, třeba tím, že jim nejenže umožníme sňatky, ale i dáme soudněstátní podporu při výchově parchantů a uspořádáme duhové pochody…

Parchantů, kteří ani nevědí, kdo je pro ně „máma“ a kdo „táta“, ale dokonce i kvůli nim zavrhneme křesťanskou instituci, donedávna zvanou jakou rodina – základ státu, a nazveme ji jako společenství dvou individuí.

A proto, ať žijí už ne muž a žena, ale pouhá individua. A vtloukejme jim to do hlav už od jejich nejútlejšího dětského věku. Žádnej kluk a žádná holka! Ať si dvouleté děti vybírají, které se narodí ze zkumavky a posléze v nějakém inkubátoru, a nikoliv klasické děloze, zda chtějí ve svém životě (bude-li to ovšem ještě býti moci nazýváno život v původním slova smyslu) být „kluk“ nebo „holka“! Aspoň „kluci“ nedostanou facku za to, že nějaké „holce“ sáhnou na kozu! Ať žije odpohlavnění, ať žije gender! Pohlaví je nebezpečné a způsobuje harašení, a proto Kdo neskáče neharaší – Hop! Hop! Hop!

A taky už chlapi nebudou mít problém nedat ženě, jakožto nositelce života a obtížené nákupními taškami, přednost ve dveřích při nastupování do autobusu nebo do výtahu! Anebo ona za to chlapovi facku. Ať žijí lesby a lesbové a bezpohlavní zrůdy.

Zatímco v obchodě zkoušel si čelenku

přebral jsem lesbovi mladičkou milenku

Lesba teď zuří jak zběsilej šílenec

že jsem mu milenku připravil o věnec

Netuší naprosto ta stará šereda

že s chlapem souložit taky se skvěle dá…

Jenže mě teď napadá jedna kardinální otázka. Zda ta paka, co si říkají levicoví aktivisté a obecně jsou považováni za neomarxisty, jsou vůbec marxisté. A zda to jejich „aktivistické“ snažení je možno považovat za snažení levicové, tedy postmarxistické. Já nevím, vzdělání na to nemám, ale já je spíš považuji za smečku bezpohlavních fašistických úchylů (i když v obráceném gardu), pro které a jim podobné měl ve filmu Proti všem hejtman Ctibor z Hvozdna, podle předlohy Aloise Jiráska, jedinou vybídku: Žeňte ty zběsilce!!!

A já, levičák (i když levičák dnes zní hanlivě, tedy pejorativně), tedy vlastně levicově orientovaný vlastenec tělem i duší, si vůči téhle genderové – pseudolevicové (neomarxistické) – ale spíš fašistické – sběři, a tedy levicovým aktivistům a aktivistkám (např. utkání přihlíželo dvacet tisíc diváků a divaček – oni genderoví fanatici by však měli upřesnit, kolik bylo diváků a kolik divaček), náhle připadám jako pravicový pasivista.

Svět se holt vyvíjí… ke svému konci…