VÁCLAV PELCMAN

V seznamu autorů, kteří do tohoto oboru literatury dodali informace, a těch kteří z toho těžili, si můžeme připomenout ty nejvýznamnější: Beneš-Třebízský, Dačický z Heslova, tzv. Dalimil, Dubravius, Erben V., Hájek z Libočan, Jirásek, Kaplický, Karel IV., Kosmas, Kratochvíl, Kristian, Kubka, Palacký, Říha, Skála ze Zhoře, Svátek, Vančura, Vavřinec z Březové, Winter. Daleko více je těch, kteří mravenčí pílí dobývali a dobývají z kusých zpráv různých kronik, listin apod. dílčí podrobnosti mimo hlavní dějinné skutečnosti.

Tento literární žánr zaznamenal v současné době značný rozvoj díky dostupnosti odborných poznatků, kterými autoři románů dokládají až neuvěřitelnými detaily a vtahují do vědomí svých čtenářů, i v nekonečných seriálech, postavy z dějin doposud neznámých nebo méně známých, většinou zcela vymyšlených, aby rozehráli děje románů do šíře i do hloubky. Vyjmenovat všechny dosud se etablující autory by zaplnilo více řádků, než je uvedeno výše. Úroveň jejich prací je různá a je ošidné ji prezentovat. Autoři jsou oblíbenci různých nakladatelů a vydavatelů či redaktorů, kteří jejich pozici z různých důvodů obhajují. Čas jistě i díla těchto současných autorů i hodnotitelů prověří, stejně jako tomu bylo v minulosti.

V této souvislosti mohu uvést dílo Josefa Jana Svátka, jehož příběhy katovské rodiny Mydlářů jsou známé značnému počtu čtenářů, zejména těch dříve narozených. O jeho románech napsala Marie Řepková (Slovník českých spisovatelů, ČS, Praha, 1954): „Ve svých románech (Bitva bělohorská, Sedláci u Chlumce a Železná koruna), z nichž většina spadá do doby pobělohorské, a v nichž s oblibou líčí ztroskotané pokusy o státní převrat nebo potlačené selské vzpoury, odmítal zásadně pokusy o odboj jako nebezpečné a škodlivé. Třebaže mluvil o utrpení lidu se soustrastnými sympatiemi, neviděl v lidu hybnou sílu dějin a ani ve svém protijezuitském zaměření nebyl důsledný. Zkreslováním smyslu české historie stojí jeho románové dílo v příkrém protikladu k historické próze Beneše-Třebízského i Jiráskově.“ Jeden z těchto románů vyšel poprvé v r. 1888, podruhé u Fr. Beckovského (?), po třetí r. 1925 (Topič). V období budování socialismu nevyšel (viz hodnocení M. Ř.) a je tedy již čtvrtým vydáním (vydaném podle třetího, s nezbytnými jazykovými úpravami).

Mluvím o románě Železná koruna (Román ze sedmnáctého století), jehož nyní tedy již čtvrté vydání vyšlo r. 2016 (Stefanos, 448 str.). Vydavatel buď nemá dostatek jiných titulů, nebo pokládá dílo za významné, a tedy hodné vydání (pravděpodobně díky tomu, že není nutno zaplatit autorovi honorář), nebo za ekonomicky výhodné (knihovny, placené z fondů MK, zakoupí vše).

Na záložce knihy se lze dočíst: Píše se rok 1680, který provází Kirchova kometa, jedna z největších komet posledních staletí. Do Čech přichází potomek rodu českých exulantů rytíř Kaplíř ze Sulevic (jeho děd byl odsouzen a popraven r. 1621), jako tajemník francouzského vyslance na dvoře Leopolda I. Intrikami se pokouší oba naplnit přání francouzského krále rozbít vládu Habsburků v Rakousku-Uhersku. Možná jen vysvětlení: ta železná koruna měla zdobit jakéhosi selského krále, který vzejde ze selského povstání.

Objemná kniha je dost nudná a ten kdo si ji nepřečte, o mnoho nepřijde. Toho historického se moc nedozví. Na své si mohou přijít čtenáři (možná spíše čtenářky) lehčí literatury, protože děj je pomalu vystavěn jen na tématu lásek hlavních hrdinů, ale nechybí ani odvěká témata jako vládychtivost, klientelismus, úplatky a jiné intriky, které nás doprovází dodnes. Inu, mimo výrobní a spotřební prostředky nic nového pod sluncem. V době dostatku kvalitní literatury je vydání takových textů plýtvání papírem a kapacitou tiskáren.