JAROMÍR ŠLOSAR

Nedávno se v ostravském klubu Atlantik před našimi zraky sešli Henri Bremond, František Xaver Šalda, Bohuslav Martinů a Lydie Romanská, pak ještě pár chlápků z Bílého divadla, aby pokřtili verše básnířky Lydie Káva pro H. aneb Kuchyňská revue. (Káva pro H. završila trilogii sbírek inspirovaných teorií pana Jindřicha, jak Romanská důvěrně Mistra Bremonda oslovuje.) Činili tak v souladu se samotnou poezií. Na pozvánce stálo: pokus o dramatizaci. Kdo by si myslel, že improvizují, že se teprve sžívají s textem, že si napovídají tak, jako by tam byli sami, že litery jsou příliš malé pro jejich oči, měl by pravdu. Tak tomu chtěli jak Henri Bremond, tak Lydie Romanská.

Když se po představení ke mně naklonila jedna ostravská výtvarnice, zašeptala: Bylo to surrealistické. Myslím si, že měla pravdu. Když slovutný literární vědec ve druhé řadě prohlásil, že to bylo dada, měl pravdu. Bylo to dadaistické. Bylo to v kuchyni mezi boucháním nádobí a skřípěním kafemlýnku, šploucháním vody a vůní kávy, chřestěním kávových zrn v plechových hrncích a šelestěním odhazovaných listů s textem. Bylo to čisté, bez přetvářky, stejně tak jako poezie Lydie Romanské svázaná v knížce Káva pro H. (Kuchyňská revue).