EVA FRANTINOVÁ

Byl to sváteční prázdninový den. Děda mi přivezl z Liberce knížku. Knížku s lesklým omyvatelným obalem, s obalem, na kterém byl vymalovaný kluk s červenou čepicí. Co na tom, že její autor, pan Borovička, nikdy nebyl v Kouzelném městečku. Co na tom, že na konci knížky klukovi Petrovi, který se z Kouzelného městečka vrátil mezi dospěláky, říká jeho táta, že tam také byl, že jsme tam někdy všichni jednou byli, že jsme všichni znali holčičky z cukrárny, Zrzka, který jezdil s kropicím vozem, Ferdu Smolíka, kterému nešlo péci buchty, ale měl rád mák a nakonec se stal v Městečku zahradníkem…

Fantazie do literatury patří. Fantazie je cestovním pasem i dopravním prostředkem básníků! Ale fantazírovat – to nebylo vždy beztrestné. Dočetla jsem se ve starém Obzoru z roku 1910: „Německého spisovatele dobrodružných krvavých románů pro mládež, K. Maye, nazval kritik Lebius v listě zpěvačce sl. ze Scheindtu rozeným zločincem. Před soudem v Charlottenburgu nastoupil důkaz pravdy obšírným dokumentem, kde dokázal, že May byl před lety odsouzen do káznice na 4 a 3 a 2 roky, že vůbec nepřekročil hranic Německa, ale přesto vydal rozsáhlé cestopisy. Soud uznal za prokázaný fakt, že May dopustil se četných plagiátů, že přímo plenil cizí spisy, že pro sprosté podvody byl trestán káznicí, že býval svým časem náčelníkem lupičské roty, a že již jako student byl sprostým zlodějem. May odsouzen k zaplacení útrat. Spisy Mayovy vydávány i u nás s ohromnou reklamou a hltavě čteny zejména mládeží!“

Poslední věta přesto platí dodnes.